Článek
Učitelství je často považováno za poslání.
Já ho tak dlouho brala.
A právě to mě skoro zničilo.
Dlouhé roky jsem měla pocit, že když je práce náročná, je to v pořádku. Když je vyčerpávající, je to cena za smysl, který mi má přinášet. Když bolí, tak asi proto, že dělám něco důležitého. Říkala jsem si, že to tak má být. Že je to tak v pořádku. Že to zvládnu. Že přece nemůžu být slabá, když pracuji s dětmi.
Dnes už ale vím, že to nebyla síla.
Byla to iluze.
Iluze, že když budu víc dávat, systém mi to jednou vrátí.
Iluze, že když vydržím, přijde uznání.
Iluze, že hranice jsou sobecké.
Teď už vím, že nejsou.
České školství se velmi rádo opírá o slova jako poslání, obětavost, laskavost, loajalita. Jenže čím víc se o tato slova opírá, tím méně řeší realitu lidí, kteří stojí každý den před třídami plnými dětí. Neřeší únavu, která není jen fyzická. Tlak, který není vidět. Stres, který nikdo neměří, ale tělo za něj platí.
O tomhle se mluví málo.
Spíš šeptem.
Nebo vůbec.
Protože říct nahlas, že je něco špatně, je ve školství stále bráno jako selhání jednotlivce, nikoliv systému. Kdo si stěžuje, ten „to asi nezvládá“. Kdo je vyčerpaný, měl by se víc snažit. Kdo onemocní, měl by se nad sebou zamyslet.
A tak se mlčí.
Mlčí se o tom, kolik energie stojí být neustále dostupný, milý, chápavý, nápomocný.
Mlčí se o tom, kolik práce se odehrává po večerech, o víkendech, v době dovolené i pracovní neschopnosti (když už máte tu drzost v ní být).
Mlčí se o tom, jak snadno se vina přesouvá shora dolů.
Mlčí se o tom, jak normalizované je přetížení.
Tento seriál nepíšu proto, abych si stěžovala.
Nepíšu ho proto, abych útočila na děti, rodiče, kolegy.
Nepíšu ho proto, abych tvrdila, že všichni učitelé trpí.
Píšu ho proto, že mlčení je součást problému.
Píšu ho proto, že jsem si při bilancování své vlastní cesty uvědomila, kolik mě stála - a jak málo se o těchto „nákladech“ mluví. Zdravotních. Psychických. Vztahových. Lidských.
Píšu ho také proto, že podobné příběhy slyším kolem sebe často - od kolegyň, kolegů, známých. Od lidí, kteří ze školství odešli - i od těch, kteří v něm zůstávají, protože už nemají kam jinam jít. A téměř všichni říkají totéž:
„Někdo by to měl říct nahlas.“
Tak to říkám.
Nečekejte křik.
Nečekejte jednoduchá řešení.
Nečekejte návod, jak opravit české školství ve třech krocích.
Čekejte osobní svědectví.
Čekejte nepohodlné otázky.
Čekejte texty, které se nebudou snažit zalíbit.
V dalších článcích se budu vracet k věcem, o kterých se ve školství nahlas mluvit nemá. K tlaku, který se bere jako norma. K hranicím, které jsou systematicky překračovány. K ceně, kterou za to platí lidé - často ti nejtišší, nejzodpovědnější a nejloajálnější.
Ne proto, abych někoho obviňovala.
Ale proto, aby bylo jasné, že tohle není selhání jednotlivců.
Tohle je systémový problém.
A já už o něm nechci mlčet.
Učitelka bez iluzí
