Článek
Je mi padesát. Člověk by si myslel, že už jsem něco zažila a že mě jen tak něco nepřekvapí. Ale je to úplně naopak. Každý jeden den se setkávám s tím, že se něčemu divím…
Dnes to bude na téma hledání práce. Omlouvám se všem švadlenám, že jsem jejich profesi zneužila v názvu svého článku, ale toto přirování mi přišlo tak nějak nejpříhodnější.
Jako každý normální člověk se sem tam rozhlížím, jestli bych našla nějaké uplatnění na jiném pracovním místě, než kde zrovna jsem. A jak velí moderní doba, i já jsem se tedy přihlásila do různých diskuzních skupin, kde lidé nabízejí své znalosti a zkušenosti, aby našli novou práci.
V mém případě se jedná o práce administrativního charakteru. A tak jsem se registrovala do pár skupin na sociálních sítích, kde uveřejňují své inzeráty převážně dámy, které touží býti „virtuálními asistentkami“.
Co je to virtuální asistentka? To je slečna nebo paní, která pracuje z domu, se zadavatelem práce se ani nemusí potkat, jen si třeba zavolají nebo napíšou e-mail. Je fakt, že mnohdy dělají práce, do kterých se klasickým asistentkám moc nechce, ať už je to obvolávání klientů, tvorba různých materiálů, vymýšlení obsahu na sociální sítě a podobně.
Co mě ale dnes udivilo, a přiznám se, že to není poprvé, bylo to, jak tyto asistentky tu práci shánějí, respektive jakou péči věnují své sebeprezentaci.
Ve skupinách, vytvořených právě za tímto účelem, si dávají inzeráty, které jsou si podobné jako vejce vejci. Je tam vyfocená slečna, ideálně s notebookem před sebou, nebo s mobilem v ruce. Je tam vždycky hrníček, na kterém je napsaný nějaký motivační text. A je tam taky hromada srdíček a texty strukturované odrážkami. A pak je tam další textík, který říká něco o tom, co ta slečna umí.
Dnes jsem narazila na jednu slečnu, podle fotky mi přišla na cca 25 let, která nabízela všechno možné. A někde na druhém či třetím místě si napsala psaní a korektury textů. Jenže… V tom inzerátu bylo reálně 30 - 40 slov (včetně předložek), a také tam byly 3 pravopisné chyby. Zjednodušeně statisticky řečeno - co deset slov, to jedna chyba. Úplně mě to zmrazilo.
Chvilku jsem seděla a přemýšlela, co dělám špatně, když se při své sebeprezentaci snažím ukázat to nejlepší ze sebe. A pak jsem pod její příspěvek napsala otázku, zda když nabízí korekturu textů, jestli by sama neměla mít inzerci bez pravopisných chyb?
První se na to ozvala úplně jiná, zhruba stejně stará slečna, a vytkla mi: „Na tyhle názory tady není nikdo zvědavý.“ Říkám si, dobrá, je to také určitá taktika od cizí osoby, a odpověděla jsem, že v pořádku, že jako konkurence bych také chtěla, aby ostatní psali s chybami, protože tím zvyšují moji vlastní šanci, že budu vybrána já.
Nicméně tečku tomu dala samotná majitelka inzerátu, když napsala: „No a co? Tak jsem taky jenom člověk.“
Druhý šok… Co to je? Mě někdo upozornit, že když něco nabízím a tu prezentaci jsem takhle zazdila, tak ji okamžitě stáhnu a opravím. Má to generace, co by mohla být mojím dítětem, jinak? A to jim jako při hledání práce prochází? Protože já občas i ve svém věku práci hledám, dost často neúspěšně. Dostává tahle generace, která otevřeně ukazuje, že neumí to, co chce v práci dělat, a co se předpokládá, že by umět měla, a ještě navíc k tomu řekne, že jí je to prakticky jedno, přednost před někým, kdo si na tom záležet dá, a ukáže, že umí? Stačí k tomu jen vyšší sebevědomí?
Já být podnikatelem, a tohle vidět, tak toho člověka samozřejmě nezaměstnám. Nebo je to dnes už opravdu jedno?
