Článek
Hlasy jsou ale stále u nás, venku je tma jak v ranci a přidá se další zvuk - takové kovové chrastění jako když někdo třese s nádobu, ve které jsou kuličky. Po chvíli to už nevydržím a vytáhnu hlavu ze spacáku.
T. vedle mě taky vykukuje. Ve tmě vidíme několik postav s čelovkami, nejvíc se ozývá jeden hlas, který španělsky jede ve vysoké kadenci. Něco tam dělají.
„Oni jdou sprejovat, to si dělaj srandu,“ hlesne T. nevěřícně. „Až sem přijedou policajti, tak jim budem vysvětlovat, že jsme jen učitelky z Prahy, co tu chtěly v klidu přespat? To je dost směšná výmluva.“ Tiše zuří, zatímco já na tu partičku letargicky zírám a v hlavě mi projíždí scénáře následujících chvil. Nakonec mi ve výběru zůstane jen jedna možnost, pro kterou se rozhodnu.
Pokrčím ve spacáku rameny a radši do něj zase zajedu. To nevyřešíme. Parta nás vzala na vědomí, ale svoje plány nepřehodnotila, takže se rozhodnu hrát mrtvého brouka a zkusit si urvat ještě další hodiny spánku. Nevím ani, kde mám telefon, takže netuším, kolik je hodin.
A tak střídavě upadám do snů, ve kterých mě doprovází hlas španělského mladíka, a střídavě procitám do reality, ve které neustále hovoří tentýž španělský mladík. Skoro to vypadá, že tam vede nějaký sprejerský workshop.
Sprejeři v akci
Jednou procitnu a kolem nás je úplné ticho, sprejeři odešli. Kolem je stále tma, takže se znovu úlevně nořím do spánku. Budíme se tentokrát bez budíku. Venku je šero, ale kolem nás už proudí davy lidí na východ slunce. Vykutáme se ze spacáků, na budově na protější straně silnice září nový obří nasprejovaný nápisy SEVER FLUSH SKRA. Bůh ví, co to znamená. Vařím kafe a u toho probíráme zážitky dnešní noci. Takhle z odstupu je celý včerejší večer i noc jedna velká bizarnost.
Spejerské dílo za ranního světla.
S čerstvou kávou sledujeme východ slunce. Máme na to krásný spot a nemusely jsme dnes udělat ani krok.
Vychází slunce, nový lepší den začíná.
Při cestě z vyhlídky se u nás zastavuje mladý pár, který chvíli pozoruje krajinu pod námi. Po chvíli se k nám mladík otočí a slovensky se nás ptá, odkud a kam jdeme. Vyprávíme jim o naší cestě napříč pohořím Tramuntana, kde jsme nepotkaly téměř ani nohu. Na oplátku se ptáme my jich, jak tráví dovolenou na Mallorce. Se smutným výrazem říkají, že bydlí v hotelu v Alcúdii a kam se hnou, tam jsou davy turistů. Doporučíme jim návštěvu nádrže Cúber a kláštera v Llucu a rozloučíme se.
Dnes máme v plánu návštěvu majáku na Cap de Formentor, chvíli na pláži a přesun do Palma de Mallorca.
Cestou dolů k Mirador del Colomer nás předjíždí karavana nádherných veteránů, za jejichž volanty sedí různorodí řidiči od zlaté mládeže po distingované byznysmeny. Zajímavá sestava, zajímavá podívaná. Na vyhlídku Colomer přijdeme brzy a můžeme si ji v klidu projít a pokochat se výhledem.
Je ráno, slunce už připaluje, moře i obloha jsou neuvěřitelně modré.
Pak čekáme na autobus ve stínu na zídkách lemujících silnici. Turistů začíná přibývat a jediné, co nám připomíná Mallorku, jak jsme ji poznaly v minulých dnech, jsou kozy všude okolo. A. při čekání najde a zarezervuje pokoj v Palmě, kousek od Plaça d’Espanya.
Z autobusu u pláže Formentor přesedneme do autobusu jedoucímu k Far de Formentor. Cestou jsou krásné výhledy, ale nic, co bychom už neviděly během našeho treku.
Klikatící se cesta k Far de Formentor.
Kolem majáku se projdeme, ale žádný wau efekt se nekoná. Za dvacet minut nastupujeme do stejného autobusu jedoucího zpět. Poležení na pláži, koupel v moři, ještě jedna sangria a už nás to žene pryč. Opět nastoupíme do autobusu, naposledy projedeme průsmykem Coll de la Creueta, na autobusovém nádraží v Port de Mallorca si najdeme spoj do Palmy. Máme asi 40 minut času, takže si sedneme do blízké kavárny na džus a kafe. Nakonec odjezd autobusu stíhám jen taktak, protože mallorská mañana.
Do Palmy jedeme hodinu, během které všechny tři usneme. Pojaly jsme přechod dovolenkově, ale únava je na nás znát. V Palmě vystoupíme na stejném místě, odkud jsme odjížděly. Konec našeho dobrodružství se blíží, ale ještě máme pár hodin před sebou.
Najdeme ubytování, které je od nádraží jen pár set metrů, vykoupeme se a vrhneme se do posledního dobrodružství. V honbě za nízkou váhou batohů (I tak jsme se při odletu pod 10 kg nedostaly.) jsme si zabalily jen nezbytné oblečení. To znamená, že vše, co jsme měly s sebou, je zpocené a smrdí. Vyrážíme tedy do ulic Palmy na nákupy. Rozjezd je vlažnější, ale za chvíli chytáme správný shopping mood a jedeme.
S rukama plnýma nákupních tašek najdeme podnik Ovella negra (překl. Černá ovce), kde si dáme výborné tapas a lahodné pivo. Máme dobrou náladu, ale energií nepřekypujeme. Po cestě domů si dáme zmrzlinu a už se těším do postele. A. trochu svítí očičkama a nenápadně nadhodí, že kousek od nás je otevřený bar. Chvíli s tou myšlenkou koketujeme, ale naše čtyřicetileté já zvítězí a radši hupsneme do postele.
Poslední den nás čeká už jen brzký budíček, cesta na letiště, odbavení na letišti, další nákupy, dlouhé čekání na odlet kvůli technickým problémům a konečně dosednutí na letištní plochu v Praze. Jedna dovolená skončila, ale v letadle jsme naplánovaly další. Příští léto si pojedeme odpočinout do chladného a upršeného Skotska.
