Článek
Období dušiček je časem klidu, rozjímání a vzpomínání na zesnulé. A můj syn se mě očividně snaží na onen svět přivést všemi dostupnými prostředky. Není dne, kdy by zůstalo zachováno mé psychické zdraví. Rozhodl se mě totiž zdatně vyškolit v mentální atletice. A nejen v té.
Syn anarchista
Nastalo období, kterému říkám EMOCUC. Syn zkoumá, co se mu líbí a co naopak ne. Společenské konvence jsou mu naprosto cizí, takže klidně namíří prstem na kolemjdoucí ženu a hlasitě oznámí: „Tahle baba se mi nelíbí, nechci body den!“
Cestou na nákup si zase všiml o kus dál kouřící ženy a rozhodl se všechny kolemjdoucí informovat o tom, že paní smrdí. A když se u pokladny rozhodne, že za nákup rozhodně platit nebude, začínám si připadat jako matka, která právě vychovává budoucího velitele organizovaného gangu.
Jenže jeho společenská anarchie je pouhou předehrou k tomu, co předvádí v domácím prostředí.
Gen rebelství a nezkrotného živlu se navíc zkombinoval s genem Tarzana. Denně ho najdu stát na kuchyňském stole, oděného pouze do ponožek. Oblečení a plena se mezitím povalují rozházené po podlaze jako pozůstatky vášnivé noci s milenkou. Z příjemného snění mě pak vytrhla až chvíle, kdy se rozhodl vyzkoušet, zda by se na zácloně dalo zhoupnout. Minulý týden jsem se stala vítězem hry na uspávanou – podařilo se mi usnout dřív než on.
Když se z mateřství stane survivor
Ale ze všeho nejkrásnější je dětská zvědavost. Šli jsme na procházku. Dívala jsem se na nebe a sledovala, jak ze stromu padá listí. Atmosféra podzimu mě naprosto vtáhla a já si nevšimla, že jdu sama a nepronásleduje mě drobné cupitání. Najednou se zezadu ozvalo: „Jééé, co to je?“ Zastavila jsem se, s úsměvem se otáčím… úsměv mi ze rtů zmizel v jedné vteřině.
Syn čupěl uprostřed chodníku, v jedné ruce držel kus suchého hnědého válečku, který se tam povaloval, a s neskrývaným zaujetím ho drolil mezi prsty. V tu chvíli jsem pochopila, že podzimní romantika skončila a příroda mi právě nabídla poněkud jiný druh organického materiálu. Rychle jsem vytáhla ubrousky a začala s nimi plačícímu dítěti čistit prsty. Přála jsem si u sebe mít balení vlhčáků s kyselinou. Cokoli, co mu nechá kůži na prstech, je nedostatečné.
Neposlouchat se nevyplatí
Statečně jsem se rozhodla vycházku dokončit. Naše kroky šustily v napadaném listí… pro dítě skvělý smyslový zážitek, no přece mu nezakážu smyslohrátky. Vy, vážení rodičové, jste právě vlezli do pasti… a ne jen do pasti. Po dvou hodinách nastal čas jít domů. Celou cestu opakoval, že smrdí. Jenže moje zacyklená mysl zůstala u té smradlavé paní z rána.
„Ano, paní smrděla, vím, říkal jsi to. Snažila jsem se ho uklidnit.“
„Ne, paní ne, smrdí.“
„Paní ne? Ráno jsi říkal, že ti smrdí.“
„Teď taky smrdí.“
„Teď tu paní není.“
„Ale smrdí.“
„Tak ji příště obejdeme.“
A tím naše debata skončila. Dorazila jsem domů a… až tady jsem zjistila, přes jaké minové pole jsem ho nechala projít. Nesmrděla paní z rána. Ale jeho boty. A ne jen boty. Mazance měl až na kapuci. Přála jsem si mít plechovou popelnici, do které bych naházela oblečení s materiálem, polila ho kanystrem benzínu a škrtla zápalkou.A o mýtu, že exkrementy nosí štěstí, se bavit ani nemusíme.
A tak jsem na Dušičky rozjímala o tom, jestli se krabička fruka cítí vycucnutě stejně jako já, a zároveň jsem počítala časový horizont, ve kterém mě syn přivede do hrobu.
