Článek
Přesně to mi šlo hlavou, když jsem odešla od partnera, který mě fyzicky napadal a psychicky doslova rozložil.
Původně jsem se chtěla vrátit k rodičům, ale tam jsem se prakticky ani nenastěhovala. Chtěla jsem se osamostatnit. Konečně po tom všem do života naskočit a mít se tak nějak normálně. Přece jsem si zasloužila trochu štěstí a klidu.
Rozhodla jsem se zůstat v cizím městě, našla si podnájem a snažila se přežít. Uživit svoji dceru a sebe. Od jejího otce o nějakých horentních částkách na alimentech nemohla být ani řeč. Tisíc korun měsíčně mi od něj prý musí stačit. A jestli ne, mám si najít dvě práce. Já se ale starala o naši společnou dceru, se kterou jsem už tak trávila opravdu málo času.
V té době jsem se zamilovala. Říkejme mu Tomáš. Byl o něco mladší, ne o moc – jen o pár let. Vždyť to přece nevadí. Aspoň jsem si to tehdy myslela. Byla jsem naprosto poblázněná. Po vztahu plném násilí a psychického týrání jsem najednou cítila obrovskou lásku. Byl tak jiný, tak hodný, tak laskavý a bohužel tak nevyzrálý.
Hledala jsem si intenzivně práci a neměla peníze nazbyt. Byla jsem kolikrát ráda, že jsem zaplatila nájem a zbylo mi na jídlo. Tomáš mě vzal občas na výlet, zaplatil zmrzlinu, kafe a jiné drobnosti. Já se snažila být skvělou partnerkou. Vařila jsem, ač jsem neměla z čeho nakupovat. Dala jsem mu prostě svoji porci.
Po čase mi to pomalu začalo docházet – neměla jsem jedno dítě, ale teď už dvě. Nikdy ho nenapadlo zeptat se, jestli něco nepotřebuju. Nikdy mi s ničím nepomohl. Prostě večer přijel, najedl se, vyspal se se mnou a ráno odjel. Dost často se stávalo, že jsme se domluvili, já na něj čekala a on nepřijel. Druhý den mi oznámil, že babička něco potřebovala nebo musel něco udělat pro rodiče. Najednou pořád něco musel a ke mně jen zaskočil na sex a večeři, nebo večeři a sex.
Za pár měsíců mi končila nájemní smlouva a já věděla, že se budu muset vystěhovat. Ale aspoň jsem si konečně našla práci, kam jsem měla brzy nastoupit. Domluva byla, že budeme společně hledat podnájem, kde bychom mohli být všichni tři. Rozplývala jsem se štěstím. Všechno bude jiné, když budeme spolu. Zvládneme to, přece mě miluje. Nebo ne? Brzy jsem měla zjistit, že nic nebylo dál od pravdy.
Jak už jsem zmínila, nedostatek financí byl problém. Neměla jsem peníze na nové oblečení a obuv podle poslední módy. A to byla příčina dalšího ponížení od člověka, do kterého jsem byla totálně zamilovaná. Od někoho, komu jsem věřila, že mě má rád. Vždyť láska je přece nejdůležitější. No, tak evidentně není. Seděli jsme na lavičce v parku, on si mě prohlíží od hlavy k patě, a vtom ho slyším pronést větu: „Podívej se na sebe, na ty boty. Normálně se za tebe stydím.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Byla jsem jak opařená.
A v tu chvíli mi to začalo docházet. Vždyť on se se mnou celou dobu nechtěl nikde ukazovat. Jen večeře, sex a nazdar. Dokonce mi po celou dobu našeho vztahu povídal o nějaké Evě, jeho bývalé přítelkyni, která ho nechala. Jak ji miloval, jak mu chybí. Dokonce u toho plakal. Já ho utěšovala, chápavá, milující. A světe div se, byla jsem s ním dál. Dál jsem si namlouvala, že nám spolu bude dobře. A hlavně, že tohle je „ta láska“. V tu chvíli jsem měla vzít nohy na ramena. Nelze pořád jen dávat a nic nedostat nazpět. Po čase to vyčerpá. Ale ještě evidentně nebyl můj čas.
Najednou se zdálo, že se mi začíná dařit. Našla jsem si práci, která byla skvěle placená, ale jak to bývá, bohužel na úkor času. Střídala jsem týden ranní a týden odpolední. Ranní byly celkem v pohodě. Od devíti ráno do tří odpoledne. Horší to bylo s odpoledními. Dcera chodila do páté třídy, a tak se stávalo, že jsem ji ráno vypravila do školy, odjela na odpolední a vrátila se v jedenáct v noci, kdy dcera už spala. Nevzpomíná se mi na tu dobu hezky, ale nějak jsme se protloukat musely. Pracovala jsem v obchodě s oděvy, takže samo sebou jsem se musela i hezky oblékat. Měla jsem konečně dost peněz pro sebe i dceru.
Bohužel se ale přiblížilo datum, kdy mi končil pronájem bytu. Žádné jiné bydlení jsem ale nesehnala. Často jsem se ptala Tomáše, jestli něco nesehnal on. Nesehnal. Nakonec přišel den, kdy jsem se musela vystěhovat. Dodnes vidím, jak sedí naproti mně. Já balím věci do tašek a on se mi nedokáže ani podívat do očí. Na moji přímou otázku musí dát přímou odpověď. Zeptala jsem se: „Ty jsi celou dobu nic nesháněl, viď?“ A jeho odpověď dle očekávání: „Ne, nechci s tebou bydlet.“ Čekala jsem to. Nebyla jsem překvapená. Jen jsem se sama sebe ptala, co vlastně celý rok chtěl. Večeři, sex a vyspat se. To jsem koneckonců taky dlouho věděla, jen si to odmítala připustit.
Přestěhovala jsem se. Tentokrát už k rodičům. Tomáš měl snahu za mnou jezdit, ale z mé strany všechno ochladlo. Najednou se strašně snažil. Dokazoval mi, jak se mnou chce být, jak to myslí doopravdy. Jednoho dne jsem mu řekla, že je konec a ať už za mnou nejezdí. Jak to vzal? Světe div se, plakal…..
Vaše Ulrika
