Článek
Odborné semináře ve školství mají dnes už poměrně čitelný scénář. Člověk přijede s představou, že se něco dozví. Že si sedne, otevře blok, vezme si propisku a odveze si informace, které mu pomohou v práci. Místo toho velmi často zjistí, že první položkou programu není obsah, ale kruh.
Velký. Otevřený. Bez stolů. Ideálně se židlemi do kolečka.
A v tu chvíli to v hlavách mnoha účastníků cvakne.
Aha, zase kroužek. Zase jako u anonymních alkoholiků.
Jen s tím rozdílem, že sem se nikdo nepřišel léčit. A už vůbec nepřišel, aby sdílel svůj vnitřní svět s cizími lidmi.
Kolečko má totiž vypadat přívětivě. Bezpečně. Neformálně. Má vytvořit atmosféru otevřenosti. Ve skutečnosti ale velmi často vytváří něco jiného: povinnost mluvit. Když se jde po řadě, mlčení není možnost. Každý musí něco říct. Aspoň jednu větu. Aspoň něco.
Bezpečný prostor, ve kterém nemůžeš mlčet, ale není bezpečný. Je jen dobře organizovaný.
Odbornost se v těchto chvílích odkládá. Nejdřív se sdílí, s čím kdo přichází. Co ho dnes těší. Co ho trápí. Jak se cítí. Všechno v prostředí, kde se lidé většinou neznají, nemají k sobě žádný vztah a často ani chuť nějaké vztahy navazovat. A hlavně: nepřišli kvůli tomu.
Přišli pro informace, pro kontext, pro data, pro orientaci v problémech, které řeší denně ve škole. Jenže místo toho se učí správně sdílet.
A když už se konečně dostane na „odbornou část“, často se ukáže, že sdílení v kruhu nebylo pouhou předehrou, ale hlavním bodem programu.
Další oblíbenou disciplínou je tykání, které je vyhlášeno hned na začátku, ideálně s úsměvem. „Budeme si všichni tykat, jo? Jste s tím v pohodě?“ Otázka, která se tváří jako nabídka, ale ve skutečnosti je hotovou věcí. Říct „ne“ znamená vyčnívat. Zdržovat. Být tím, kdo kazí atmosféru.
Vykání se v těchto situacích prezentuje jako chlad. Tykání je lidskost.
Jenže pro spousty lidí je vykání základní hranicí. Ne projevem odstupu, ale respektu. Profesionálního rámce, který umožňuje soustředit se na obsah, ne na vztahové hry. Odmítnout tykání není odmítnutí spolupráce. Je to odmítnutí nucené blízkosti. A nucená blízkost má s bezpečím společného asi tolik, co povinné objímání na teambuildingu.
Celé tohle divadlo se přitom odehrává na akcích, které stojí nemalé peníze. Platí se lektor. Platí se prostor. Platí se projekt. Platí se čas lidí, kteří tam sedí. A výstupem je často pocit, že se „něco odehrálo“. Že se sdílelo. Že se účastníci otevřeli. Ale co konkrétně si má člověk odnést do praxe, zůstává nejasné.
Nejzajímavější na tom je, že odpor k těmto formám není výjimkou. Stačí se rozhlédnout. Oči v sloup. Tiché povzdechy. Ironické poznámky o kroužcích a anonymních alkoholicích. Lidé různých věků, škol a pozic, kteří se shodují na jednom: chtěli by si prostě sednout a něco se dozvědět. Bez sdílení, bez kruhu, bez tykání.
Jenže tenhle jednoduchý požadavek se v systému, který si zamiloval formu, špatně prosazuje. Kruh se dobře fotí. Sdílení se dobře popisuje do závěrečné zprávy. Tykání vytváří dojem rovnosti. A celý seminář pak vypadá moderně, lidsky a progresivně.
I když reálně nikoho neposune.
Tak se ta hra hraje dál. Znovu a znovu. Za další peníze. Se stejnými postupy. A se stejným výsledkem. A účastníci si mezi sebou tiše říkají, že příště už se nenechají překvapit.
Protože jakmile zazní: „Posaďme se do kruhu,“ už všichni vědí, že odborný seminář dneska zase nebude o odbornostech.
Ale o tom, aby to nějak proběhlo.
