Článek
Letní zábava, úsměvy, hlasitá hudba, dětská zvědavost a naivita. Střih. A najednou konec. Konec dětství, konec nevinnosti. Tu noc se na mně „kamarád“ dopustil ohavného sexuálního napadení.
Jdu domů špinavá, zmatená a vyděšená. Netušila jsem, jak mi jedna vesnická noc obrátí nitro vzhůru nohama. Zpětně ale vidím, že mnohem horšího duševního násilí se na mně dopustili ti, kteří mě měli chránit. Moji rodiče.
Se strachem otevírám dveře domu a tiše se modlím, ať nikdo není vzhůru. Přes tu hrůzu, co se mi stala, bych si to nejraději nechala pro sebe. Stydím se. Takové věci se přece v mém okolí nedějí. Ale vím, že nemůžu mlčet. Tohle mu nesmí projít. Věřím, že mě naši pochopí. Že mi pomůžou.
Z naděje mě vytrhla obrovská facka. Přede mnou stojí máma a upírá na mě vzteklý pohled. Sotva otevřu ústa, abych něco řekla, procedí mezi zuby: „Mlč a jdi do pokoje!“
V tu chvíli se můj svět zhroutil podruhé. Najednou jsem věděla, že v rodičích oporu nenajdu. Jdu si lehnout a doufám, že si to máma do rána promyslí a promluvíme si.
Ráno je ale horší než noc. Nikdo se mnou nemluví. Moje mladší sestra si hraje v obýváku na zemi. Přidám se k ní a čekám. Pohled mámy mi jasně velí: „Mlč, nic nechci slyšet.“ Bolí mě tělo, ale daleko víc duše. Jak je možné, že se obrátili proti mně? Proč už dávno nesedíme na policii? Proč otec nejde a „kamarádovi“ to nespočítá? Nic. Jen totální, ledové mlčení.
Snažím se být neviditelná. Po tom nočním výstupu vím, že jsem v tom sama.
Na stole leží v tašce krásná riflová bunda. Je konec osmdesátých let a hezké oblečení je vzácnost. Přinesla ji teta na prodej. Je pro mě? Ptám se matky. Nic neříká, jen zarytě mlčí a umývá nádobí. Stojím za jejími zády a pronáším věty, které si bolestně ponesu po zbytek života:
„Maminko, nezlob se na mě. Já vím, že si nezasloužím, abys mi něco kupovala, ale moc bych tu bundu chtěla. Prosím…“
Nepromluvila ani slovo. Bundu mi koupila a já se několik desítek let snažila zapomenout. Ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala psychickou podporu, tam pro mě nebyli. Ztratila jsem pocit bezpečí. Ztratila jsem víru v bezpodmínečnou lásku.
Až v posledních letech si uvědomuji, že touhle větou u dřezu jsem přijala vzorec, který jsem ve vztazích neustále opakovala: Nejsi dost dobrá. Všechno si musíš zasloužit. Musíš být hodná a potichu, aby tě ostatní přijímali.
A já tak žila. Podceňovala jsem se, vzdávala věci těsně před cílem, protože mi chyběla víra, že to zvládnu. Chyběla mi podpora, kterou mi v dětství vzali. V dospělosti už to nebylo o rodičích, ale o mé vlastní neschopnosti podpořit samu sebe.
Následovalo několik vztahů, kterým se dnes říká toxické. Narážela jsem na stále stejné muže. Ale o tom zase příště. O pocitu méněcennosti. O tichém snášení bolesti.
Vaše Ulrika
