Článek
Ve školství se zvláštním způsobem převrací role. Ti, kteří práci skutečně dělají každý den, jsou považováni za ty, kdo se musí „dovzdělávat“. A ti, kteří ji nikdy vlastně nedělali, pak stojí před nimi a vysvětlují jim, jak na to.
A mezitím se z učitelů stali dodavatelé know-how zdarma.
Stačí se posadit na seminář. Do kruhu. Do skupiny. Do „bezpečného prostoru“. Začne se sdílet. Zkušenosti. Příklady z praxe. Konkrétní situace ze tříd. Reálné problémy. Skutečné postupy, které vznikly z nutnosti, ne z teorie.
Učitelé mluví, protože jsou zvyklí pomáhat. Protože chtějí svou zkušenost předat dál.
Jenže zatímco oni sdílejí každodenní realitu své práce, někdo jiný si dělá poznámky.
Zkušenosti z praxe se sbírají. Třídí. Přebalují. Dostanou nový název. Novou prezentaci. Zahrnou se do nového manuálu. A příště se vrátí zpátky do škol jako „odborný obsah“.
Ovšem už ne jako zkušenost učitelů, ale jako metoda, koncept, produkt.
Za peníze.
Školství tak vytváří zvláštní ekosystém. Učitelé jsou zdrojem obsahu, ale nikdy jeho vlastníky. Jejich práce se bere jako samozřejmá. Jejich know-how jako volně dostupné. Jejich zkušenost jako materiál, který si někdo jiný může osvojit, zhodnotit a nabídnout dál.
Bez odpovědnosti za třídu.
Bez každodenní práce.
Bez důsledků.
A zatímco se v prezentacích mluví o respektu k učitelům, v praxi se s nimi zachází jako s neplacenými konzultanty. Dodají obsah, někdo jiný dodá razítko. Dodají realitu, někdo jiný dodá interpretaci. Dodají zkušenost, někdo jiný dodá fakturu.
Tohle není spolupráce.
Tohle je extrakce.
A funguje jen proto, že učitelé jsou zvyklí dávat. Sdílet. Pomáhat. Neptat se, co z toho budou mít. Neptat se, kdo na tom vydělá. Neptat se, proč ten, kdo nikdy neřešil rozpadlou třídu v pondělí ráno, teď stojí před nimi a vysvětluje jim, jak na klima ve třídě.
Ve školství se totiž hodí lidé, kteří mluví o ideálech. O potenciálu. O hodnotách. Mnohem méně se hodí mluvit o realitě. O limitech. O tom, co už nefunguje.
A tak se realita odsune do diskusních kroužků. Do workshopů. Do „sdílení dobré praxe“. Tam se z ní vytěží maximum – a pak se zase zavřou dveře.
Učitel se vrátí do třídy.
Poradce ke své prezentaci.
Projekt k vyúčtování.
A systém si může odškrtnout, že „se pracuje s praxí“.
Jenže praxe se nezlepšuje. Jen se využívá.
Dokud budou učitelé bráni jako nevyčerpatelný zdroj know-how, nebude důvod měnit podmínky jejich práce. Protože systém, který může brát zadarmo, nemá motivaci investovat.
A dokud se bude zkušenost z třídy považovat za něco, co je možné beztrestně přetavit v byznys, budou učitelé dál dodávat obsah, zatímco jiní budou inkasovat uznání i peníze.
Učitelé nejsou málo kompetentní.
Jsou příliš využívaní.
A možná by se školství začalo měnit ve chvíli, kdy by někdo přestal brát jejich zkušenost jako samozřejmý zdroj. A začal ji brát jako to, čím skutečně je.
Odborností, za kterou se platí.
Učitelka bez iluzí
