Článek
Vyhrávala jsem závody, ale uvnitř jsem byla ustrašená holčička.
Nikdy jsem se hlouběji nezabývala svým dětstvím ve smyslu nějakých traumat. Až v posledních pár letech si uvědomuji, že to, jak žiju dnes, je vlastně odrazem dětství a dospívání. Dlouho jsem si říkala, že se to přeceňuje, ale při pohledu zpět vidím, že se můj život ani jiným směrem ubírat nemohl. Necítím se jako oběť okolností nebo chování jiných lidí, protože v každém okamžiku života máme na výběr. Ale může tohle dítě nebo puberťák vůbec pochopit? Obávám se, že ne.
Při vzpomínkách na dětství si vybavuji sebe jako ustrašenou malou holčičku, která se podceňuje a nikdy pro svého otce není dost dobrá. Často jsem slýchala: „Kdybys chtěla, mohla jsi ten běh vyhrát, ale jsi flink, tak se nikdy nikam nedostaneš. Mohla jsi závodit po republice, ale ne, tobě se nechce.“ A já ty závody vyhrávala. Ne kvůli otci, ale prostě proto, že jsem byla dobrá. Bohužel však také neprůbojná. Zvítězil ve mně ostych a strach, že dobrá nebudu. Obdivovala jsem své kamarádky – vždy veselé, výřečné a sebevědomé. Nebo takové alespoň v mých očích byly.
Zato já jsem se snažila být vidět co nejméně. Abych neřekla něco špatně, abych nebyla pro smích. Byla jsem přesvědčená, že nejsem dost hezká, dost chytrá ani zábavná. V době, kdy všem holkám narostla prsa, já byla plochá jako deska. Takže ano, nelíbila jsem se sama sobě. „Překvapivě.“ Byla jsem hubená, což z dnešního pohledu zní až úsměvně v době, kdy tlak sociálních médií neúnavně prosazuje kult štíhlosti.
Nikdo mi nikdy neřekl: „Je v pořádku, že máš obavy, je v pořádku cítit se ustrašeně, stojíme za tebou. Ty jsi v pořádku.“ A možná jsem pro okolí v pořádku byla, ale tyhle pocity nedostatečnosti jsem nosila v sobě a nikomu je nesvěřila. Rodiče to neřešili, tenkrát se to tak nebralo. Nikdo se mě v dětství nezeptal: „Jak se cítíš?“ Všichni měli co dělat se sebou, natož aby se zabývali pocity druhých. Nepíšu to s výčitkou, věřím, že rodiče dělali to nejlepší, co v danou chvíli uměli.
A pak přišly první lásky. Byly krásné, plné očekávání a vzrušení z nového. Ale v té době se stalo i něco, co bylo pro čtrnáctiletou holku naprosto děsivé a otřesné.
Děkuji, že se mnou sdílejte můj příběh, vaše Ulrika
