Učitelská dovolená? Nocování na pláži v Deià

Ráno se probouzíme chvíli před sedmou hodinou. Je příjemný chládek, v noci se dobře spalo. I když ke kamennému přístřešku jsem se raději otočila zády, protože jsem se v noci dvakrát vzbudila a napínala tmou oči směrem k té kůče s mrazivým očekáváním, že z něj vyleze děsivé monstrum v kozí kůži s ostrými rohy na hlavě. Shodneme se na tom, že jsme si odpočinuly a načerpaly tolik potřebnou energii.

Vyčistíme si zuby, posnídáme studenou obecnou kaši (máme bombu k vařiči, nemáme zápalky). V pomalém tempu sbalíme věci a před devátou se vydáme na cestu. Jdeme chládkem lesa, ale už cítíme, jak se teplota zvedá. Cesta je posetá kameny a kamínky, klesá lesem, jednou je potřeba přelézt zídku. K tomuto účelu slouží opuka vykukující ze zdi, tvořící jakési schůdky.

Po hodině chůze vidíme pod sebou klášter ve Valdemosse a za další půlhodinky vcházíme do valdemosských uliček. Míjíme bustu F. Chopina. Jeho jméno a jméno G. Sandové je s Valdemossou spojeno díky jejich pobytu v místním klášteře v zimě roku 1838/39.

Ve městě na nás opět dotírá nesnesitelné horko, raději zaplujeme do malé kavárny u pěší zóny. Objednáme si kafe (!!), vodu, džus a croissant. V kavárně sedíme dobrou hodinu, sledujeme vkusně oblečené turisty a turistky s pěkně upravenými vlasy. Do kavárny zavítá i dvojice ze třetí skupiny turistů vyskytujících se na Mallorce. Turisté zde na ostrově se dělí do tří skupin: 1. jedeme k moři a občas to proložíme krátkými výlety (těch je opravdu opravdu hodně), 2. jdeme přechod Mallorky (to jsme my tři), 3. jezdíme na silničních kolech křížem krážem po celém ostrově (těch je překvapivě taky hodně). Chvíli debatujeme, zda jsou větší blázni turisté ze 3. skupiny, nebo my.

Docházíme k tomu, že my půjdeme podstatnou část cesty ve stínu lesů a mimo rozpálené asfaltové silnice, takže je to jasné. Už je ale čas zvednout kotvy. Chceme si Valdemossu alespoň trochu prohlédnout, proto se chvíli motáme úzkými uličkami. Ale nemůžeme to úplně přehánět, takže za chvíli zapadneme do obchodu, kde nakoupíme litry vody a sirky.

Naproti obchodu je infocentrum s přenádhernou kašnou. Zastavíme se u ní namočit si pokrývky hlavy. Napadne nás, že bychom tam mohly skočit celé. Být už pár dní na cestě, pravděpodobně bychom tam vlezly, ale teď se ještě cítíme být kulturními bytostmi.

Nastudujeme přibližnou cestu v mapě, jdeme městem, povídáme si, je nám celkem fajn. Najednou zjistíme, že silnice před námi nějak podezřele klesá a stáčí se zpět směrem, odkud jsme přišly. Znovu otevřeme mapu a zjistíme, že jsme asi před 300 metry neodbočily ze silnice na cestu stoupající do hor. Otočíme se a za chvíli už vidíme odbočku, kterou tentokrát následujeme. Stezka je prašná, celkem stíněná velkými Rohovníky obecnými. Jeho plody, tzv. svatojánským chlebem neboli karobem, je cesta hustě pokrytá. Po chvíli přicházíme k bráně, na které je velká výstražná cedule ve španělštině. Zkoušíme naše jazykové znalosti při překladu. Pochopíme, že vstup dále je na vlastní nebezpečí kvůli nebezpečí pádů stromů. Nerozumíme ale slovu Juliette, které se na ceduli objevuje. Pokrčíme rameny, není červen ani červenec. Otevřeme branku a pokračujeme po cestě dál.

Kamenitá stezka stoupá. Chvíli jsme ztracené, abychom pak zjistily, že cesta vede jinudy, než je značená na mapách. Pěšina se zdvihá stále příkřeji a příkřeji. Zatím je to sranda, ale po chvíli mám pocit, že si ti plyšáci povídají i mezi sebou. Je čas na další zastávku - na napití a zakousnutí sušeného masa. Ještě to párkrát zopakujeme a už se blížíme k Refugi de son Moragues. Ne že bychom do něj vkládaly nějaké naděje, ale realita je strašná. Domek je zabedněn, kolem něj to smrdí a hmyz má zřejmě výhradní právo k užívání i k bezhlavým útokům na vše živé vyskytujícímu se v okolí.

Je půl jedné odpoledne, slunce pálí a nás čeká přechod přes vrcholovou planinu, takže se rozhodujeme pro polední pauzu. Batohy shazujeme pár desítek metrů za refugiem u kamenné zídky. Sundaváme propocené oblečení, připravujeme si pohodlné ležení, vytahujeme jídlo a uleháme k polednímu klidu.

Ve tři hodiny nám zazvoní budík. To znamená obléknout se, zabalit, nasadit krosny a vydat se na cestu. Čeká nás cesta přes vrcholovou planinu (Co od ní můžeme čekat v tom neustálém vedru?) a předlouhé klesání do Deià, o kterém se cestovatelské deníky vyjadřovaly dost přinasraně.

Tiše šlapu za holkama, vůni tymiánu vnímám jen napůl. A najednou se rozhlédnu kolem sebe, jsme na vrcholové planině a v prázdnu pod námi se válí husté mraky. Možná jsme dosáhly konce světa, dále pod námi už nic není.

Slunce pálí, my jdeme kamenitou cestou klikatící se do nedohledna před námi. Sledujeme i místní ptactvo, zejména páreček obřích supů nám vyrazí dech. Sedí na skále kousek nad naší pěšinou, nechají nás dojít až k nim, udělat fotku … a pak roztáhnou majestátní křídla a nechají se nést vzdušnými proudy nad planinou.

Cesta uteče rychle - pražící slunce, kameny, semtam tymián a pár koz - a už nás čeká klesání do Deià. První část ani nepřipomíná cestu, je to prostě zaprášený padák dolů podél skal. Pro jistotu kontrolujeme mapu, tohle bychom snad ani zpátky nevylezly, ale jdeme správně. A pak se ponoříme do lesa. Je vedro, vzdušná vlhkost stoupá, teče z nás pot a usazuje se na nás prach z cesty. Podle map máme být v Deià za hodinu. Snažíme se, ale za hodinu jsme stále v lese a klopýtáme skrze ty pitomé kameny.

„To je teda voser,“ zavrčí T. „Serra Tramuntana, no,“ pokrčím rameny. „Spíš Voserra Tramuntana,“ kontruje mi T.

Cesta se ještě několikrát změní. Chvíli jdeme krásným olivovým hájem, pak se ponoříme do vysokých travin, šouráme se uklouzanou kamenitou cestou. A už jsme na silnici, procházíme kolem vilek, odkud slyšíme šplouchání bazénů, trochu žertujeme, ale víc toho máme plný zuby.

Dojdeme na zastávku busu, kde nám krásná voňavá slečna řekne, že za chvíli jede bus do Sólleru. Tam ale chceme dojít zítra, dnes chceme spát v Deià. Chceme na pláž, kde bude, jak doufáme, sprcha a třeba nějaký hotýlek. Bohužel, na pláž nic nejede.

Koukneme do mapy a vydáme se nejkratší cestou. Jdeme lidem přes dvorky, přelézáme branky zahrad, je nám všechno jedno. Žene nás vidina koupele. Za pár kilometrů se před námi otevře zátoka Deià a nám dochází, že všechny naše sny se dnes nesplní.

Plážička je malinká, pokrytá obrovskými šutry. Po sprše ani památky. Jediné místo, kde by se dalo přenocovat je zavřený plážový bar. Ještě se zkusíme poptat na možnost přespání v podniku vypínajícím se nad zátokou. Ale jde jen o restauraci. Nakoupíme několik hříšně drahých lahví studené vody, několik litrů vody nabereme na záchodcích. Na vaření stačí.

Po návratu na pláž získáme kámošku - nešťastnou osamělou kachnu bloudící po pláži. Neustále se okolo nás šmrdlá, až A. - bioložka pochopí, co po nás chce. Chce napít, nešťastnice jedna. Dopřáváme jí bohaté napití, protože jsou z toho krásné fotky.

Pak řekneme dost, voda je voda, sama víš, jak vzácná je, kachno. Jdu se vykoupat. Holky se nejprve tváří, že do moře bez možnosti sprchy nejdou, ale nevydrží a přidají se ke mně.

Je to super. Cachtáme se v moři při západu slunce, pláž se pomalu vylidňuje a začínáme se zase cítit šťastně.

Po koupeli uvaříme večeři, zklameme zamilovaný páreček, který se chtěl zřejmě na opuštěné pláži věnovat vášnivým hrátkám, znovu si zaplaveme v moři a v úplné tmě rozložíme naše ležení. Vyženeme kamarádku kachnu, zaplašíme kočku, která nám spadne najednou vedle hlav (ona to možná byla obří krysa, ale my ji pro vlastní klid považujeme za kočku), posloucháme uklidňující se ruch restaurace. Pomalu odjíždějí z večeře posádky jachet kotvících v zátoce, až se nakonec celá restaurace na útesu nad námi zhasne a celá zátoka se ponoří do tmy.

Moře osvětluje jen měsíc a my se propadáme do zaslouženého spánku. Byl to dlouhý den, ale můžeme ho považovat za úspěšný.