Článek
Za půl hodiny už zavíráme dveře od pokoje a kráčíme liduprázdnými chodbami. Na nádvoří kláštera v Llucu uděláme pár fotek a jdeme.
Ranní klid v klášteře Lluc
Chmury z toho, že to je poslední den na cestě, zaháním dvěma sendviči ze snídaňového balíčku. Za chvíli už nemám nostalgické myšlenky, protože se snažím udržet obsah žaludku v sobě.
Procházíme kolem Refugi Son Amer. Leží asi 1,5 km za klášterem a nabízí taky příjemné ubytování. A pak už jen šlapeme lesem. Malá zastávka na snídani, pro holky sendviče, pro mě kafe a pak dlouhá cesta do vall d’en Marc, kde se trasa GR221 stýká se silnicí do Pollençy a kde máme v plánu nasednout na autobus, protože se nám nechce šlapat poslední kilometry podél prašné žhnoucí silnice.
Autobus jede po 14. hodině, my docházíme k zastávce před půl druhou. Tak zase krátký odpočinek v prachu za bedlivého dozoru několika párů očí toulavých koček (Pro úplnost jsou kočky čtyři, ale očí jen 7, protože jedno kočičí chuďátko o oko někde přišlo.) A pak už bus přijíždí, nastupujeme, pozdravíme, pípneme, usadíme se a pozorujeme krajinu za okny.
Za necelou půl hodinu vystupujeme, přesedneme na další bus směr poloostrov Formentor a hlavně Platja de Formentor (nebo-li Formentor beach). Cestou do autobusu nastupují další a další turisté, další davy pak vidíme za okny autobusu a padá na nás trochu úzkost, protože tohle je jiná Mallorca, než kterou jsme doposud poznávaly.
Najednou jsou na Mallorce lidé všude, kam se podíváme.
Pak autobus celý ten chumel rukou a nohou vyplivne, necháváme se vést davem a najednou jsme na pláži. Moře je průzračně modré, na pláži jsou slunečníky jako v Karibiku, kolem pláže je ale dost místa na ležení pod vzrostlými borovicemi. Najdeme si místo k ležení, vykoupeme se, koupíme si naši vysněnou sangrii a užíváme si dovolenkový feeling. Tak nějak při něm zapomeneme řešit, kde se vyspíme.
Když na to po čtvrté hodině přijde řeč, vymyslíme plán, že najdeme místo někde u moře. Nějaký odlehlý plácek, kde nebudeme nikoho rušit, když vytáhneme spacáky a hamaku. Holky se vydávají na průzkum okolí. Když je vidím vracet se, poznám z jejich výrazu, že tentokrát nám štěstěna nepřeje.
Pláž se večer zavírá a ta odlehlá místa v dálce jsou parcely, na kterých se staví.
Uklidňuju holky, že kousek odtud je vyhlídkové místo, kde se dá přespat. Znamená to ale stihnout autobus, který nás popoveze na Mirador d´el Colomer, odkud je to k k Talaia d’Albertcux - tedy vyhlídkové věži na vrcholu - necelé 2 km. Terka brblá, moc se jí tenhle nápad nezamlouvá, ale já se zaklínám Michalem Škrabálkem - českým cestovatelem a bloggerem. „Můžeme spát na vyhlídce, nebo kousek pod ní jsou podle Michala starý baráky, kde spal on.“
T. nevypadá přesvědčeně, ale lepší nápad nemáme, takže nahážeme věci do krosen a spěcháme stihnout autobus. Ten nás vyveze klikatícími se serpentinami k vyhlídce d’el Colomer. Zde vystoupíme do dovolenkového pekla. Na malém parkovišti jsou stovky lidí, desítky aut a autobusů. Auta troubí, někdo chce odjet, někdo chce zaparkovat, mezi tím se motají dospělí, děti a všudypřítomné kozy. V tomhle mumraji se nám na vyhlídku nechce, takže si u stánku koupíme jen něco vychlazeného k pití. Radostně si vezmu Heinekena, abych pak zjistila, že je nealko. Tak mi to zkazí radost, že ho vrátím do lednice a vezmu si colu.
Pohled na parkoviště u vyhlídky Mirador d’es Colomer.
Šlapeme po silnici k vyhlídce, pomalu se vzdalujeme od toho lidského mraveniště, ale stále kolem nás jezdí auta oběma směry. Už si v hlavě maluju, jak to bude krásná noc. Všichni ti turisti za chvíli odjedou, my si u věže roztáhneme spacáky a výhled bude jen náš.
Se stoupající nadmořskou výškou se opět otevírají krásné výhledy.
Při těchto myšlenkách procházíme kolem budov, o kterých psal Škrabálek a ze kterých se mi zvedá žaludek jen při letmém nakouknutí - odpadky, pach moči a bůhví, jaká ještě skrývají překvapení. Pomalu se šeří a my jsme pod schody k vyhlídkové věži. T. jde první, šlápne na první schod a nadskočí. Přes nohu jí přeběhla obří krysa, která zajela zpět do křoví.
„A nebyla to malá kočka?“ nabízím jiný pohled.
„To teda fakt nebyla,“ loupne po mně T. očima. Radši přestávám být pozitivní a zmlknu.
Nálada padá pod bod mrazu. A to nás čeká poslední rána. Vyjdeme nahoru a zjistíme, že kolem věže jsou všude ostré kameny a křoviny. Když zajdeme dál do křoví, kde vidíme malé plácky, narazíme jen na pach moči a výkalů. Pryč odtud. Ale kde budeme spát? V budovách to smrdí jako v kadibudkách, nehledě na krysy, kterými je to tam nepochybně zamořeno. A. připomene malou vybetonovanou plošinu vedle jednoho z domků asi 200 metrů pod námi. Nic lepšího nevymyslíme a jdeme tam. Plošina je na svém místě, sedneme si na obrubník silnice a koukáme před sebe. Na krajinu už sedla tma, koukáme na zátoku pod námi s rozsvícenými městy, které se nám vysmívají do obličeje.
Dneska se už nemá cenu nikam hnát, jen bychom byly podobně zoufalé na jiném místě.
Na naši plošinu se snaží zajet auto, myslíme si, že se jen otáčí, ale ono se snaží zaparkovat s nejlepším výhledem. „Tak to ne, to už je moc,“ A. mladíkovi za volantem nesmlouvavě říká, že tohle je naše místo. Mladík se snaží vysvětlit, že tam chce přespat. „Tady spíme my,“ řekne A. a mladík poraženě vycouvá (z boje i z plácku).
Vyndám vařič, protože jako správná matka vím, že plný žaludek dodá jinou perspektivu. Uvaříme naše dvě poslední dehydrovaná jídla (těstoviny a bulgur s čočkou), ale vlastně nemáme hlad ani jedna. Snažím se jít příkladem, ale jídlo mi v puse bobtná, takže nakonec oba poloplné pytlíky jídla zavážu do igelitky a odnesu o notný kus od nás, abych nelákala krysy na hostinu k našim hlavám.
Roztáhneme ležení, krosny umístíme hezky mezi nás, abychom cítily, kdyby se jich někdo chtěl ujmout. Před zalehnutím do spacáku se chvíli kochám výhledem na rozzářená světla Mal Pas a Alcúdie na protilehlém Cap des Pinar.
Výhled z našeho posledního nocoviště, vlastně velká romantika.
Není to vlastně vůbec špatné místo na spaní. Když se pak rozezní na vyhlídce nad námi kytara a chlapecký hlas začne zpívat zamilované serenády, upadám do spokojeného spánku. Mladík sem nepřijel obchodovat s drogami, chce tu se svou slečnou strávit zamilovanou noc.
Pomalu se nám klíží oči a myslíme si, že máme to nejhorší z tohoto dne za sebou. To jsem se ale nemohly mýlit více.
