Článek
Syn nedávno oslavil druhé narozeniny. Milník. A taky budoucí konec mé rodičovské dovolené. Oslava skončila a já zamyšleně sklízela použité skleničky ze stolu.
Vnitřní monolog:
“ Tak teď jsem za víc, jak polovinou rodičovské „dovolené“, chce se mi do práce? Všude se píše, jak by matky nejraději natahovaly pracky a braly dávky, tak asi je to opravdu výhodné."
Župan z baziliška a kožich z albínů: Realita českého rodičáku
Přelétla jsem pohledem po naší malé dvougenerační vilce a přešla jsem do obýváku. Rukou jsem hladila originál Mona Lisy, která shlížela na Van Gogha na protější zdi. Na sobě jsem měla župan z pravého baziliška a límec mi lemoval kožich z hermelínových albínů. Zamyšleně jsem pohladila vitrínu, ve které se třpytily korunovační klenoty. Přece se člověk tohohle ultra inclusive jen tak nepustí.
A přišla na řadu TA otázka. Druhé dítě?
Pokud si kladete takové otázky, vesmír vám pošle znamení. A tak jsem kolem sebe začala vídat samé těhotné ženy. Je to skutečně znamení?
Vítejte v ultra inclusive resortu: Budíček ve čtyři ráno
Ze životního rozhodování mě spolehlivě vytrhával syn. Ve dne, v noci. Doslova.
Budíčky ve čtyři ráno. Skákání po posteli, posléze skákání po mně. Ještě ani nesvítalo, a on už volal koníčku hyjé. Večerní uspávání se stalo několikahodinovým maratonem, končící mými bolavými kyčlemi a loupáním v zádech. V některých rodinách se modlí večer před spaním. No, já jsem se modlila hned, co usnul - za to, aby se až do rána nevzbudil. Kdyby měl Bůh telefon, na který zavoláte a vaše přání je splněno, já bych z něj slyšela: „Volaný účastník není dostupný, prosím kontaktuje ho později.“ A když konečně usnul, ve dvě ráno byl vzhůru. Přes den vlny vzteku, křiku - hlavně mého, a odmítání všeho. Jedno ráno, za mnou běžel s pláčem, nataženou rukou, že má bebínko.
Já: „To není bebínko, to je drobek.“ A tak jsem drobek rukou smetla. Sakra!! Chyba! Matko copak ses ještě nepoučila?
Začal ječet. Ne proto, že by mu ten drobek chyběl, ale protože žádné bebínko neměl. Nevěděla jsem jak nasměrovat svůj život a musela jsem hasit jeho požáry, vzplanutí a exploze. A tak jsem se rozhodla svěřit do rukou odborníka. Zašla jsem ke kartářce.
Vidím velký špatný, chlap je suterén!
Křišťálová koule položená uprostřed kulatého stolu. Všude pověšené těžké nařasené látkové závěsy, dým vznášející se z bílé šalveje mléčně zaplnil celou místnost. Nebylo vidět nic než ona. Žena s fialovým šátkem na hlavě, rudými nehty, už na mě čekala. Když mě spatřila, spráskla rudé nehty a pronesla: "Joj dítě moje, tady vidím velký špatný! Můžeš položit jenom jednu otázku, ale zodpovím ti tři. Vidím že hodně budeš někde a ty bys chtěla holuby z huby aby ti lítali, že nebudeš žít z huby do huby, joj, milá, nemáš ty to těžký, chlap je suterén. Budoucnost je to, co se stane, až to nebude teď! Natáhla ruku a dodala: „Tisíc korun je pro mě málo.“
Jenže tahle jolandovská seance proběhla čistě v mé hlavě.
Mateřství za zrcadlem tarotu
Ve skutečnosti mě místo Zvolandy Vyvěštilové čekala příjemná žena s klidnou energií a jedním výkladem zodpověděla vše. Uklidnila mého vnitřního atentátníka, který se mi chystal odpálit život do katastrofy.Její vzkaz byl jasný: “ Moje milá, máš tady osmičku mečů, nedělej to, všechno ustojíš, ale za jakou cenu? Všechno nemusí být hned, tak tomu nezavírej dveře. Tahle žena dělá tarot za zrcadlem mateřství. Její poslání je jasné - sejmout naše vnitřní démony.
Dveře jsem tomu nezavřela, ale nezavřela jsem ani pusu. Rozbila moje otazníky a vrátila mě do klidu. Jestlipak by ten klid přenesla nějakým odvarem i na syna? To by byla vysoká šance přežít ve zdraví období vzdoru.
Baví vás můj mateřský sarkasmus?
