Článek
Dennodenní peklíčko.
I když popravdě, jediné, co doopravdy dusím, je vlastní výbuch vzteku. Překrývám ho duchaplnými větami z rodičovských příruček: „Už tady nechceš ležet, viď? Já to vidím, ale musíme to vyčistit, aby mohly zoubky jít taky v klidu spinkat.“
Zpíváte, povídáte, pouštíte písničky, pouštíte pohádky. Snažíte se zůstat vyzenovaná někde na stupni lehce před osvícením, abyste to dětem úplně neznepříjemnila. Což druhá strana nijak neoplácí. Dvouleté a čtyřleté dítě vše vysílá naprosto bez cenzury.
„Pustíš ten kartáček? Když ho koušeš, nemůžu čistit. Jojo, byla to sranda, ale musíme se posunout k dalšímu zoubku. Potřebuju, abys tu pusu měl pořád pootevřenou,“ povídáte spíš sama sobě.
„Ještě chvilku vydrž. Dobře, tak to dočistíme za chvilku, běž se proběhnout. Ne, není v pořádku, když ten mezizubní strkáš do mýdla. Kam zmizel modrý kartáček, který tu před chvilkou byl?“
Zubní mantra zní:
Mezizubní: jemně, jemně, kroutíme, kroutíme, pomalu zastrkujeme.
Jednosvazkový: nakloníme, kroutíme, jemně, jemně.
Klasický: přiložíme, nedrhneme, jenom jemně, jemně.
Nebo možná spíš zubní soft úchylárna každý večer.
A jakmile dočistíte jeden chrup, přijde s rošťáckým výrazem další.
Manžel mezitím všetečně postává u dveří, kdyby náhodou bylo potřeba poradit: „Ty to zbytečně hrotíš. Já bych se s tím tak nedřel.“
Jeho dentální výkon je přitom na úrovni: „Hele čuč, tu pastu zvládnu spolknout úplně sám.“
Ovšem jakékoli jiné nedostatky vidí okamžitě.
Nemůže udržet poznámku, že se mu zdá, že červený kartáček byl minule v kelímku u staršího syna, ale teď ho dávám k mladšímu.
Je skvělé, když máte někoho, kdo rozzuřenému býkovi před očima mává červenou vlajkou.
V tomto rozpoložení se musíte snažit jemně vyčistit zuby i sama sobě.
Poslední chrup dnešního večera.
Hallelujah!
Ano, je to otravné a náročné na všech frontách, ale pořád věříte, že ta každodenní piplačka má nějaký smysl.
A pak přijde preventivní prohlídka.
Děti samozřejmě moc neotvírají pusu, zubař se tam během jejich řevu stihne na chvilku podívat, aby vzápětí začal mluvit o nedostatečné hygieně. Dvousekundový odborný pohled, který celou vaši práci spláchne do záchodu.
Má potřebu se mnou znovu nacvičovat správnou techniku čištění. Opět přednáška o jemných kroutivých pohybech, o tom, že dětské zuby se rychle kazí, a jestli vůbec používáme mezizubní kartáčky.
Posloucháte a rozzuřený býk se pomalu vrací.
Dentální hygienistka tvrdila, že to „není tak strašný“. Takže zvažujete, jestli nemáte zubaře změnit. Jiný by vás možná pochválil, řekl, že je vidět, že se snažíte, a jen by jemně upozornil, že by bylo fajn něco doladit tady a tady. Trochu milého přístupu k té odbornosti.
Ale to ne. Zasmějete se své rebelské teorii, protože všichni zubaři v okolí mají plnou kapacitu a vy jste to už několikrát obvolávala.
„Máte nějaký problém?“
„Ne.“
„A ta díra v zubu vám nevadí?“
„Ne, prostě kroutivými jemnými pohyby šťourám, šťourám, až vyšťourám.“
Jediná má ironická poznámka za celou návštěvu.
Oči v sloup, když se nikdo nedíval, se nepočítají.
Pořádně zavrčím až v čekárně, když si strkám do peněženky papírek s napsaným dalším termínem návštěvy. Kde se „jenom lehce něco opraví“, „bude to asi na 45 minut“, „umrtvené samozřejmě“ a „asi patnáct set“.
Po chvilce se z ordinace ozve mužský smích, protože jediný člověk, kdo si prohlídku zjevně užívá, je manžel. Věřím, že nikdo z čtenářů neodhalí totožnost toho, kdo odchází s pochvalou.
A mně dochází, že tu strategii použiju taky.
Manžel totiž jako jediný pochopil, že to „jemně, jemně, kroutíme“ znamená, že se z toho lehounce vykroutíme natolik, abychom to nedělali vůbec.
