Článek
V tomto volebním období se s tím setkáváme u mnoha zákonů. Opoziční poslanci, namísto konstruktivního plnění své role v parlamentu, využívají řečnický pultík k rétorickým cvičením. Tímto způsobem ovšem pouze oddalují nevyhnutelné rozhodnutí sněmovní většiny.
A co hůře. Nás všechny to stojí miliony. A rozhodně to nejsou správně investované peníze do rozvoje našeho státu. Nechci, aby to někdo chápal tak, že jsem proti tomu, aby opozice měla právo promluvit o svých pochybnostech. To vůbec ne. Jenže mi uniká, jak s novelou volebního zákona souvisí Okamurovy vzpomínky ze základní školy a nebo jeho způsoby konzumace alkoholu.
Opozice má samozřejmě plné právo říkat své obavy a problémy s vládními návrhy. Jenže pokud nehledají, jak situaci zlepšit, tak jsou jejich vystoupení pouze velmi drahým způsobem zviditelnění. Obyčejná reklama zdarma. Korespondenční volba zde měla být již dávno a opozice místo pozměňovacích návrhů blokuje napravování restů z minulosti.
A pokud by opozice plnila řádně svoji roli, tak by bylo nejspíše možné, aby do novely prošly změny, které výsledný zákon přivedou k dokonalosti. Navíc vládní strany o volbě poštou mluvily již před volbami a získaly dostatek hlasů lidí, aby mohly realizovat svůj program. Proč by tedy měly smysluplné zákony s podporou veřejnosti být v parlamentu dlouhé dny bez jakékoliv konstruktivní debaty blokovány. Ještě ke všemu, když to všichni platíme z daní.
A když pomineme, že jsme se z úst předsedy SPD nic k volbě poštou nedozvěděli, tak nám neverbálně položil otázku, kterou bychom u každého poslance měli být schopni zodpovědět. Tou je, zda je Okamura vůbec lidská bytost. Vydržet totiž přes 11 hodin bez přestávky na záchod je téměř nadlidský úkol. Je tedy obdařen extra místem v močovém měchýři nebo si vypomohl plenou pro dospělé?
Babišova slova o žvanírně se naplňují
Předseda druhé opoziční strany v minulosti několikrát označil parlament za žvanírnu. V civilizovaném státě, kde se opozice chová konstruktivně, to není pravda. I opoziční poslanci mohou předkládat návrhy zákonů nebo návrhy ke změnám. Mnohdy se tak může stát, že vláda si uvědomí chyby ve vlastních návrzích a dotáhne je do lepší finální podoby.
Jenže pokud si opozice udělá ze sněmovny místo, kde si může dělat reklamu zdarma a ještě za to dostávat pohádkový plat, tak se tento svatostánek demokracie opravdu proměňuje v ubohou žvanírnu, která nás stojí příliš mnoho peněz.
Takže místo předčítání nejrůznějších bakalářských prací a tlachání o nepodstatných věcech by bylo lepší, kdyby čas navíc opozice využila k psaní vlastních návrhů na změny. Všichni víme, co se v nejbližších dnech stane. Korespondenční volba bude schválena v podobě, kterou si přeje vláda.
A kdybychom vyškrtli zbytečné řeči, tak za půl dne mohlo být hotovo. To by nám ušetřilo desítky milionů. Protože jen Okamurův projev nás stál podle odhadu Danuše Nerudové přibližně 4 miliony korun. Jednání probíhalo několik dní a Okamura nijak nepřispěl k tomu, aby zákon neprošel, nebo aby byl lepší. Zkrátka jeho stand-up show nás pouze stála hromadu peněz bez jediného výsledku.
Je Okamura nadčlověk?
Otázkou je, jestli Okamura toto vystoupení vydržel, nebo měl pomůcky pro zvládnutí vykonání potřeby přímo u řečnického pultíku a vykonával svoji potřebu. Močový měchýř je u lidí stavěný tak, aby vydržel 6 až 8 hodin bez návštěvy záchodu. Jenže šéf SPD řečnil přes 11 hodin.
Dalo by se spekulovat, jestli se před vystoupením záměrně nevystavoval dehydrataci, aby se tohoto problému vyvaroval. Jenže každý, kdo viděl alespoň část této exhibice ví, že Okamura během projevu konzumoval tekutiny bez zábran. Což není nečekané u člověka, který delší dobu mluví nahlas. Dokonce nastala chvíle, kdy jeho poslanci nechápali ze smluvených gest, co mají zrovna donést.
Pokud by si opravdu vypomohl inkontinenčními pomůckami, tak by si je teoreticky mohl odečíst z daní, kdyby si je dal do nákladů nutných na činnost. To by znamenalo, že i pleny mohly teoreticky zaplatit občané ze svých daní.
Překonal Fidela i sám sebe
10 hodin a 44 minut je přesný čas, který Okamura zvládl řečnit. Nejenže překonal sám sebe, ale překonal i jiného politika, který se mohl pyšnit rovněž dlouhými projevy. Fidel Castro, bývalý vůdce komunistické Kuby, zvládl po svém opětovném zvolení v roce 1998 mluvit celkem 7 hodin a 15 minut.
Jenže po obsahové stránce toho Fidel řekl podstatně více. Mluvil o budoucnosti své země a směru, kterým se chce ubírat. Sice to byl zbytečně dlouhý projev, ale alespoň se držel příležitosti, ke které byl pronesen. Což o Okamurově projevu říci nelze.
Můj názor na dlouhé projevy je asi takový, že podle mě politik musí být schopný své myšlenky říct rychle a stručně. Lidé je totiž musí vnímat a pochopit. Dlouhé projevy si stejně nikdo neposlechne celé. V dnešní extrémně zrychlené době by měli politici být schopní jádro myšlenky říct v pár větách.
Zdroje:
