Článek
kdo se ve svých vizích nechal unést do temných hlubin lidské duše. Příběh, který vás nyní seznámí s tím, jak se stín zla rozléhal nad městem, je tvořen z rozhovorů těch, kteří se ocitli uvězněni v podzemí magistrátu – úředníci, kteří padli za oběť svému vlastnímu systému, ztraceni v labyrintu nekonečných formulářů, směrnic a předpisů, jenž nakonec zřejmě byly navrženy výhradně k tomu, aby posílily moc jednoho muže. Tento muž nebyl nikdo jiný než tajemník magistrátu, který svou autokratickou vládu maskoval pod rouškou ochrany a bezpečnosti.
„Vidíš,“ šeptal jeden vyřazený druhému ve slabě osvětlené cele, „to všechno začalo velmi nenápadně. Formuláře se stávaly složitějšími, pravidla více záhadnými. Ale každý si myslel, že to je jen další vrstva byrokracie, neviditelný aparát, který drží toto město pohromadě.“
Druhý vyřazený, jehož tvář byla stejně bledá jako papíry, které kdysi denně zpracovával, si povzdechl. „A pak přišly zákazy. Zákazy shromáždění, zákazy volného pohybu. Říkali, že to je pro naši ochranu. Ale vůbec to nebylo pro nás. Bylo to pro něj. Pro Špicla.“
S každým slovem, které padlo mezi tyto stěny, se odhalovala hlubší pravda o tom, jak moc, nepřiměřená a nekontrolovaná, může otrávit srdce města. Úřad, kdysi symbol veřejné služby a společného dobra, se stal pevností strachu, kde každá chodba vedla jen hlouběji do spletitých zákoutí moci Špicla.
„Byl jsem u toho,“ šeptal třetí vyřazený, jehož oči se zaleskly při vzpomínce na minulost, „když otevřeli nové křídlo. Říkali, že to je pro rozšíření úřadu, ale všichni jsme věděli pravdu. Bylo to vězení. Vězení pro každého, kdo se odvážil vzepřít.“
Příběhy se mísily, jeden přecházel v druhý, každý s vlastním odstínem beznaděje a ztráty. Ale v těchto temných vyprávěních se nacházela i jiskra odporu.
„Musíme si pamatovat,“ řekl první vězeň, „že i ten nejmenší čin odporu, jedno jediné slovo pravdy, může rozprášit temnotu. Musíme najít způsob, jak se postavit Špiclovi, a vrátit magistrát lidem.“
Marta rozčileně praštila do prázdné židle vedle sebe „na to jste měli myslet, když jste byli nahoře.“ Na to ještě zaječala: „copak jsem vám to neříkala, nevarovala vás pravidelně???“
Ano, říkala. O Špiclovi mluvila často jako o špiclovi. Ale kdo by tomu přikládal váhu, když jeho dojemné děkovné maily, zprávy v novinách o tom, jak se mu všichni klaněli, byly tak přesvědčivé. A nebyla to prázdná slova, všichni úředníci se radovali z pravidelného navyšování a zpestřování benefitů. Kdo by v takové situaci chtěl o panu tajemníkovi pochybovat? Proto všichni měli Martu za blázna. Spolupracovat s ní bylo za trest, stýkat se s ní, byl hřích. Navíc takto vzdělaná žena měla vědět, Špicl s velkým „Š“ nemusí být nutně špicl, pomyslel si Ruda. To ona z něj toho zloducha udělala. A vůbec se mu rozhovory ostatních nelíbily, nechtěl se do toho zapojovat, všechno to byly odporné konspirace, chyběl jediný důkaz.
Ruda se uzavřel do sebe a stále přemýšlel, kde mohl udělat chybu. Čtení a chápání obsahu výnosů, které posílal do procesu vůbec neměl v popisu práce, tak ať si Marta tak nevyskakuje. Věřil tomu, že se to všechno samo vysvětlí, někdo ho tu vyzvedne, omluví se mu za tento hrozný omyl. Přece ho nenechají s těmito lidmi v jedné místnosti.
Rozhovory utichly, Ruda přemýšlel nad východiskem. „Honzo, jak je to možné, že jsi stále tu, že tě nikdo nepostrádal, nehledal?“. Honza si povýšeně odfrkl a po dramatické pauze položil protiotázku: „Jak to, že jsi mě nehledal?“ Otázka se rozléhala v tichu suterénu a bodala Rudu přímo do srdce. Jak to, že raději uvěřil tomu, že je vše v nejlepším pořádku a po Honzovi nepátral? Nepátrali ostatní. Museli mít důvod. Kolektivní nečinnost. Korektní nečinnost.
Ruda odpověděl jen svým sklopeným zrakem. Přesto, že se styděl, zeptal se: „A co tvoje žena? Musí přece po tobě pátrat.“ Ruda cítil, že zaťal do živého, všechny zraky se upřely na kolegu v rohu, kterého si dosud Ruda nevšiml. Nyní v něm poznal Petra z IT. Honza na něj zakřičel: „Tak co? Vysvětlíš to tady Rudíkovi?“. Petr se očividně styděl. Slova se ujala velkohubá Marta. „Tady Petr, dokud se to Špiclovi hodilo, mu pomáhal se všemi takovými drobnostmi jako bylo odhalování hesel zaměstnanců a přístupů do jejich mailové schránky. Docela to trvalo, než Peťánkovi došlo, že dělá něco ilegálního. A když dostali Honzu, prostě z čistého nebe přišel Honzovi manželce stručný mail, že ji opouští, v mailu ji poskytnul přístupy k účtu, na který chodí výplaty, aby nestrádala ona a děti, ale že už to s ní nemůže vydržet. Hanka byla pochopitelně překvapena a velmi smutná, sem do suterénu se nikdo nedovolá, asi už sis všiml. Svěřila se Karlovi, který se k nám dostal zhruba po půl roce. Byla z toho nešťastná, ale mailu uvěřila.“.
Tak tomu Ruda nemohl v žádném případě uvěřit, určitě v tomto uzavřeném prostoru už všichni postupně podléhají šílenství a bludům.
