Učitelská dovolená? Překvapivé setkání v Barranc de Biniraix

Venku je příjemně chladno. Jdeme podél pomerančových sadů, potkáváme hruškovník přelahodný, vidíme kočky a koťata i pár místních.

Do Binibassí jsme došly po asfaltových cestách, ale za Binibassí nás čeká tolik obávané dlouhé stoupání. Je to celých 1 000 výškových metrů. Setřeme pot z čela (Stačila hodina a teplota zase vystoupala. Ve spojení s okolní vlhkostí to znamená, že jsme opět úplně zpocené.) a začneme stoupat po kamenitých schodech, které jsou tu už po staletí.

Ještě než něco vidíme, slyšíme hlučný motor. A za zatáčkou uvidíme zdroj hluku. Chlapík tlačí po schodech speciálně upravený vozík s pásovým systémem místo kol a s přidaným motůrkem. Kolem něj se motají dva psi - jeden je irský setr, druhý je mohutné černé plemeno. Snažíme se kolem nich protáhnout, ale velká černá morda je už u nás a A. si ji začne hladit. Chlapík něco říká, přes hluk motoru mu nerozumíme. Předpokládám, že povídá něco o nehlazení cizích psů.

Pak vypne motor a my zjistíme, že se nás přátelsky ptá, kdo jsme a kam jdeme. Reaguje nadšeně, když řekneme, že jdeme GR 221. Prohlédne si nás a tipne si: „You are from Czech republic.“ Jsme zaskočené, co nás prozradilo?

Ale chlapík mluví a mluví. Bydlí tam nahoře (mává rukou směrem naší cesty), kolem chodí mnoho hikerů, spousta z nich je z Česka. Pokud máme zájem, máme zazvonit u vrat jeho domu a manželka nám udělá kafe a koláč. Ukazuje nám fotku v mobilu. Nádherný stůl s nádherným výhledem do údolí, ze kterého právě vycházíme. Přidává návod, jak se k nim dostat. U rozcestníku ukazujícího ke Cúberu, máme opustit cestu a podél plotu vyrazit nahoru, kde už uvidíme jejich dům.

Loučíme se s ním, vydáváme se znovu na cestu a diskutujeme o jeho pozvání. Studujeme mapu a není nám jasné, kde se vlastně dům nachází. V mapě je před námi už jen pár stavení a pak cesta stoupá vzhůru do hor. Jak daleko taky může ten člověk tlačit takový vozík? Ale ten výhled vypadal, že je opravdu z výšky. Úplně tomu nerozumíme.

Domluvíme se, že pokud narazíme na domek do půl hodiny, půjdeme prostě dál. Nabídka to byla sice lákavá, ale chceme ujít v dopoledním chládku co nejdelší trasu. Šlapeme a šlapeme, necháme za sebou poslední vilky a cesta se před námi vine nahoru do hor. Už jdeme tak dlouho opuštěnou krajinou, že nám je jasné, že tady nikdo nebydlí.

Blížíme se k vrcholu a najednou vidím ukazatel z fotky. Jásáme, protože teď už by se nám snídaně a kafe opravdu hodilo. Jdeme podle instrukcí a opravdu staneme u brány domu.

Voláme, zazvonit není kde, chvíli to vypadá, že dům je opuštěný. Ale nakonec vychází ze dveří štíhlá žena neurčitého věku, může jí být čtyřicet stejně jako šedesát.

Vysvětlujeme, že nás posílá její manžel. Jen kýve hlavou, otvírá bránu a vede nás na terasu, kde poznáváme stůl z fotky. A ten výhled.

Chvíli jsme nervózní, je to přátelské pozvání, nerušíme ji? Nebo je to něco jako restaurace, kolik to bude stát? Z rozpaků nás vysvobodí tím, že řekne: „Coffee and cake, it will be 10 euros.“

A pak už dostáváme kafe a buchtu s fíky. A taky spoustu povídání o tom, že jsou to manželé Felipe a Natalia původně z Mexika, že mnoho let žili v poklusu a neustálém stresu a jednoho dne se rozhodli prodat firmu a odstěhovat se na Mallorku do polorozpadlé ruiny, kterou Felipe kdysi dávno jen tak koupil. Ruinu opravili, obnovili olivový háj a budují zde své vysněné sídlo. Jednou za týden se vydávají s ruksaky na nákupy do Sólleru. Všechno, co potřebují musí sem nahoru vynést na zádech nebo vyvézt v tom vozíku, co jsme viděly. Teď budují kurník pro slepice, tak musí do Sólleru pro materiál téměř každý den. Brzo ráno dolů, kolem poledne je Felipe zpět doma.

Vypráví o tom, jak se místní dole v Sólleru po jejich nastěhování sázeli, jestli vydrží první zimu. Vydrželi. I přes bouři Juliette, která přinesla do mallorských hor sníh a zničila jim nově vybudovanou konstrukci zastřešení terasy. (A jsme chytřejší o význam slova Juliette, které jsme viděly na ceduli za Valdemossou.)

Nakonec nezůstane jen u kafe a koláče, dostaneme ochutnat šnaps, který vyrábějí, a můžeme si nabrat čerstvé fíky, které včera natrhali nedaleko v kopcích, ochutnávku jejich olivového oleje s díky odmítáme.

Mohly bychom tu sedět ještě dlouho, je tu příjemný chládek a příjemná atmosféra. Ale na cestě už štěká irský setr Simon a v dálce je slyšet zvuk motorového vozíku, Felipe bude do půl hodiny doma. Je načase zvednout kotvy.

Natalia se Simonem nás vedou olivovým hájem k místu, kde se napojíme znovu na cestu. Zamáváme Natalii, Simon se spokojeně válí na zemi a nejeví o nás už sebemenší zájem. Pár kroků a opět jsme samy v oblasti Barranc de Biniraix. Za chvíli se usedlost Can Sivella jeví jako nějaký přízrak.

Dnes se jde krásně, cesta je pohodlná, většinu času jdeme ve stínu. Ani nevíme jak a přehoupneme se přes vrchol. Podle mapy nás čeká cesta po planině v poledním žáru. Chvíli posedíme ve stínu, usušíme mokrá trika, něco málo pojíme a vydáme se do výhně. V dálce před námi se leskne hladina Cúberu.

Na slunci je opravdu vedro, trochu se mi motá hlava a brní mi ruce. Během cesty se polévám vodou z vemena a nezastavuji. Kolem není žádný stín, je potřeba zabrat a jít stále dál.

A jsme u Cúberu. Je tu pár turistů, ale rozhodně žádné zástupy. Dojdeme k zurčícímu potůčku, který i v tomhle vedru přivádí vodu do nádrže. V Cúberu je zakázáno se koupat, ale dvojice nedaleko nás hupne bez zábran do vody. A hlavně jsou tu všude ovce a kozy, které nikdo nenaučil číst, takže se ve vodě vesele cachtají. Není nám tedy trapné sundat si boty a ponořit nohy do ledové vody.

Pod osamělým stromem se rozložíme. Zvykly jsme si na všudypřítomné zvířecí bobky, takže je jen nedbale odhrneme a moc jejich přítomnost neprožíváme. Jsou dvě hodiny odpoledne, před sebou máme spoustu volného času. Chceme tu dnes spát. A tak odpočíváme, vaříme si oběd (Najdu rovné místo, obklopím ho kameny, máme připravenou vodu na zalití, bezpečnost nepodceňujeme.), cachtáme se, píšeme pozdravy kamarádům, vaříme si kafe, jdeme se projít po okolí, hledáme místo na přespání. Odpolední čas rychle utíká a už je čas jít spát. Poodejdeme pár set metrů do hájku kousek od přistávací plochy pro vrtulníky. Roztáhneme karimatky a hamaky, uděláme večerní hygienu u potůčku za dozoru laškovně hopkajících ovcí a už se rychle stmívá. Ze spacáků vidíme nejvyšší vrchol Mallorky Puig Major s výraznou stavbou observatoře. Přes den jsme žertovaly, jestli si tam jen tak nevyběhneme, ale i kdybychom to myslely vážně, nebylo by to možné - je to uzavřený vojenský prostor.

Všude kolem nás už je tma, nad hlavami nám září nekonečné množství hvězd a já mám pocit, že jsme snad poslední lidé zemi.