Moje vize Evropské unie

Projekt Evropské unie není žádný moderní výmysl, ve skutečnosti navazuje na více jak tisíc let trvající snahu obnovit Římskou říši.

Moderní myšlenka evropského sjednocení pochází od českého šlechtice Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, který představil svůj koncept Panevropy, sjednocené a federalizované Evropy. Hrabě Coudenhove-Kalergi získal podporu od evropských elit, podporoval ho mimo jiné i Tomáš Garrigue Masaryk a jeho pravou rukou se stal poslední český korunní princ Otto von Habsburg.

Od Panevropy se následně inspirovali otcové zakladatelé EU. Původní myšlenka stavěla na postupném vytvoření subsidiární a federalizované Evropy, kde není místo pro zhoubný nacionalismus a komunismus, ale je to místo pro pravé vlastenectví a úctu ke starým kořenům evropské civilizace.

V současnosti nevidím, že by někdo na české politické scéně chtěl bojovat za tuto původní veskrze konzervativní myšlenku. Vidím pouze eurocentralisty, kteří by si přáli mít z EU svůj socialistický superstát, který je ale centralizovaný a dost byrokratický, na druhé straně vidím euroskeptiky, kteří by chtěli mít z EU pouze oblast volného trhu. To vše jde proti původní myšlence, a proto chci představit svou vizi Evropské unie, kterou nechávám inspirovat Panevropou a přihlásit se k odkazu na křesťanskou morálku, která je základem celého hodnotového systému moderní Evropy bez rozdílu mezi náboženstvími.

Evropská unie by měla být celá překopána a všechny původní smlouvy nahrazeny ústavou, která by definovala roli EU a členských států, zároveň by zaručovala suverenitu svým členům, právo vystoupit a právo veta. Právo veta by, ale nemělo platit pro celounijní témata, tj. oblast obrany a bezpečnosti, zahraničí a zahraničně-hospodářské politiky.

Měl by být předělán i legislativní proces. Místo Evropského parlamentu by byla zřízena Sněm reprezentantů EU, která by byla volena občany jednotlivých členských zemí, které by byly i volebními obvody, měla by 365 členů. V praxi by se jednalo o dolní komoru parlamentu. Horní komorou by se stala nová Rada EU, kde by zasedal za každou zemi jeden zástupce (ministr, premiér, prezident apod., to by si určila konkrétní členská země). Právě na Radě EU by se uplatňovalo právo veta. Rada EU by ještě na základě výsledků eurovoleb jmenovala Ministerskou radu EU, která by musela získat důvěru od Sněmu reprezentantů EU.

Mělo by dojít k úpravě projektu eura, kdy by nově měl každý členský stát povinnost vstoupit minimálně do ERM II a nemusel by zavádět euro jako svoji měnu.

Základem společné zahraniční politiky by bylo vytvoření evropských velvyslanectví. Evropská velvyslanectví by se skládala z diplomatických úřadů členských států (ty by zůstaly pod přímou kontrolou členských států) a evropského velvyslance jmenovaného ministrem zahraničí EU, nejednalo by se nijak o omezení suverenity, ale naopak o posílení vyjednávací pozice a ochrany našich občanů vůči třetím zemím.

Hlavním pilířem společné bezpečnostní politiky by bylo zřízení Ozbrojených sil Evropské unie a evropské vojenské a civilní kontrarozvědky. Zřízení OS EU by neznamenalo zrušení národních armád (ty by zůstaly pod přímou kontrolou členských zemí), neboť z nich by se OS EU skládala. Podstatou OS EU by bylo zřízení struktury potřebné pro koordinaci v případě obrany. Vrchní velitelství OS EU by vedla rada skládající se z náčelníků generálních štábů, vrchní velitel by byl jmenován ministrem obrany EU a schválen náčelníky generálních štábů. Pod přímou kontrolu OS EU by spadaly pouze speciální jednotky, které by se tak mohly stát ještě profesionálnějšími. Společné nákupy zbraní by byly samozřejmostí. OS EU by sloužily primárně jako doplněk NATO, a ne jako náhrada, navíc by z Evropy udělaly rovnocenného partnera USA a to je v do budoucna více než žádoucí.

Jako nejlepší bych pro EU viděl dva základní systémy. Jako první se ukazuje federace bez úřadu hlavy státu a jako druhý se nabízí federální parlamentní monarchie, kde by byl panovník pouze ztělesněním sounáležitosti a jednoty Evropy. Varianta federální monarchie se dále dělí na dvě řešení, prvním je volená monarchie (stejně jako Svatá říše římská) a druhým dědičná monarchie. V obou případech by došlo k vytvoření Kurfiřtské rady, která by přijímala panovníkovu přísahu a případně by ho mohla i sesadit, byla by tvořena hlavami členských států a ministerským předsedou EU (ten by měl poradní hlas). V případě volené monarchie by Kurfiřtská rada ještě volila panovníka, aktivní a pasivní volební právo by měly korunované hlavy států, pouze pasivní volební právo by měli prezidenti. V případě dědičné monarchie by bylo potřeba určit panovnickou dynastii. Zde se přímo nabízí habsbursko-lotrinská dynastie, neboť ta od roku 1438 do roku 1806 (s krátkou přestávkou v letech 1742–1745) držela titul římského císaře a dnes se její členové považují za Evropany a jsou spjati s Panevropskou unií. Titul a oslovení panovníka by mohlo znít: „Jeho císařské (a královské) Veličenstvo, panovník Evropské unie, z Boží milosti titulární císař Říše římské“. Úřad panovníka by byl prakticky pouze ceremoniální a spočíval by v reprezentaci EU zvenčí i uvnitř, ale Evropský parlament by mu mohl samozřejmě udělit i nějaké významné pravomoci.

Otto von Habsburg říkával: „Politici se musí učit zeměpis a historii.“ Když se dívám do minulosti, tak vidím určitou paralelu s Rakousko-Uherskem, které se nedokázalo zreformovat a svým zánikem vytvořilo politické vakuum, před nímž varoval i Richard hrabě Coudenhove-Kalergi a vypracoval na tom Panevropu. Rozpad Rakousko-uherské monarchie pro nás znamenal, že jsme byli 71 let pod protektorátem, nejdříve Francie, následně Německa, pak Sovětského svazu. Z toho bylo 50 let totality a nesvobody. Už v 19. století František Palacký napsal: „Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Je to starý, ale pořád aktuální výrok, neboť Rakousko stačí nahradit Evropskou unií, která dnes plní původní roli rakouského státu. Neměli bychom EU nechat zkostnatět stejně jako Rakousko, jinak nás můžou čekat podobné časy jako v minulém století.