Článek
Najdeme autobus jedoucí do Palmy, koupíme si u řidiče za pět euro lístek a pohodlně se usadíme v zadní části. První část mise splněna. Teď nás čeká ještě najít obchod, kde prodávají plynové bomby k vařiči, a následně autobus, který nás zaveze do Esporles.
I další body plánu se nám daří. Najdeme obchod, kde chceme koupit bombu. Podle očekávání má ještě zavřeno, ale kousek od něj je pekařství, kde si dáme ranní kávu, pomerančový džus a toastades (opečená bageta potřená olivovým olejem a rajčatovou passatou). Při kupování bomby se prodavačka zvědavě ptá, kam se chystáme. Když jí řekneme, že na přechod Mallorky, křižuje se. „Vždyť tam je strašné vedro.“ My víme. Ale jsme učitelky… Ne, počkej, tak to nemyslím. Jako že jindy než o prázdninách nemůžeme, kapiš to?
Pěšky jdeme na Plaça d'Espanya, odkud odjíždí bus do Esporles. U každého klimatizovaného obchodu trochu zpomalím a nechám na sebe vydechovat chladný vzduch. Záda už mám úplně mokrá. Jak v tomhle budeme, sakra, chodit? To se přece nedá.
V supermarketu na Plaça d'Espanya si koupíme každá 3 litry vody, najdeme nástupiště, přelijeme si vodu do hydrovaků a po krátkém čekání nastoupíme do autobusu. „Ola,“ pozdravíme krasavce řidiče, přiložíme platební kartu k mašince na lístky a postupujeme dále do vozu.
Autobus je příjemně klimatizovaný, máme před sebou skoro půl hodiny jízdy a mně se začínají klížit oči. Holky vypadají stále svěže, povídají si a sledují hřbety hor zvedajících se v dálce. Tam se chystáme.
Vystupujeme na konečné zastávce, při výstupu nezapomeneme znovu přiložit kartu k terminálu. Je to neuvěřitelně pohodlné. Při nástupu i při výstupu pípneš a z karty se ti odečte příslušná částka. Odpadají případná nedorozumění s řidičem vyplývající z jazykové bariéry nebo z naší neznalosti místopisu.
Podle map míříme k oficiální cestě GR 221, cestou si uděláme dvě rozesmáté fotografie s horami v pozadí.
Nalézáme značenou trasu, napojíme se na ni a pomalu procházíme vylidněnými uličkami Esporles. Není divu, je půl jedné odpoledne, všichni se moudře schovávají v chladu a stínu. Po chvíli se nám do cesty postaví kašna. Rozhodneme se otestovat Anežčin filtr a nabrat vodu do vemen (záložní lahve z měkkého plastu pojmenované podle svého vzhledu, pozn. aut.) Filtr funguje parádně a rychle.
A pak šlapeme po prašné, mírně stoupající cestě. Na hlavu nám praží slunce, na té silnici musí být přes 50 stupňů. Dochází nám humor. Zvládneme slabé dva kilometry, trvá nám to nekonečně dlouho a my víme, že takhle to nejde. Zaplujeme do prvního stínu, který potkáme. Hned u silnice pod dubem cesmínovitým (A. je bioložka, takže letos dost sledujeme místní flóru) je něco jako kompost. Ale protože je tam stín, je nám jedno, do čeho si leháme. Jen si tam rozprostřeme tyvek a sedátka, sundáme si trička a pustíme se do odpočinku. Pošleme holkám do Čech fotku a odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „Nemáte tam vedro, holky?“ Máme, máme tu hic jako sviňa. To se nedá slovy popsat.
Ve stínu ležíme do půl čtvrté, klidně bychom ležely dál, ale máme před sebou ještě kus cesty do cíle. Při plánování v Praze se nějakých 7 kilometrů zdálo jako pohoda. Ale teď víme, že to úplně zadarmo nebude.
Sbalíme se, oblékneme si suchá trička a vydáme se na cestu. Trochu doufáme, že to bude lepší. Po pár minutách víme, že nebude. Ale šlapeme dál, ze silnice odbočíme na stezku a ze stezky na lesní cestu. A každým krokem stoupáme. Z lesní stezky nás mapa posílá na sotva viditelnou cestičku do lesa. Do stoupáku, kdy je cesta zapadaná klouzajícím listím, větvemi a sem tam šutrem. Jdeme dvacet minut, nemluvíme, teče z nás pot, nevidíme nic než řídký lesík, nemůžeme popadnout dech, krosna na zádech každým krokem těžkne víc a víc.
Využijeme malého plácku k odpočinku. Sundám si tričko, nemůžu snést ten pocit promočené látky na kůži. T. vyndá hroznový cukr a nabídne nám. Dám si s chutí, třeba mi to pomůže. A. odmítne, ale vypadá, že by taky potřebovala.
Sedíme kousek od sebe a v hlavách nám běží podobné myšlenky. (Tyhle myšlenky si přiznáme, až mnohem později. V tuhle chvíli před sebou hrajeme trochu divadlo, že je vše oukej.) Myslím na to, že to byl fakt blbej nápad, že z toho budeme jen otrávený, protože to bude prostě každodenní boj o život. A dáme to vůbec? Cítím, jak se mi klepou nohy a celým tělem mi projíždí takové divné brnění, motá se mi hlava - a to za sebou máme 3 kilometry.
Abych zahnala poraženecké myšlenky, koukám do mapy a říkám: „Teď nás čeká ještě tak 200 výškových metrů, ale pak už to bude víceméně po rovině. To nejhorší máme skoro za sebou.“ Holkám čtu v očích: „To víš, že jo, ty chytrá.“
Je zbytečné to prodlužovat, takže za pár minut nahazujeme krosny na záda a vydáváme se dál. Jdu jen v podprsence, nechci zpátky do trika.
Šplháme se do kopce, ale jakoby byl hroznový cukr zázračný, není to tak strašné. A najednou jsme nahoře a uděláme rozesmátou fotku na vyhlídce. Na fotce vypadáme happy jak dva grepy a úplně ta fotka nelže. Stezka teď vede chládkem zeleného hájíčku, který má tajemně mystickou atmosféru. Okolo cesty jsou všude kozy. Přicházíme na místo, odkud je výhled do údolí pod námi. Vypadá to jako bychom se ocitly na konci Zeměplochy. Přeme se, jestli je v dáli moře, nebo jsou to mraky v údolí. Nevíme, jdeme dál.
Za chvíli nás čeká prudké klesání roklí plnou listí, pro jistotu kontroluju mapu, ale jdeme správně. Přelezeme nějakou zídku, dojdeme do údolí, kde musíme otevřít branku na soukromý pozemek, a čeká nás poslední kilometr do kopce. Chvíli nabereme dech a vydáme se do kopce. Ještě dvakrát sejdeme z cesty, ale blížíme se k cíli - na vrcholek Mola de sa Comuna, kde jsou podle map vhodná místa na spaní (Serra Tramuntana, kterým trasa GR 221 prochází, je takovými místy doslova posetá.)
Zakotvíme hned vedle kamenného přístřešku, do kterého bych se nešla schovat snad ani v případě chemického deště. A. nachází dva vhodné stromy k zavěšení hamaky, my s T. roztahujeme tyvek a folii a nafukujeme karimatky. Náš dnešní apartmán zahrnuje nádherný výhled. Rozvěsíme po okolní vegetaci své oblečení k usušení, skromně povečeříme ze zásob, (Vyženeme z krosen a spacáků mravence. Těch ale je!) vyčistíme si zuby s výhledem na rozsvěcující se Palmu v dáli a za soumraku ulehneme.
Usínáme za mečení a kvílení koz, o které na Mallorce zakopáváte na každém kroku. Podezírám je, že ovládají umění teleportu, protože se zhmotňují doslova všude.
Dnes to byl dlouhý den, odpočinek si opravdu zasloužíme.
