Článek
„Peníze, má drahá. Uplatit se dá každý.“
I přes její vtipné gesto zapáleného doutníku už situace snad ani nemohla být absurdnější.
Přes dva roky ji terorizuje její tchýně.
Nepatří to mezi obvyklé scénáře, kdy se jedna druhou snaží přečůrat ve skládání ručníků. Tady jde spíš o nekonečné vytváření dusna čistě proto, aby bylo dusno.
Znáte ten pocit?
I když se snažíte sebevíc, vždycky děláte všechno špatně. Buď jste shozená jako „nafrněná, která si myslí, že je něco víc“, nebo jako „snažilka, která už neví, jak být ještě větším patolízalem“.
Kamarádka o celé situaci vyprávěla hotovou epopej, ale já vybrala pár nejbrilantnějších strategií, které tchýně používala:
„Vím, že pod oknem spí v kočárku dítě, tak budu dělat velký rámus, aby se probudilo, a já pak mohla řvát na snachu, jaká je neschopná, že neumí mít dítě pod kontrolou, aby neotravovalo.“
„Když se bude snacha dlouho bavit s mým starým, vyjedu na ni, že až moc okatě dává najevo, že s ním chrápe.“
„V autobuse budu nahlas mluvit i s cizím člověkem o tom, jaká je moje snacha neschopná a že je jasné, že vnuk není můj, ale může být tak pěti jiných chlapů, se kterými se tahá.“
„Že vnuk není můj, se nebojím říkat ani před ním.“
„Do jejich pokojů budu chodit v jakoukoli denní dobu, protože to je můj dům a já mám právo vědět, co se děje s mým majetkem.“
„Křičet můžu kdykoli na kohokoli. Je to moje právo a je to normální, v každé rodině se hodně ječí.“
„Pokud na mě jen zvýšíte hlas, budu volat policii, protože se bojím o svůj život.“
(Po dvou hodinách, co mě policie odvezla, zavolám, ať si pro mě syn přijede.)
„Ani pár týdnů do porodu nikoho neomlouvá, že není umytá podlaha v chodbě nebo vykydaní koně, a naše milostpaní si ještě spí do osmi.“
Ale jak celý příběh začal?
Kamarádka se zamilovala.
Do fajn chlapa s vlastním domem… a s věcným břemenem na něm.
Maminku popisoval jako „trochu náročnější“ , ale sám musel uznat, že celá situace nevypadá jako „ale tak holky se trochu nepohodly“, nad čím se dá mávnout rukou.
Tenhle fajn chlápek hrál v celém příběhu až příliš statickou postavu, která zbytečně dlouho jako kolovrátek omílala: „Ale tak co mám dělat, je to přece moje máma.“
I je lehce úsměvné, že celou situaci nakonec vyřešila sama kamarádka.
Podle mě bych se držela zlatého pravidla, že své rodiče řeším já, tvoje rodiče si, drahý, zvládni vyřešit sám. Je ti už čtyřicet!
Párkrát se byla poradit s právníky, nabídla vyplacení. Několik tisíc nebo třeba stovek tisíc za to, že tchýně zruší břemeno a odejde.
Fér nabídka?
Ne. Přitlač!
Nakonec to skončilo na pár milionech, které si musela půjčit od svých rodičů.
Absurdita dalšího rozměru: „Moje máma zaplatí tvé mámě, aby vypadla, a my jí budeme měsíčně splácet třináct tisíc.“
Kolik byste zaplatili za klid a pohodu?
Půjčili byste svým dětem, pokud by za vámi přišli s podobným příběhem?
Pro mě je celá situace natolik neuchopitelná, že v tom hledám nějaký skrytý záměr. Třeba plán, jak si podvodně přivydělat na důchod.
Osobně mě bytostně děsí představa, že se takhle chová dospělý člověk.
A ještě ke členům své rodiny.
