Článek
Ve školství se neustále opakuje jedna věta:
„Nejsou peníze.“
Říká se to, když chybí lidé, čas, podpora. Když se má něco skutečně zlepšit. Jenže pak se rozhlédneš kolem a začneš mít pocit, že peníze vlastně jsou. Jen nikdy nejsou tam, kde by je někdo opravdu potřeboval.
Místo funkčních podmínek se kupují věci.
Místo podpory lidí se financují projekty.
Místo řešení reality se profinancovává papír.
Znám školy, kde mají někteří učitelé třeba tři laptopy. Ne proto, že by je potřebovali. Ale proto, že se musely utratit peníze z projektu na digitální kompetence. Jeden laptop do sborovny. Jeden domů. Jeden „kdyby náhodou“. A k tomu tablet, ať je vidět, že jsme digitálně kompetentní. Často se technika nakupuje bez návaznosti. Beze smyslu. Bez toho, aby někdo řešil, jestli je skutečně potřeba a jestli se tím něco zlepší.
Hlavně, že je splněno.
Vedle toho se pořád dokola platí semináře, webináře a poradenství. Drahé. Povinné. Vykazované. Často vedené lidmi, kteří nikdy nestáli před třídou. Kteří neřešili rozvrhy, suplování, přetížení, rodiče ani realitu každodenní práce. Ale velmi dobře umí mluvit o tom, jak by se to mělo dělat.
Za velké peníze.
Školství tak živí celý paralelní svět poradců, metodiků, konzultantů a expertů. Svět, který existuje hlavně proto, aby existoval. Aby bylo co vykázat. Aby se naplnily projekty. Aby se obhájilo, že se „něco dělá“.
A zatímco se platí prezentace, manuály a školení, ve třídách chybí základní věci. Čas. Lidi. Klid. Podpora v krizových situacích. Skutečná pomoc, když už někdo nemůže.
Peníze se ve školství neutrácejí podle potřeb. Utrácejí se podle dotačních titulů. Podle toho, co se dá profinancovat. Co se dá vykázat. Co se hodí do tabulek.
Smysl je až na posledním místě.
Nikdo se neptá, jestli další webinář opravdu někomu pomůže. Nikdo se neptá, jestli další metodika něco změní. Důležité je, že se peníze utratí správně. Podle pravidel. Podle projektu. Podle plánu.
A když se někdo ozve, že by raději méně seminářů a víc reálné podpory, uslyší, že to nejde. Že na to nejsou peníze. Že to není v projektu. Že to nelze vykázat.
Peníze ve školství netečou málo.
Tečou špatně.
Tečou nahoru.
Tečou do systémů.
Tečou do struktur, které se uměle udržují.
Nejdou dolů.
Nejdou k lidem.
Nejdou tam, kde by ulevily každodenní realitě.
A tak se dál nakupují věci, které nikdo nepotřebuje, a ignorují se potřeby, které nejdou zabalit do projektu. Protože skutečná změna se špatně vykazuje. A skutečná pomoc se špatně měří.
Školství není chudé.
Je neefektivní.
A hlavně alibistické.
Peníze se v něm neutrácí proto, aby se něco zlepšilo.
Utrácí se proto, aby se mohlo říct, že je snaha o zlepšení.
A dokud to tak bude, budou se dál kupovat laptopy, zatímco lidé, kteří mají učit, budou dál fungovat na hraně.
Učitelka bez iluzí
