Článek
Učitelství je často popisováno jako poslání.
Zní to hezky. Vznešeně. Lidsky.
A možná právě proto je to tak nebezpečné slovo.
Poslání totiž neznamená jen smysl. Znamená i očekávání. Že vydržíš víc. Že nebudeš počítat hodiny. Že nebudeš řešit peníze. Že se nebudeš ptát, kde jsou hranice. Protože kdo má poslání, ten přece nedělá práci - ten slouží.
Dlouho jsem tomu věřila. Myslela jsem si, že když budu vstřícná, flexibilní, ochotná zaskočit, zůstat déle, vzít si práci domů, tak to dává smysl. Že to ke škole patří. Že se to ode mě očekává, protože přece učím děti. A děti jsou důležité.
Jenže postupně jsem si začala všímat jedné věci:
poslání se nikdy nevytahuje, když se má něco dát.
Vytahuje se vždycky, když se má něco vzít.
Další dohled. Další hodina navíc. Další povinnost, která „se nebere jako supl“.
Administrativa, která „se přece musí udělat“. Změny rozvrhu na poslední chvíli. Úkoly, které přijdou večer, o víkendu, ve volnu. A když se někdo zeptá, jestli to bude zaplacené, nebo alespoň nějak kompenzované, přijde odpověď, která všechno uzavře:
„To je na oltář vlasti.“
Slyšela jsem tu větu víckrát, než bych chtěla.
A pokaždé znamenala totéž:
neuděláme s tím nic, ale očekáváme, že to uděláš.
Poslání se tak stává nástrojem. Elegantním. Nenápadným. Velmi účinným.
Nikdo ti neřekne: „Musíš.“
Řeknou: „Ty přece chceš.“
A když nechceš, když se ozveš, když nastavíš hranici, najednou nejsi loajální. Nejsi týmový hráč. Nejsi dost zapálená. Nejsi dobrá učitelka.
Ve školství je hluboce zakořeněná představa, že dobrý učitel se obětuje. Že dává víc, než bere. Že jde nad rámec. Že když něco bolí, tak to k tomu patří. Jenže nikdo už se neptá, kolik toho „nad rámec“ je ještě únosné - a kdy už je to prostě vykořisťování zabalené do hezkých slov.
Poslání navíc velmi efektivně umlčuje.
Protože stěžovat si na poslání je společensky nepřijatelné. Jak si můžeš stěžovat, když pracuješ s dětmi? Jak můžeš mluvit o únavě, když máš "tolik volna"? Jak můžeš chtít víc peněz, když děláš něco tak krásného?
A tak se mlčí.
Mlčí se o vyčerpání.
Mlčí se o tom, že práce nikdy nekončí.
Mlčí se o tom, že hranice nejsou nastavené a očekává se, že je nikdy nenastavíš.
Poslání se velmi často staví proti profesionalitě. jako by ty dvě věci nemohly existovat vedle sebe. Jako by chtít jasná pravidla, férové ohodnocení a respekt k času znamenalo, že ti na dětech nezáleží. Přitom je to přesně naopak. Vyčerpaný učitel není lepší učitel. Jen je tišší. Unavenější. Lépe ovladatelný.
Nejhorší na té pasti je, že funguje dlouho. Roky. Někdy celé kariéry. Až do chvíle, kdy tělo nebo hlava řeknou dost. A pak se najednou zjistí, že systém, pro který jste se tolik obětovali, s vámi vlastně vůbec nepočítá. Že jste nahraditelní. Že „to tak prostě je“. Že jste si měli líp nastavit hranice.
Jenže nastavit hranice v systému, který je založen na jejich překračování, je nadlidský úkol.
Tento text nepíšu proto, abych popřela smysl učitelské práce.
Píšu ho proto, abych oddělila smysl od sebezničení.
Učit může být smysluplné.
Ale poslání nesmí být záminkou.
Ne pro práci zadarmo.
Ne pro permanentní dostupnost.
Ne pro život, který se pomalu rozpadá, zatímco okolí říká, že byste měli být vděční.
Poslání bez hranic není ctnost.
Je to past.
A já už do ní znovu nespadnu.
Učitelka bez iluzí
