Článek
Každý rok dostaneme seznam toho, co se musíme „ještě naučit“. Další vzdělávání. Rozvoj. Posun. Na papíře to vypadá dobře. Moderně, odborně, progresivně. Seznamy plné správných slov, která zní přesně tak, jak mají.
Moderní a inovativní metody výuky.
Diferencovaná výuka.
Využití diagnostických dat.
Sebehodnocení žáků.
Digitální kompetence učitele.
Interaktivní výukové metody.
Řízení třídy a prevence rizikových jevů.
Jeden seznam. Jedno poselství: „dělej víc, dělej líp, dělej jinak“.
Nikde v tom seznamu ale není člověk. Nikde otázka, v jakém stavu vlastně učitel je. Nikde prostor pro únavu, zahlcení nebo rozpad. Nikdy jsem nedostala kurz o tom, jak přežít přetížení, jak se nezhroutit, jak fungovat ve chvíli, kdy už nemám z čeho brát.
Školství systematicky předpokládá, že učitel je funkční jednotka, kterou stačí dál „vylepšovat“. Přidat nástroj, metodu, strategii. Když něco nefunguje, řešením je další kurz. Když je učitel vyčerpaný, má se „rozvíjet“. Když nestíhá, má si práci „lépe organizovat“.
Problém je téměř vždy prezentován jako nedostatek kompetencí. Nikdy jako nedostatek kapacity.
Jako důkaz podpory se rády vytahují supervize, mentoring a metodická setkání. Vypadají odborně, zní systémově, dobře se vykazují. Jenže nejsou nástroji pomoci. Jsou nástroji výkonu. Předpokládají, že člověk má z čeho brát a potřebuje jen lépe pracovat.
Další rovina, o které se mluví ještě méně, je otázka, kdy se to vzdělávání má vlastně odehrávat. Vzdělávání v pracovní době se ve školách nenosí. Narušuje výuku. Muselo by se suplovat. Někdo by musel řešit provoz.
A tak se to řeší jinak: webináře odpoledne, kurzy večer, školení po práci.
A když se už nějaký seminář odehraje v pracovní době, neznamená to úlevu. Naopak. Hodiny se přehází na jiné dny, ve čtyřech dnech odučíš plný úvazek a pátý den jedeš na školení. Často strávíš mimo domov celý den a vracíš se večer.
Zaplaceno máš přitom úplně stejně jako kolegové, kteří zůstali ve škole a „jenom“ odučili svůj běžný úvazek. Oficiálně je všechno v pořádku. Úvazek splněn. Vzdělávání absolvováno. Reálně je to další zátěž navíc.
Další vzdělávání tak není součástí práce. Je jejím prodloužením. Přesto se vykazuje jako benefit. Jako důkaz, že systém funguje, že se učitelé rozvíjejí, že se plní kvóty. Nejde o to, co si z kurzu odnesete. Nejde o to, jestli vám to pomůže. Jde o to, že je splněno. Že je co ukázat při kontrole.
Další vzdělávání se tak stává alibistickým nástrojem. Ne řešením problému, ale jeho zakrytím. Systém tím říká, že se snaží. A učitelé mezitím dál fungují na dluh.
Časový.
Energetický.
Psychický.
Kurzy se plní. Tabulky sedí. Provoz běží.
A člověk v tom znovu chybí.
