Článek
Pro nás doma nezačnou Vánoce nikdy dřív, než v televizi první z nás zahlédne reklamu, ve které holčička tvrdí, že "už nemusím, já už ho vidim"…
Dnešní mé divení se bude týkat Vánoc a dětí. Má základ v reálné situaci, kterou jsem viděla před skoro 14 lety. A pokaždé, když začne tento vánoční čas, si na to vzpomenu. A pokaždé mě to nutí k zamyšlení.
Již nějakolik let se moje životní dráha občas protne s životy jedné rodiny, se kterou jsem vůbec netušila, že se někdy setkám. Stalo se. A když se dráhy neprotnou, jdou alespoň poblíž sebe. Nelíbí se mi to, ale nic s tím nenadělám.
Na jaře 2013 se mi do rukou dostala digitální kamera s požadavkem jejího majitele, abych obnovila smazané soubory a podívala se na ně, co na nich je, co se povedlo zachránit. Tak jsem se do toho pustila. Podařilo se mi obnovit několik záznamů.
Jedním z nich byly záběry z Vánoc právě u této rodiny z konce roku 2012. Babička, děda, 4 děti. Dávali si zrovna večeři. Takovou tu klasickou českou panelákovou, ale vánoční. Seděli u stolu sice namačkaní, ale vše vypadalo v pohodě. Vypadalo. Ze začátku.
Pak se ozval telefon. Ujmul se ho nejstarší chlapec, tehdy 12letý, a odešel s ním na chodbu, kde se opřel o vchodové dveře a telefonoval. Jeho mladší bratr ho při tom natáčel.
Na té chodbě bylo nové kolo, nádherný dárek, který si ten chlapec asi hodně moc přál. Ale vůbec si ho nevšímal, telefonát byl důležitější.
Chlapec se v něm ptal své matky, jestli na Vánoce přijede. Co říkala matka, nebylo rozumět, ale pravděpodobně mu vysvětlovala, že přijet nemůže. A na tom chlapci bylo vidět, jak hodně ho to bolí. Jak hodně si přál, aby máma přijela, a jak hodně moc ho to zklamalo. Prostě chtěl, aby máma byla s ním a jeho třemi dalšími sourozenci.
Jak jsem ten záznam sledovala, jako by mi někdo ledovou rukou zmáčknul srdce. Tím, že jsem to video viděla až po několika měsících, kdy k situaci došlo, jsem už dávno věděla, kde matka v té době byla.
Tahleta máma si totiž nedávno našla nového přítele, a tomu dala přednost před svými dětmi. Bydlela sice 70 km daleko a neměla auto, ale na Štědrý den ještě přeci vlaky jezdí. Co takovou mámu donutí k tomu, aby dala přednost novému amantovi před svými čtyřmi dětmi?
Vraťme se ale k tomu chlapci. Bylo mu 12, za týden 13, a pravděpodobně si zcela uvědomoval, co se děje. Když byl menší, přesně tohle jeho máma už jednou udělala. Vzala jeho a jeho tehdy jediného bratra, dovezla je ke své matce, a tam je nechala. A proč? Protože měla nového chlapa. A oba tam už zůstali, napořád. A teď se to opakovalo. Úplně stejně vzala jeho sestru, která tehdy ještě chodila do školky, a nejmladšího bratra, ten ještě ani do školky nenastoupil, a odklidila je k babičce také. A znovu kvůli chlapovi.
Myslím si, že tento chlapec si všechno uvědomoval. A že mu bylo jasné, že těm mladším dětem se právě teď děje to, čím prošel on sám. A že to hodně moc bolelo. Tento dvanáctiletý chlapec byl víc dospělý než jeho máma.
Nebylo vidět, jestli brečí nebo ne. A i kdyby brečel, tak kdo by se mohl divit? Rozhodně ten večer zestárnul, myslím tím vevnitř. Protože byl na všechno sám. A musel se stát dospělým, aby se postaral o ty nejmladší děti.
Dnes je mu 26, už je dospělý i věkem. A věřím tomu, že on svým dětem nikdy nic takového neudělá. Protože přesně ví, jak moc to bolí, když ani ten nejvíc vysněný dárek nemůže přebít bolest, kterou dítěti dovede udělat jeho máma.
A tak prosím všechny mámy - neměňte dětem svoji blízkost, sebe sama za dárky, i kdyby byly nejdražší na světě. A hlavně je neměňte za chlapy. A rozhodně ne na Vánoce. Dětské zklamání bolí mnohem víc…
