Jak rekatolizace a porážka stavů na Bílé hoře zachránila Čechy jako národ

Od bitvy na Bílé hoře a porážky českých stavů je to již několik set let, ale i přes současné objektivnější vnímání této kapitoly našich dějin, je pořád živá představa o strašlivé porážce českého národa, který zde prezentovali, jak nacionalisté (někdy zvaní jako národní obrozenci) nýbrž i komunisté a různí uznávaní historici.

Původ stavovského povstání nehledejme ani v nacionalismu a ani v náboženství. Hlavní důvod bylo postupné zesilování nového evropského trendu, tím trendem bylo rušení feudalismu a zavádění absolutismu.

Za jeden z počátečních bodů můžeme považovat 21. květen 1618, kdy se v Karolinu konal, i přes králův zákaz, zemský sněm kvůli sporům o dodržování Rudolfova majestátu. Jako záminka posloužilo zboření protestantského kostela v Hrobu a snaha o uzavření kostela v Broumově, ačkoliv to bylo podle královské komory plně v rukou katolické církve, neboť zmíněné kostely stály na jejích pozemcích.

Následujícího dne se konala tajná schůzka radikální opozice, kde byla dohodnuta třetí pražská defenestrace.

Defenestrací vypuklo povstání, to ale nebylo nijak moc dobře zařízeno, pomoc přišla pouze z katolického Savojska a katolických Benátek prostřednictvím žoldnéřů a Slezska. Morava zůstala loajální a většina českých stavů se k povstání nepřidala a podporovala smířlivé řešení.

Neboť se jednalo z dnešního pohledu o revoluci a protistátní činnost, nenechal to český král bez odezvy. Mezitím co se připravovala císařova vojska, generál Mansfeld plenil české katolické statky a města. Koncem dubna 1619 vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu a vyvolalo převrat. Thurn pokračoval na jih, jeho obléhání Vídně však již nebylo úspěšné. Po dalších neúspěších se vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové ztratili půdu pod nohama.

31. července 1619 povstalci schválili novou ústavu, která měnila Korunu království českého na Českou konfederaci pěti rovnoprávných zemí, ústava také zaručovala svobodu vyznání, ale v praxi také utlačovala katolíky. Tímto pochybným krokem sesazují panovníka a vytváří volenou monarchii. Stavové ale nejsou jednotní ve volbě krále, ti inklinující k luteránství podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího (ten nakonec stál na straně Habsburků) a ti inklinující k radikálnějšímu kalvínství zase Fridricha Falckého. Králem byl nakonec zvolen 26. srpna Fridrich Falcký, jeho popularita ale ihned klesla skoro na nulu, neboť se rozhodl nenávratně zničit většinu kulturních památek ve svatovítské katedrále.

V té době začíná i prohrávat celé povstání, které si nedokázalo zajistit prakticky žádnou zahraniční podporu a to ani od protestanských států. 8. listopadu 1620 dochází ke konečnému střetnutí na Bílé hoře.

Po porážce muselo přijít potrestání viníků a spoluviníků. Tresty byly odměřeny na různé úrovně, např. města, která zůstala věrná králi nebyla prakticky skoro nijak postihnuta. Mírnější tresty dostali i moravští stavové.

Porážka povstání se stala pro císaře Ferdinanda II. šancí prosadit nový systém vlády, který omezil šlechtu.

Osudným pro spoustu povstalců byla jejich naivní představa o mírném trestu ve formě konfiskace majetku. Ferdinand II. nakonec potvrdil devětadvacet rozsudků z pětačtyřiceti. Dva z nich později omilostnil a zmírnil rozsudek na čtvrcení až po smrti.

3. února 1622 byl vyhlášen generální pardon, který omilostnil účastníky povstání a jejich rodiny, ale zároveň nařídil povinnost majetkového přiznání, na jehož základě se podle stupně provinění konfiskovala panství, statky, domy a nemovitosti obecně.

Vypořádání s povstalci bylo rozhodně tvrdé a nekompromisní, zároveň to byla ukázka královské moci vůči jakékoliv odbojné šlechtě. Odchod do exilu se týkal pouze šlechty a měšťanů, neboť prostý lid se do povstání prakticky nijak nezapojil a ani ho spory vrchnosti nezajímaly. Navíc jim bylo docela jedno, že teď místo do protestanského kostela budou chodit do katolického, protože se řídili pravidlem koho půda toho náboženství.

Často se mluví, jak byla čeština v „době temna“ utlačována a systematicky ničena. Tento argument byl smyšlen národními buditeli a propagovaný TGM a později využitý komunisty. Pravdou zůstává, že po Bílé hoře odešla spousta inteligence, ale zakrátko vyrostla nová česká inteligence, sice katolická, ale česká. Jezuitský řád, který prakticky převzal vyučování měl povinnost učit v rodném jazyce, tedy českém. Často se opomíjí, že bez katolického kléru by nijak nevzniklo národní obrození a nemohl by se nijak rozvíjet český jazyk.

Navíc v Obnoveném zřízení zemském byla němčina dána na stejnou rovinu jako čeština, takže nově příchozí museli prokázat znalost češtiny.

S národním obrozením vzniká mýtus o prohře na Bíle hoře, je to ale pouze mýtus, který měl přispět k obrození. Mýty se začaly masivně rozrůstat a vytvořil se fenomén o hrdinném národním povstání proti utlačovatelským Němcům, to je samozřejmě jak jsem výše ukázal snůška lží. Přesto se to dokázalo hluboce uchytit a to i díky dnes již překonanému Palackého a Masarykova pohledu na dějiny, který byl spíše než něco historického ideologický koncept. Tohoto konceptu se nakonec ujali i komunisté, kteří národ nahradili prostým lidem, který je utlačován zlou vrchností.

Tato jedna kapitolka našich dějin posloužila k zavržení celého habsburského rodu a to i kvůli pochybným a nepřesným argumentům. Dnes se již pomalu začíná na vládu Habsburků, která byla druhá nejdelší v naší historii, pohlížet trochu odlišným pohledem. Habsburkové ne vždy slavili úspěch, ale bez nich by nebylo českého jazyka, Čechů a i jejich Národního divadla atd.