Článek
Jsem Ulrika. Vedle mě leží šedesát kilogramů živé váhy mých psů, neustálý pohyb a hluk, ale uvnitř mě se právě teď otevírá ticho nové kapitoly. Říká se, že když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou. Já se právě teď nacházím v tom průvanu mezi nimi. Přežila jsem rakovinu, přežívám rozvod a učím se, jak v tom všem neztratit samu sebe. Vítejte u mého blogu ‚Ulrika mezi dvěma životy‘ – v místě, kde se strach mění v naději.
Sedím v křesle a v rukou držím jehlice s rozpleteným svetrem. Je jeden z těch překrásných dnů, kdy venku leží sníh a třpytí se pod paprsky zimního slunce. Je mi příjemně teplo. Cítím neuvěřitelnou vděčnost za všechno, co mě teď obklopuje. Za klid, který po dlouhých letech konečně našel cestu k mým dveřím. A především za zdraví – protože já už vím, jak bolestivě křehké dokáže být.
Moje myšlenky se dnes ubírají k minulosti. K minulosti, která je už téměř uzavřená. Vzpomínám, ale tentokrát už bez vzteku, bez zášti, bez té tíživé lítosti nebo prázdnoty. Myšlenky mnou jen volně proplouvají a nezanechávají žádnou hořkou pachuť. Je prvních pár dní nového roku a mě čeká definitivní tečka za manželstvím. Trvalo sice pouhých deset let, ale zasáhlo můj život silou, kterou nic předtím nepřekonalo
Kdo je tedy Ulrika? Jsem žena, která se znovu učí dýchat bez pocitu ohrožení. Jsem ta, která v zrcadle už nehledá jen stopy po nemoci, ale nachází v něm oči, které se znovu začínají smát. Někdy jsem unavená ,,máma” dvou chlupatých třicetikilových obrů, jindy křehká bytost a jindy zase neohrožená bojovnice, která se rozhodla, že zbytek života prožije v pravdě. Možná se ještě úplně neznám, ale to je na tom to nejhezčí – poprvé po deseti letech mám prostor se to dozvědět.
