Článek
Jak mě doběhla paranoia v obchodě.
Také se snažíte být dokonalou matkou? Trpělivosti mít tolik, jako je jedna cesta z Jupiteru na Zemi. Mít tolik energie co Temelín, mít v mžiku uklizený byt a do nekonečna se věnovat potomkům.
A taky vám někdo nadělil nervy na dranc zakončené jadernými výbuchy a bordel kam se podíváš? Každý večer si zpestříš výčitkami, jestli jsi DOST. Pokud jste na dvě otázky odpověděli ano, srdečně vás vítám v životě unavených matek.
Matematika unavené mateřštiny
Ve škole při výuce matematiky, kdy jsme probírali nepřímou úměru jsem si říkala: “ a na co mi to sakra bude?" A sakra přesně na tyto dny. Protože převedeno do matematštiny vyjádřeno v mateřštině se zvýšená únava rozhodně nerovná více odpočinku. Tohle celé děleno počtem probuzení za noc se rovná méně trpělivosti. Je - li však spánkový (od)dělitel násoben cukrem, jeho funkce se dá vyjádřit jako extrémní parabola.
V momentě kdy se ocitáte na vrcholu vlastních funkcí, kdy jste krůček od mentálního break downu , ale na mateřském maratonu nemáte čas se hroutit, někde mezi 7 denní kávou přijede na návštěvu tetička paranoia. A čím déle jste odděleni od spánku, tím častěji jezdí tetička na návštěvu. Někdy se zdrží i pár dní a vy přemýšlíte jestli vůbec někdy odjede.
Když přijede na návštěvu tetička paranoia
Tahle teta mě přijela navštívit ve chvíli, kdy jsme vyjeli nakoupit do hypermarketu a její stará kabelka plná obav mě udeřila po hlavě. Hnala jsem se s kokosynkem v náručí k nákupním auto-vozíkům. Měla jsem v úmyslu posadit syna do plastového autíčka. On bude točit volantem, já nakupovat konzervy k přežití do našeho bordel krytu. Ve chvíli kdy jsme dorazili k autíčkům, tetička zařadila dvojku a začala se rozjíždět proti zdi. Moje představa byla naivní.
Pojízdná biologická likvidace na kolečkách
Ty vozíky totiž nebyly jen špinavé.
Ty vozíky měly svá nejlepší léta za sebou a vypadaly jako první auto T. G. Masaryka.
V rozích plastového vraku se odráželo několik vrstev černého lepivého materiálu. Jsem přesvědčena, že kdybych z této hmoty vzala stěr, potvrdí mi laboratoř, že jsem objevila novou biologickou evoluční větev. Volant lepil tolik, že bych syna už v životě neodlepila. Na sedačce spousta drobků, které v minulém tisíciletí byly možná sušenkami. Tohle nebyl nákupní vozík, ale biologická likvidace. Na střeše chyběl pouze nápis : „biohazard.“
Já : "Tak tohle teda ne! CO TO JE? Vidíš to?"Sykla jsem na přítele.
Muž: "Co je zas?
Já: "povídej se na to, přijde ti to čistý?
Muž: „Jsou špinavý. Co bys čekala.“
Já: „Co bych čekala? Že se třeba v košíku nebude kutálet použitý papírový kapesník jak westernové roští na prérii? Copak ty se neštítíš ho do vozíku posadit?“
Muž: „Je to hnusný, tak ho tak nedávej.“
Já: „A to je všechno? Takhle to nenechám, podrž ho, mám s sebou dezinfekční ubrousky na povrchy“.
Muž: „A co chceš dělat, přece tady nebudeš umývat vozíky?“
Já: „Tak to si teda piš, že budu a jako další krok to nahlásím na informacích.“
Muž: „Ježiši nedělej scény, nakupuješ tady ráda, nezhoršuj to.“
Já: „Tak takhle to nenechám!“
Útok na informace a mizející partner
Posadila jsem svůj genetický materiál na vyčištěné sedátko a klusem jsem vystřelila k informacím. Do ucha se mi donesl jen medový hlásek: “ tak já počkám v obchodě".
Než jsem se stihla otočit, z přítele byl rázem David Copperfield a byl pryč jako pára nad hrncem. Jeho nepřítomnost mě nezastavila.
Dorazila jsem k informačnímu pultu a zavolala: HALÓ PANÍ mohla byste za mnou prosím?Ochotná infožena za mnou přišla a milým hlasem se zeptala: “ ano, co potřebujete?"
Já: paní, viděla jste tyto vozíky pro děti? Ten vlevo (a ukazuju na plastové parkoviště) má v sobě posmrkané kapesníčky a strouhanku na podlaze. Ten vpravo má místo řidiče vypité fruko. Všechny jsou nechutné a lepí. Slyšela jste o tom jaký je na Jižní Moravě nárůst hepatitidy A? Posadila byste si do toho vlastní gen? Asi ne že?
Během hygienického monologu jsem se rozhlížela po obchodě, kde je můj protějšek. A našla jsem ho. Stál u regálu, v ruce krabici, kterou si maskoval obličej a jedním okem šilhal na pult s informacemi za neustálého předstírání, že ke mně nepatří.
Infožena: „Ale vždyť vám v tom sedí.“
Já: „ano, protože jsem si ten vozík sama umyla a dezinfikovala.“
Infožena s pusou až na zem, jen zašeptala: “ tak já tam pošlu úklid."
Já: „buďte tak hodná, děkuji.“ A rozjela jsem se za panem rádoby inkognitem.
Já: "ty se za mě stydíš? Jsem viděla jak si schováváš obličej za krabici.
Muž: “ já se neschovával, četl jsem si složení. Pokusil se lhát. Ale v zápětí dodal: „Vždyť víš, že se stydím pokaždé když děláš ostudu.“
Válka s hypermarketem teprve začala
Nákup jsme už dokončili bez dramat. Cestou zpátky jsem zkontrolovala vozíky, které byly v naprosto stejném stavu. Jak se říká slibem nezarmoutíš. A tak se rozjela moje mailová hygienická válka s hypermarketem. Přítel je rád, že na své vnitřní hranici griluju hypermarket, a ne jeho. Taky se drží hesla : happy wife - happy life.
