Povinné pojištění proti socialismu?

Dnešní Česko trápí několik problémů, třeba špatná dostupnost bydlení, vysoká inflace, nesprávně nastavené a složitě daně a mnoho dalších nepříjemností, které rozevírají sociální nůžky v ČR. Mnoho osob, často (ne ale vždy) z řad levice, by si přálo větší agendu státu, který by za pomoci progresivních daní z příjmu, bohatství a podobně financoval nejen sociální programy za účelem snížení těchto nerovností, ale například i stavbu dostupného bydlení. Návrhy těchto řešení jsou legitimní a nejsou myšleny nijak zle. Jakožto liberál klasické tradice bych si přál, aby veškerou roli sociálního státu (školství, zdravotnictví, pomoc postiženým a nemohoucím…) přebrali církve, filantropové a charity, ale uvědomuji si, že „privatizace“ sociálního státu není v nejbližší době možná, tudíž se musíme ptát, jestli neexistuje způsob jak pomoci chudým, dosáhnout lepší dostupnosti bydlení a zároveň mít relativně malý stát. Zde předkládám své názory a dojmy, krom problematiky inflace, neboť mnoho velikánů liberální ekonomii předneslo svá řešení buď v tom, jak by mohla fungovat centrální banka lépe, případně jak ji nahradit systémem lepším.

Jak jsem již naznačil v úvodu, Česko má nesprávně nastavený daňový systém. Jeden příklad za všechny může být DPH, která kdyby měla pouze jednu sazbu na všechno zboží (ideálně nejnižší možnou, kterou vyžaduje EU), tak by mohla být opravdu jednoduchou na výběr (což je u daní klíčové) a byla by perfektní jedinou daní pro striktně minimální stát. Nicméně náš stát má sazeb více, což komplikuje byrokracii, jež se týká jejího výběru. Stát by se měl snažit sjednotit sazby DPH na jednu univerzální.

Dalším problém působí daň z příjmu, jež také trpí tím, že nemusí být tak snadná na výběr, má tendenci ekonomicky demotivovat, výjimky stěžují její výběr a vyžadují v konečném důsledku větší administrativu. Velký problém vzniká i u zdanění kapitálu, který nám často uniká a nedokážeme jej tak zdanit. Mnozí ekonomové (spíše levicového přesvědčení) navrhují přísnější pravidla. Já však mám názor opačný a to ten, že daň z příjmu by měla být postupně zcela zrušena. Čím ji však nahradit?

Na tuto otázku odpověděl ekonom Henry George před mnoha lety. Jeho odpověď byla taková, že nejlepším zdrojem příjmů do státní pokladny je daň z pozemkové renty, neboť pozemky jsou od přírody nabídkou omezené. Tato pozemková renta je odvozena od tržní ceny neupraveného pozemku (ta se odvíjí podle lokace, či nerostného bohatství nacházejícím se poblíž). Vlastníci tak mají motivaci své pozemky upravovat, ať už stavbou a provozem bytových domů, obchodních domů, restaurací a všech množného. Hlavně majitelé jsou demotivováni nakupovat pozemky a byty za účelem spekulace.

Právě tato demotivace spekulovat dle mého názoru činí z daně z pozemkové renty zajímavou alternativu obecního bydlení, neboť právě záplava bytů od soukromých subjektů by přispěla k výraznému snížení snížení tržní ceny nájemného. To by znamenalo, že města by mohla mít dostupné bydlení a zároveň zrušit institut městských bytů.

Dále díky zaměření na polohu budou mít zahraniční firmy motivaci se usadit se usadit i v chudších regionech, jelikož ceny pozemků jsou zde nižší, tudíž budou platit nižší daň. Paradoxní však je, že soukromé investice do těchto regionů v dlouhodobém časovém období hodnotu pozemků zvýší. Popřípadě ji stát může zvýšit stavbou kvalitní infrastruktury. Důležité ale je, že tyto firmy zde pravděpodobně zaměstnají obyvatele těchto regionů, tudíž se zvýší zaměstnanost bez nutnosti státních pobídek či dotací a sociálních dávek.

A co se týče zemědělců, ti také mnohé získají. Na venkově bývá půda levnější než ve městech, tudíž budou platit méně a navíc budou nucení dlouhodobě přemýšlet ekologicky, aby jejich pole dokázala dlouhodobě generovat zisk.

Výhody tohoto přístupu nadchnul, jak příznivce liberální pravice (Friedman, Foldvary), tak i ekonomické levice (labour land campaign, Joseph Stieglitz), neboť v něm tyto myšlenkové proudy dokáží najít aspekty, jež považuji za pozitivní. Žádný jiný fiskální systém nemá podporu jak levice, tak pravice. Neboť tato daň nepřímo zvyšuje mzdy a nabídku všemožných služeb, snižuje ceny nájmů a mnoho dalšího.

Nesmíme však zapomenout, že fiskální systém nelze změnit přes noc. Navrhuji tedy nahradit současnou daň z nemovitosti daní z pozemkové renty a s každým jejím zvýšením snížit všechny sazby daně z příjmu a harmonizovat DPH. A neméně důležité pro fungování této fiskální reformy je mít jednoduchý a přehledný systém stavebních povolení.

A poslední mou připomínkou by bylo i nahrazení systému emisních povolenek daní za negativní externality, jež jednolití znečišťovatelé vytvářejí a byly tak motivováni k ekologickému přístupu k výrobce. A navíc čisté prostředí zvyšuje hodnotu pozemků.

Pokud připustíme, že (alespoň teď) je sociální politika státu důležité, musíme si uvědomit, že aby byla i funkční, jsou naprosto nutné změny jejího fungování, aby se peníze dostaly k potřebným a „nesežrala“ je administrativa.

Předtím, než cokoli zjednodušíme, je nutné si říct, co má taková sociální politika dělat. Dle mě má zajistit, aby lidé ve špatně sociální situaci nezemřeli hlady, aby nemocným byla zajištěna kvalitní péče, a aby bylo adekvátně postaráno o lidi, jímž věk (například děti bez rodičů), vážné duševní či tělesné stav postižení brání v normálním fungování ve společnosti. Role sociální politiky ale není stanovit minimální mzdy. Mzda je cena práce a jestli chce stát, aby lidé měli zajištěno životní minimum, měl by tak činit z vlastních prostředků, popřípadě lze připustit právní posílení odborů po vzoru Skandinávie, kde minimální mzda není stanovena státem, ale fakticky ji určují nezávislé odbory.

Začněme u zajištění životního minima. Klíčem pro dobré fungování je jednoduchost. Proto je nejlepší začít přemýšlet o myšlence nepodmíněného příjmu. Může se jednat o základní nepodmíněný příjem (UBI: Universal Basic Income), v němž dostanou všichni dospělí občané každý měsíc finanční částku, která se bude pohybovat ve výši životního minima. V praxi by tak pracující měli něco navíc a měli bychom jistotu, že nezaměstnaní nezemřou.

Další zajímavou možnosti je tzv. negativní daň z příjmu (NIT: Negative Income Tax), již propagoval Nobelista Milton Friedman. V tomto systému dospělí lidé získávají životní minimum, které se odvíjí od standardního příjmu. Pokud vydělávají méně než je standardní příjem, dostávají přídavky odvíjející se podle toho, kolik do standardního příjmu jim zbývá. Pokud člověk vydělává více než standardní příjem, tak již není potřeba negativní daně a platí standardní daň z příjmu, která však nemusí nutně existovat (viz kapitola Daňová politika).

Vzorec:

N = negativní daň

P = procentní sazba

S = standardní příjem

M = mzda daného člověka

N = P (S-M)

Aplikace právě jednoho z těchto dvou modelů by primárně sloužila k nahrazení různých příspěvků či slev (jízdné…), neboť ať už negativní daň či základní nepodmíněný příjem vyžadují méně byrokracie než jiné programy a dávají jedincům šanci na lepší sociální mobilitu. Pokud by to bylo v budoucnu možné, měly by NIT či UBI nahradit i důchodový systém, neboť se jedná o přístupy, v nichž je méně složité přemýšlet do budoucna.

Položku, kterou bych (alespoň v nejbližší době) nerušil je zdravotní pojištění, neboť některé lékařské zákroky mohou být nákladné, tudíž zde nemáme jistotu, že se pacient doplatí. To stejné platí i pro péči o nemohoucí. Podobný přístup k této položce měl i další slavný laureát Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August von Hayek.

Téma privatizace je v našich končinách velmi ošemetné, neboť zde panuje přesvědčení, že převedení něčeho státního do soukromých rukou musí nutně vést k rozkradení. Ačkoli k tomu v minulosti docházelo, nemusí tomu nutně být tak. Stačí spíše užít veřejné aukce, díky které se dostanou do státního rozpočtu i peníze a nejen úspory za provoz či dotování služeb.

Dalším argumentem proti privatizaci některých veřejných služeb, je že ačkoli třeba národní dopravci (vlaky, autobusy…) a poštovní služby mají konkurenci v soukromém sektoru, tak se jí nevyplatí podnikat v některých oblastech, kde nelze generovat větší zisk, a proto musí být zde služby provozované státem. Zdali je to pravda lze polemizovat, nicméně pro náš argument předpokládejme, že tito odpůrci privatizace se nemýlí. V tom případě pokud vytvoříme fiskální systém, kde hlavní daní je daň z pozemkové renty (viz kapitola Daňová politika), tak se i méně atraktivní oblasti stanou díky soukromým investicím v budoucnu atraktivnější, což vytváří motivaci pro soukromé firmy podnikat i zde, ať už v oblasti dopravy či poštovních služeb. Dále by zde pomohla větší liberalizace a desubsidizace v těchto odvětvích a nakonec privatizace státních podniků, neboť vymizel argument pro jejich existenci, a stát se tak může alespoň trochu zmenšit, což považuji za pozitivní.

Nicméně jsou odvětví, kde je privatizace složitá. Jedná se o vodárenství, chodníky, silnice, koleje, provoz tramvají/metra a dráty vysokého napětí. Zde nalézáme společenský konsenzus (s nímž se shodnou i mnozí liberální ekonomové), že infrastruktura je veřejný statek, má být všem přístupná a její provoz by měl tedy být financován z veřejných rozpočtů. Existují sice teoretické návrhy jak i tyto oblasti předat soukromníkům nicméně v současné době se jedná o riziko, jehož dopady lze jen složitě předvídat, tudíž (alespoň teď) zde je nutné vlastnictví veřejné. Nezapomeňte však, že do této kategorie nespadá Hotel Thermal, Česká pošta, České dráhy, či podobná entita, jež nespravuje samotnou infrastrukturu

To však neznamená, že se nemáme pokusit vytvořit alternativy. Pokud by někdo dokázal vytvořit malé autonomní generátory elektřiny, jež by napájely domy, jakožto náhradu standardní rozvodné sítě či něco obdobně revolučního, tak ať se toho chopí, neboť tak máme důkaz, že není nutné celkově mít rozvodnou síť. Kdo ví…

Českému školství často chybí inovativní přístupy a máme pocit, že se v něm aplikují stejné postupy jako před třiceti lety. Proto při každých volbách různé strany slibují více peněz do školství, projektů, programů a kdo ví čeho všeho. Často však ale tyto programy reálně nepřinášejí žádnou reálnou změnu a nakonec pouze končí veřejné prostředky v pomyslné „černé díře subvencí.“

Jak to ale, že telefony, televize a jiné věci a služby se za stejných třicet let změnily, a to bez nutnosti různých státních projektů? Odpověď je konkurence v rámci tržního prostředí. Jak ale toto prostředí alespoň částečně přivedeme i do školství? I touto otázkou se zabýval Milton Friedman.

Pro začátek je nutné zrušit specifické dotační programy a ponechat pouze veřejné prostředky pro vzdělání studenta. Tyto prostředky budou ve formě tzv. školního kupónu dány rodičům/zákonným zástupcům dětí a ty pak mohou tyto peníze utratit za vzdělání na veřejných i soukromých školách. Ty pak soutěží o dané studenty, nikoli o dotace. Školy budou mít motivaci nabídnou lepší vzdělávací přístup, lepší využití moderních technologií, více hodin matematiky, kvalitnější stravu atd. V konečném důsledku se tak reálně bude soutěžit pouze o studenty, a ne o pochybné dotační programy.

Dále je nutné zjednodušit zřízení soukromých škol, aby již zmíněná konkurence mohla dobře fungovat. Budou zde pouze minimální požadavky na akreditaci, neboť v tomto systému se stále utrácejí veřejné peníze, pouze v menší míře. Z ministerstva školství se tak stane jen entita pro akreditaci vzdělávacích institucí a vydávající školní kupóny.

Jestli se tento systém ukáže jako dostatečně efektivní, může dojít k postupné privatizaci školství, tudíž na konec budou na trhu soutěžit jen soukromé subjekty. Částečným odstátněním vzdělávání můžeme dosáhnout větší míry inovace, lepší ohodnocení kvalitních učitelů, většího výběru alternativ, které odpovídají potřebám dětí a hodnotám rodičů a v neposlední řadě i fiskálních úspor, neboť jsme privatizací přenesli část nákladů na soukromníky a snížili požadavky na provoz jednotlivých zařízení.

Často slyšíme o různých dotacích, ať už se jedná o samotné dotační projekty či něco jiného s tím spojeným. Lidem spíše tržního přesvědčení (čili i mě) se ale systém dotací hnusí, minimálně pokud se jedná o dotace do soukromého sektoru.

Zastánci dotačních projektů tvrdí, že díky dotacím se financuje spousty užitečných projektů. Nicméně, jak už řekl Fréderic Bastiat, musíme se podívat i na to, co vidět není. Možná kdyby nebylo dotačních projektů, tak by se mohly snížit daně z příjmu a jedinci či firmy by je mohli investovat jinam, což by možná mohlo vést k růstu jiného odvětví.

Ještě více zarážející je, když si vzpomene na slova Friedrich Augusta von Hayeka, který tvrdil, že jedna centrální (obvykle státní) autorita nemá všechny potřebné informace, aby dokázala peníze opravdu efektivně investovat. Naopak podnikatelé, kteří podnikají v dané oblasti mají informace (přenášené formou ceny) jak naložit s prostředky nejlépe pro jejich konkrétní počínání a snaží se tedy myslet do budoucna, aby se jejich investice vrátily. Krom toho jsou cenové signály často pokřivené, neboť vláda svým počínáním tak může vytvořit iluzi, že je lepší investovat do něčeho jiného a brání tak částečně i investicím do jiných odvětví, jež pak musí krýt jinými dotacemi, které by jinak nemusely existovat. A to vše je vykoupeno buď vyššími daněmi či vysokým dluhem.

Někdo ale může namítnout, že dotace mohou pomoci malým a středním podnikům , aby konkurovaly těm velkým. Zde si dovolím nesouhlasit, protože nejlépe malým podnikům pomůže deregulace, aby malé podniky mohly snadno vstoupit na trh a nebyly zatíženy velkou administrativou. A jsou to mimo jiné dotace velkým agrofirmám či jejich lobbing za regulace na míru (tzv.- regulatory capture), jež reálně likvidují zdravé konkurenční prostředí.

A v neposlední řadě máme i morální argumenty. První je, že dotovaná firma má nespravedlivou výhodu vůči nedotované firmě, která možná má kvalitnější službu či výrobek či dobře platí své zaměstnance. Dále zde například vnucujeme vegetariánům/veganům financovat živočišný průmysl a ekologům projekty ničící životní prostředí. Krom toho dotace vytváří korupci, která by nemusela existovat.

Jak teda vypadá nějaké ekonomické odvětví bez dotací? Jeden příklad za všechny jsou počítačové hry, kde vstup na trh vyžaduje minimum administrativy a díky absenci regulací si spotřebitel opravdu vybere, a to na všemožných platformách. Může dát přednost dílům velkých firem, nicméně existují i úspěšné projekty „kutilů.“ Dále inovace a rozmanitost je tak velká, že se nestačíme divit, pokud se koukneme na grafický pokrok. Samozřejmě bych našel jiná odvětví, nejen softwaru, nicméně zde je to nejlépe vidět.

Nicméně veřejné výdaje jsou nutné a v některých případech (viz kapitola Sociální politika a kapitola Školství) připomínat formu dotace, nicméně, zde jdou peníze koncovému spotřebiteli, nikoli podnikatel.

V tomto kapitolách toto textu jsem dal návrhy, jak si myslím, že by se mohl zjednodušit náš stát, ale až v této kapitole se budu věnovat tomu, jaká je vlastně role státu ve společnosti. Pokud člověk není anarchista, tak ví že stát je nezbytný a tudíž jeho nejzákladnější funkcí je vymáhaní práva, aby byla zachován pořádek a obrana hranic. Ale lidé jsou různí a mají tedy jiné pohledy na to, co by ideální stát měl kromě jeho základní funkce dělat.

Jak jsem již v úvodu nastínil, mým ideálním modelem je stát minimální Ludwiga von Misese (viz kniha Liberalismus), jež zastává pouze tu nejvíce elementární funkci v kombinaci se systémem svobodných měn Friedricha Augusta von Hayeka (viz kniha Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku?), ale ten se nevybuduje přes noc, proto v současné musíme mít přechodnou fázi s určitými kompromisy, kde nejvýraznější je často zmiňovaná daň z pozemkové renty, která není nutná v modelu čistě minimálního státu. Tento menší stát s Kompromis by měl zajistit (pořadí není v tomto případě důležité):

1) Integrovaný záchrany systém (policie, hasiči, sanitky a jiné záchranné

služby)

2) Vymáhání práva + minimalizace negativních externalit (viz kapitola daňová politika

3) Obrana hranic

4) Distribuce školních kupónů (viz kapitola školství)

5) Elementární zdravotní péče a sociální politika (viz kapitola sociální

politika)

6) Provoz infrastruktury, kde je v současnosti složitá privatizace (viz

kapitola Privatizace)

V kapitolách jsem nezmínil položky jako přírodní rezervace či kulturu, neboť jejich provoz by měl být v současnosti zajištěn čistě kraji či jinými menšími celky.

Krom liberálů si dokáži představit, že by mnou nastíněný kompromis mohli adoptovat politická uskupení, jež sice požadují menší stát než v současnosti, ale trvají na určitém „sociálním doplňku“ a nechtějí se jej zbavit. Může se jednat o konzervativce evropského typu či Křesťanské demokraty, jež by chtěli tržnější alternativu německého sociální-tržního hospodářství. I aplikace těmito uskupeními by znamenala větší posun k svobodnější společnosti.

Navíc, pokud by se tento model ukázal být v ČR úspěšný, tak by se tento úspěch snažili napodobit i ostatní státníci a možná by tak nastal i odklon od byrokratizace EU a mohla by nastat její redukce a větší část agendy by se tak přesunula zpět na národní státy.

Ať už je záměr aplikaci jakýkoli, je důležité změnit agendu státu, aby lidé mohli konat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Autor: Lil Room (originál zde)