Článek
Dnes jsem v kadeřnictví vyslechla – samozřejmě nechtěně – rozhovor kadeřnice se zákaznicí. Vlastně jsem neslyšela začátek. Ale i útržek z rozhovoru mi stačil na to, abych pochopila, že hlavním tématem jsou muži a jejich nepochopení žen. Pointa byla v tom, že se manžel až na párové terapii dozvěděl, proč se žena vlastně vzteká. On si celou dobu žil v omylu, jak jeho partnerka všechno krásně zvládá. Děti, práci, nákupy, kroužky dětí, úklid, vaření, domácnost… Měl ji za silnou, protože všechno šlapalo a ona si téměř nestěžovala. To, že se jednou za měsíc hroutila, křičela a plakala, přičítal špatné náladě nebo PMS. Ona to tak neviděla. Byla přesvědčená, že mu jasně říká, jak by mohl více pomáhat a ulehčit jí alespoň od nějakých povinností týkajících se dětí. A tak život plynul, děti rostly a v ženě se hromadily nevyřčené emoce a frustrace. Po čase přestala mít jakékoli požadavky, protože měla pocit, že to muž vždy smete ze stolu, nebo v lepším případě bude ignorovat. Přivedlo je to až na párovou terapii, která evidentně zatím nezafungovala, protože paní v sobě i nadále živí obrovský vztek na manžela.
Proč to píšu? Není to jen „zážitek“ z kadeřnictví. Donutilo mě to víc se zamyslet nad tím, jak partnerské vztahy ne/fungují. Nejsem psycholog, tak se nebudu pouštět do hlubokých úvah a rozborů. Je mi lehce přes padesát, před několika lety jsem se rozvedla a právě těch několik let jsem sama. Ne osamělá, ale sama. Mám konečně po letech čas na to, abych bez jakýchkoli rušivých věcí mohla popřemýšlet o životě a právě o vztazích. Jak o mých, tak o vztazích mých přátel a rodiny.
Když mám teď odstup a neřeším aktuálně žádné vztahové drama, je ideální příležitost se na vztahové vzorce podívat nezaujatě. Na příkladu u paní kadeřnice vidím, jak moc rozdílně chápou muži a ženy jednu situaci nebo věc. Taky jsem si velmi dlouho myslela, že muž přece musí pochopit, co po něm chci. A pozor, dokonce aniž bych to přesně formulovala nebo nahlas vyslovila. Myslela jsem si, že mu spousta věcí dojde, když jen naznačím. Samozřejmě omyl. Muži mají (díky bohu) naprosto jiné myšlení než my ženy. A rozhodně nečtou naše myšlenky (možná by se někdy hodně divili). My vnímáme náznaky, dokonce dokážeme spoustu věcí navnímat jen z chování partnera.
A tak často probíhá dialog asi takto. On: „Stalo se něco?“ Ona: „Nic!“ Muž to vezme jako hotovou věc. Ať už proto, že to bere jako fakt, nebo proto, že je pohodlnější dál nic neřešit. To by bylo na delší diskuzi. Ale u ženy to není nikdy „NIC“! Dokonce nás ještě víc rozčílí, rozbrečí nebo frustruje, že se partner nedovtípí, co je špatně a proč jsme smutné nebo naštvané. A tady, si myslím, vzniká hodně nepochopení.
Před spoustou let jsem měla vztah. Bydleli jsme spolu, všechno hezky fungovalo, měli jsme se moc rádi. Spojovaly nás navíc společné zájmy, takže jsme trávili hodně času spolu. Prostě idylka. Po čase to ale začalo upadat do stereotypu. Zřejmě jsem to ale cítila jen já. Práce, jít si zacvičit, domácnost, večer televize. Začala jsem být podrážděná a naštvaná. Partner samozřejmě nevěděl proč. Neřekla jsem to. Automaticky jsem předpokládala, že on to musí vnímat stejně. Vždyť přece žijeme spolu a zažíváme stejné věci, takže by „logicky“ měl mít i stejné pocity a vnímání jako já. No samozřejmě je to nesmysl. A tak to jednoho krásného dne vybuchlo a my se pohádali. Vyčetla jsem mu, že už zpohodlněl a všechno bere jako samozřejmost, že mi nedělá překvapení jako dřív, že mě už dlouho nepozval do kina… No, slzy a křik. Kdyby věděl, do čeho se řítí, tak by raději mlčel. Ale on bohužel chudák nemlčel a zeptal se mě: „Půjdeme zítra do kina?“ A bylo vymalováno. Jako by bouchla kamna. Začala jsem znovu strašně brečet a mezi vzlyky jsem mu říkala: „Ale já nechci do žádnýho pitomýho kina, já chci, abys mě pozval sám, kamkoli, ale sám od sebe.“ On tam stál a jen nechápavě zíral. Už se bál něco říct, což dnes naprosto chápu. Potom ale přece jen potichu řekl: „Ale já vůbec nevím, co chceš, protože mi to neříkáš.“
A v tu chvíli mi to došlo. Absurdita naší – vlastně mojí – hádky. Měl pravdu. Neříkala jsem, co chci, jen jsem v sobě hromadila frustraci a vztek z toho, že neumí číst mezi řádky a nepozná náznaky.
I když jsem se tím nejspíš v následujících letech vždy neřídila, vím, že vztahy jsou o komunikaci. Možná nás je takových víc, ale já mám a vždycky jsem měla docela problém si říct partnerovi o pomoc. Mám pocit, že je to slabost. A když ukážu slabost, budu zranitelná. A to je právě ten problém. Pokud si nedokážeme říct o pomoc nebo se svěřit s tím, co nás tíží, je nasnadě, že pro partnera jsme ti silní, kteří dokáží vše zvládnout. Proto komunikujme. Nestyďme se, když je něco nad naše síly. Jsem přesvědčená, že partner naopak upřímnost ocení.
Vaše Ulrika
