Článek
Letadlo odlétá v 6 ráno, my máme zavazadla k odbavení, tzn. že se na letišti setkáváme před půl pátou. I přes brzkou ranní hodinu máme dost energie a v dlouhé frontě k odbavení vesele vtipkujeme. Podle bagáže se do mallorských hor chystáme jako jediné, to nám dodává pocit jakési exkluzivity (ta nás vlastně provází celý následující týden, protože na trase nepotkáme nikoho se srovnatelnou bagáží, i když legendy praví, že Čechů bylo v srpnu na GR 221 více.)
Ve frontě strávíme snad tři čtvrtě hodiny, na konci jsme odměněny pohledem na váhu našich batohů. Já s T. máme 12 kg, A. 15 kg. Bez vody. Uff, v balení nalehko máme stále mezery. Ano, počítáte správně. Letíme nakonec jen tři. Ostatní jsou s námi jako přítelkyně na telefonu.
Projdeme bezpečnostní kontrolou. T. i A. bezpečnostní rámy zapípají, takže se musí podrobit i ruční kontrole. Já se koušu do rtu, abych neřekla nějaký nevhodný vtip (já vám říkala, že si máte po tý bombě umýt ruce.), kterým bych nás poslala do kopru.
Jelikož A. ani T. nejsou teroristky, jsou propuštěny, a cesta ke gatu je volná. V suvenýrech ještě zakoupíme malé plyšové barevné talismany, které nás budou následující týden hlídat.
Letadlo letí na čas. Moje sedadlo není vedle holek, ale pán je ochotný se se mnou vyměnit. Ještě ani nevzlétneme, a už si vykoledujeme káravé pohledy okolo sedících turistů. My ale nemůžeme za to, že fešný stevard Roberto je neuvěřitelně vtipný a že nás napadají samé veselé historky. Už si všechny ty vtipy nepamatuju nebo se mi ve vzpomínkách motají jeden do druhého, ale vězte, že jsme se smály, až jsme brečely celé ty dvě a půl hodiny letu.
Bavily jsme se zřejmě nejlépe ze všech na palubě letadla, i přesto že jsme nevypily kapku alkoholu. Což se nedalo říct o paní sedící přes uličku od nás. Ta do sebe naklopila čtyři lahvičky vína, které při výstupu z letadla nechala laškovně pohozené pod sedadlem. Bohužel v ní alkohol vyvolával horší já, takže se pak motala letištěm v Palmě jako bohyně pomsty Nemesis.
Chvíle napětí u zavazadlového pásu. Poslali s námi i naše batohy? Budou v nich mít holky pořád trekové hole? Naštěstí naše batohy jely mezi prvními zavazadly. Batoh patřící A. sice kontrolovali (asi se jim nezdála váha), ale naštěstí z něj nic nevyndali (dobře pro nás, A. pak celý týden tahala z batohu neúnavně stále nové dobroty. Byla jako Mary Poppins s kouzelnou kabelou.).
Nasadíme si batohy na záda, věnujeme českým spolucestujícím poslední pohled a konečně se vydáváme vstříc mallorskému dobrodružství.
Projdeme neuvěřitelně rozlehlým letištěm (zbylo jim ještě na ostrově nějaké místo?), nalézáme dveře s nápisem Exit. Za nimi vidíme slunce a palmy, prostě dovolenkový výhled. Dveře se před námi poslušně otevírají, my vycházíme ven a poprvé se nadechujeme místního vzduchu. Není to tak špatné, projede mi hlavou, zas takový vedro není.
Uděláme dva kroky vpřed. Ne, tak ne, je vedro jak blázen.
Tváří v tvář srpnovému spalujícímu žáru se zdají naše plány jako čiré bláznovství. Vytrváme? Ano, nejsme zbabělci. V příštím článku se konečně dostaneme do hor.
