Článek
Hodně jsem přemýšlela, jak uchopit téma, o kterém chci psát. Chci ze sebe dostat něco, co je ve mně hluboko ukryté. Tak hluboko, a přece se to v poslední době hlásí o pozornost čím dál víc. Otázka zní: Jak moc reálně dokážu vše popsat? Jak moc dokážu být otevřená a odhalit něco, co pro mě bylo do té doby naprosto nepředstavitelné a děsivé? Jak se stalo, že mi v jednu chvíli bylo tak moc ublíženo, a v další moment jsem z toho byla nucena vinit sama sebe? Jen kvůli postoji svých rodičů.
Bylo mi čtrnáct. Vesnická letní zábava. Stojíme s kamarádkami za plotem, posloucháme kapelu a pozorujeme starší kamarády, kteří se baví uvnitř. Je čas jít domů. „Doprovodím tě,“ pošeptal mi do vlasů. Byl to kamarád… ale za pár okamžiků jsem prožila něco, co by si žádná žena neměla nikdy prožít. Natož čtrnáctileté dítě.
Byla vlahá noc, v rybníce zpívaly žáby a já uprostřed pole prožívala nepopsatelný strach a hrůzu. Daleko od pomoci, daleko od lidí. Vnímám vůni mokré jeteliny i studenou zem pod sebou a snažím se odpoutat od vlastního těla. Slyším samu sebe prosit, ať toho nechá. Tečou mi slzy a já se přes ně v duchu modlím, ať už je po všem a já hlavně přežiju. Cítím neuvěřitelnou bolest na těle i na duši. Poprvé to přece mělo být z lásky, s někým, koho budu milovat. Zatímco mi ubližuje někdo, koho jsem do této chvíle považovala za přítele. A právě ten mi teď drží ruce na krku a vyhrožuje, že když zakřičím, stiskne pořádně a „vypne“ mě.
Nějak, ani nevím jak, je po všem. Jdu domů. Špinavá, vyděšená, zmatená a s ochromujícím strachem, co na to řeknou naši. A oni nezklamali. Tu noc jsem ztratila nejen panenství naprosto šíleným způsobem, ale i téměř veškerou důvěru a jistoty, které jsem v rodičích měla.
Prakticky až teď, v dospělosti, jsem schopná pojmenovat, jaké křivdy se na mně rodiče tenkrát dopustili.“
Víte, co bolí víc než fyzické násilí? Ten moment, kdy hledáte bezpečí u svých nejbližších, a místo náruče narazíte na zeď
