Článek
Vyrůstala jsem v osmdesátých letech. Naši nikdy neměli moc peněz, ale to jim z dnešního pohledu nelze vyčítat. Zřejmě dělali, co mohli, aby uživili rodinu v době, kdy svépomocí opravovali dům a vše kolem. Na dovolené se jezdilo pod stan nebo na podnikové chaty – byly to ty nejhezčí zážitky.
Běžné fungování rodičů jako partnerů bylo ale jiné. Jedním slovem Itálie. Nebylo výjimkou, když na zdi přistál talíř s jídlem. A tohle všechno se odehrávalo před zraky nás dětí. Otec byl na vojně, když jsem se narodila, a podle matky ke mně neměl vztah. Ta mě tudíž až přehnaně chránila, ale byla to ta pověstná „opičí láska“. Většinou se hádali kvůli nedostatku peněz. Vzpomínám si, když si máma koupila něco na sebe, okamžitě to schovala se slovy: „Tátovi ani muk, on by nadával.“ Nevím, jak to vnímala sestra, ale mně se do podvědomí neomylně vypaloval vzorec: Je třeba se bát nedostatku. A tak jsem se bála. Celý život. A Tento strach určoval i ne úplně šťastný výběr mých partnerů.
Útěk za svobodou
Z pubertálního vyhublého káčátka se vyloupla velmi pohledná mladá žena. Přišla první velká láska a já brzy otěhotněla. A jak to tehdy bývalo, „musela“ jsem se vdávat. Dcera se mi narodila v necelých osmnácti. Pro dnešní mládež bláznivé, ale tehdy poměrně běžné. Manželství netrvalo dlouho. Byli jsme mladí a nezkušení, ale hlavně jsem potřebovala svobodu. Ten fakt podpořilo i vědomí, že jsem se líbila. Nemohlo to dopadnout jinak – zamilovala jsem se jinde. Odešla jsem bez lítosti a bez zaváhání.
Začala jsem dohánět, co jsem nestihla „za mlada“. Seznamovala se a užívala si svobody. Postupem času mi ale docházelo, že takhle žít nelze. Chtěla jsem zázemí, stabilitu a lásku. Přesně v tomto pořadí.
Neviditelná past
Další vážný vztah přišel brzy. Potkali jsme se v baru, kde jsem pracovala. Byl okouzlující, vtipný, bavič společnosti. Nic mi neříkalo: „Tohle ne,“ nebo jsem ta znamení v touze po vztahu ignorovala.
Začalo to nenápadně. Pevným stiskem mojí paže. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, do jakého průšvihu se řítím. Byli jsme v kempu na Šumavě pod stanem. Večerní opékání špekáčků, obědy na malém plynovém vařiči. K mé smůle jsem vzala málo brambor. Chytil mě za paži tak silně, že se mi udělala modřina. A já se ještě omluvila. Druhý den byl milý, jako by se nic nestalo, dokonce mi tu „obrovskou chybu“ odpustil. Přitom se dalo zajet do obchodu a brambory koupit.
Udělal ze mě nulu
Psychické násilí bylo možná horší než to fyzické. Udělal ze mě nulu. Musela jsem se omlouvat za věci, které jsem neudělala. Trpěla jsem jeho nadávky a urážky. Neustálé srovnávání s bývalou přítelkyní, která byla „o tolik lepší“. Neměla jsem skoro žádné peníze, protože jsem ho prakticky živila. On přece platil dovolené, to mi muselo stačit. Dovolené, na kterých mě ponižoval a bil.
První facku jsem dostala, když jsem si od něj půjčila na sportovní kalhoty. Nejdřív řekl, že mu to vracet nemusím, pak ty peníze chtěl zpět. Když jsem se ohradila, dostala jsem takovou ránu, že se mi zatmělo před očima. Bil mě, i když jsem seděla za volantem a vezla nás z hospody (pil pořád). Nechtěně jsem najela víc na krajnici a dostala jsem pěstí do nosu. Než jsme dojeli domů, byla jsem celá od krve.
Nejsmutnější bylo, že jsme žili s jeho matkou, která všechno věděla. Mívala jsem na krku modřiny po škrcení, monokly pod očima. Říkal mi, jak se oblékat, že se nemám líčit, že mám nosit nehty úplně kraťounké. Totálně mě odřízl od rodiny a přátel. Postupně ze mě vyprchával život. Bála jsem se cokoli říct, abych nevyvolala násilnou reakci. Přestala jsem vyjadřovat svoje vlastní názory. Já jsem je vlastně nakonec ani neměla.
A moji rodiče? Věděli, co se děje, viděli, jak vypadám, když jsem k nim jednou za čas přijela. Neudělali nic. Jsem taky matka a vím, že svou dceru bych v takové situaci nenechala. Naložila bych ji do auta a odvezla.
A právě dcera pro mě byla motivací k odchodu. Sebrala jsem poslední zbytky sil, pár věcí a odešla. Po dvou letech, bez peněz a psychicky zlomená, jsem se vrátila k rodičům.
Proč je tak těžké odejít?
Říkala jsem si, že přece není možné, aby něčeho takového byl schopný. Omlouvala ho. A ani jsem se nenadála a točila se po spirále na úplné dno.
Mnohokrát jsem slyšela, jak jsem hloupá, že jsem neodešla dřív. Ale je velmi těžké odejít, po tom, co vám někdo podkope sebedůvěru a vezme víru v sebe sama. Nesuďme ty, kteří nedokáží odejít. Drží je tam strach, potřeba se zavděčit a dokázat, že to, co partner chce, zvládnou. Že budou lepší, pořádnější, hodnější… Jenomže ono to nikdy nebude stačit. Nikdy nebudete „dost“. Vždy se budou požadavky a nároky stupňovat.
Kéž by se to nedělo. Chci věřit, že co nejvíce týraných žen a mužů najde sílu a nenechá na sobě páchat sebemenší násilí. Fyzické ani psychické.
Vaše Ulrika
