Článek
Byl nádherný jarní den, Ruda Hulínský vstal pravou nohou z postele, hromadná doprava do centra města byla přesná, jak švýcarské hodinky, vůbec všechno šlo jak po másle. Soustředěně pracoval celé dopoledne, práce mu šla od ruky, měl ze sebe dobrý pocit, a tak si šel do bufetu v přízemí pro zaslouženou odměnu. Cestou si představoval, jak se večer po letech shledá se svým kamarádem Tomášem. Dlouho se neviděli. Poté, co se Tom po neshodách v práci odstěhoval do jiného města, ztratili se z očí. Tomáš nekomunikoval, nyní však prolomil mlčení a Ruda se těšil. Přece jenom budou mít toho hodně, co si říct, nedávno se mu narodila dcerka a chtěl se s ním podělit o všechny své radosti a v neposlední řadě také o dojmy ze své práce. Vždyť pravděpodobně nastoupil na Tomášovo místo, určitě bude, co vyprávět! Jen držet svůj entuziasmus na uzdě, aby Tomáše zpětně nemrzel jeho neuvážený krok. Ruda si vybral svačinu, zaplatil svou benefitní kartou a chtěl se vrátit do kanceláře stejnou cestou. Ale čipová karta nezafungovala, dveře zůstaly zamčené. Otočil se na vrátného, ale byla tam dlouhá fronta otrapů z ulice, kteří se dožadovali vstupu do budovy.
Vpravo byly jiné dveře, rozhodl se, že použije je a mírnou oklikou se určitě vrátí na svou původní trasu, nepřikládal tomu velkou váhu, přiložil čipovou kartu a vida, dveře se otevřely, všechno tu bezvadně funguje. Sešel několik schodů do suterénu, ve chvíli, kdy zaklaply za ním těžké dubové dveře, se ocitnul ve tmě.
Zasvítil si baterkou na mobilním telefonu, před ním se linula dlouhá, táhlá chodba. Ruda odhadoval, že se na konci stočí doprava, budou tam schody do přízemí, které ho přivedou pomalu k hlavnímu schodišti, nedělal si s tím těžkou hlavu. Přemýšlel nad papíry, které bude vyřizovat po návratu do kanceláře. Čísla, pořadová, unikátní a identifikační jednací čísla, bezpočet jedinečných a skvěle fungujících systémů, procesy, formuláře, přesné postupy, to byl jeho svět. Ruda byl od malička perfekcionista, miloval svou práci, byl pro ni stvořen, cítil uspokojení z toho, když vše fungovalo, jak mělo. Ruda věřil, že všechno funguje, jak má, protože pracuje soustředěně a přesně a vždy ví, kam kliknout, jaké políčko vyplnit, dělalo mu to radost. Naopak, když se k němu dostávaly formuláře od kolegů, cítil mírný neklid, špatné formátování, nepozornost, spousta chyb. Nechápal, jak to je možné, že to někteří kolegové nevidí. A Tomáš to měl přece stejně, jak mohl opustit skvělý post pro jeden z nejvýznamnějších úřadů v tomto nádherném světovém městě? Nerozuměl tomu.
Přestával rozumět i tomu, že ho chodba vede úplně jinam, než předpokládal. Jeho orientační smysl byl stejně perfektní jako jeho smysl pro správné vyplňování políček, zpomalil a začal se rozhlížet. Znejistěl, všude byla tma a slyšet bylo jen hukot nějakého kompresoru. Kdyby ještě fungoval páternoster, mohl by se orientovat podle hluku strojovny, nyní však ztratil přehled o tom, kde se nachází. Přesto bylo dobře, že ten páternoster odstavili, stejně nesloužil úředníkům, ale senzacechtivým turistům, kteří je naopak od práce jen zdržovali. Pamatoval si to, jako by to bylo včera, byl tam ruch a hluk a když chtěl naskočit do výtahu, aby rychle vyřídil svou pochůzku, nebylo vůbec kam nastoupit, samý cizokrajní, ječící adolescenti, devastující tuto vzácnou, prvorepublikovou památku. Jistý podíl na této prvoplánové otevřenosti měl tehdejší starosta. Od té doby, co tu nebyl, se vracel na magistrát pořádek, dokonce i holuby si našli jinou ubikaci.
Napadlo ho, co napíše do svého snímku pracovního dne, jak vysvětlí, že čipovou kartu použil o deset minut dříve, než se dostal do kanceláře? Ruda se začal potit. Přehodnotil své rozhodnutí neotravovat vrátného, tohle je přece jejich starost, není přece možné, aby zaměstnanci bloumali strašidelnými chodbami v pracovní době namísto vytváření hodnot pro město. Z toho se bude muset zodpovídat bezpečnost budovy! Otočil se a vrátil se k prvním dubovým dveřím, za kterými už byla vrátnice a vstup do bufetu.
Dveře nešly otevřít. Čtečka na čipovou kartu byla jen ze strany vrátnice. Začal bouchat na dveře, ale sám cítil, že to je marné, že ho nikdo neuslyší. Přemýšlel, když vede cesta sem, musí vést i cesta ven, to jinak není možné, na tomto úřadě byly všechny procesy promyšlené a schválené do posledního detailu samotným panem tajemníkem, kterému naprosto důvěřoval. Tento pan tajemník dýchal pro své zaměstnance, jako první v historii jim schvaloval až tři dny pracovního volna v roce navíc, zajímal se o jejich životy, na každého si vedl složku, věděl, čím každého z nich potěšit. Nedopustil by, aby někdo zůstal uvězněn na ponuré nekonečné chodbě.
Opět se rozhodnul prostě kráčet chodbou, až kam ho to pustí a neopouštěla ho víra, že se tato chodba musí v nějakém bodě spojit s hlavní chodbou. Stále šel, ale nebylo mu dobře, potil se, necítil se ve své kůži, po chvíli však v dálce zahlédl světla, zaradoval se, že ho přece jeho orientační smysl neopustil, šel za světlem, jak se blížil, slyšel lidské hlasy, tiché rozhovory, jistě to jsou kolegové, vracející se po hlavní chodbě z oběda, zrychlil krok.
Náhle se ocitnul v prostoru, který nebyl o moc větší než jeho obývací pokoj. Po krajích vysedávali lidé a tiše si povídali. Stále nerozuměl tomu, kam se dostal. Všichni na něj upřeli své zraky, byli tam muži, ženy, většinou působili zanedbaně. Náhle ho jeden vousatý muž oslovil jménem „Nazdar, Rudo, tak tebe jsem tu opravdu nečekal!“ v tu chvíli se smáli i ostatní. Ruda tomu nerozuměl. Zahleděl se do tváře muže, který ho pozdravil, oči mu byly povědomé, ale vypadal jak bezdomovec, s takovými se přece nikdy nebavil. V tu chvíli se mu rozsvítilo. „Pro Krista pána, Honzo, to jsi ty?“ neskrýval Ruda svůj údiv. Byl to kolega, se kterým chodíval na obědy po svém nástupu na úřad, byl z vedlejší kanceláře, měl ho rád a jednoho dne Honza prostě zmizel. Rudovi to vrtalo hlavou, nikdo nechtěl o jeho zmizení mluvit a po čase se na to Ruda prostě přestal ptát a věřil, že šel Honza „za lepším“.
Ruda se rozhlédnul po ostatních a zeptal se „Kde to jsme? Co tu je za sešlost?“. „Hm, opravdu vás to nenapadá?“ poznamenala žena sedící nalevo velmi kousavým tónem. Chvíli se na ni díval, a nakonec v ní poznal Martu z právního. Martu nikdy neměl rád, dělala samé problémy. Spíš ji vlastně nikdo neměl rád. Nejen, že měla špatně naformátované smlouvy, ale nikdy si neodpustila poznámku na adresu pana tajemníka, za vším hledala nekalé úmysly, byla neodbytná a kousavá. Jednoho dne zmizela. Všichni věděli, že ji vyřadili, nikoho to nepřekvapilo. Takže zde jsou vyřazení. Rudu polil studený pot, třásl se, snažil se stále porozumět tomu, co se stalo, vysoukal ze sebe jen něco jako: „ale proč zrovna já?“. Ozval se hurónský smích. Honza si do něj rýpnul a sarkasticky poznamenal: „to víš, my, co tu už jsme déle, jsme měli to štěstí, že nám ještě bylo sděleno obvinění, za které nás vyřadí. Já jsem údajně nedodržoval komunikační toky, chtěl jsem svou práci mít rychleji hotovou a obrátil jsem se přímo na zdroj a vynechal asi patnáct přeposílačů zpráv v řadě, protože to bylo v době dovolených a tlačila mě lhůta pro odevzdání.“ Slovo si vzala Marta „Ale pane Hulinský, sám jste přece schválil a poslal do procesu výnos č. 07849.7.5.782.P pana tajemníka.“ Ruda nechápal: „a jakou to s tím má souvislost?“ „Jednoduše, kdybyste si občas místo úprav formátu přečetl, co se v těch výnosech píše…“ Ruda cítil, že mu nabíhají žíly na krku, Marta mu pila krev odjakživa. „… tak byste věděl moc dobře, že počínaje lednem 2026 nebude třeba sdělovat kandidátům na vyřazení obvinění. Špicl totiž zjistil, že je pak pro úředníky příliš jednoduché se bránit. Z toho plyne, že nikdo z nově vyřazených se již nedozví, za co se sem dostal.“
Ruda tomu nemohl uvěřit, to byl zlý sen, to si Marta vymyslela, protože stále obhajovala bývalou paní ředitelku a se jmenováním pana tajemníka Špicla se nikdy nesmířila. Ale pan tajemník byl nesmírně laskavý, že ji tak dlouho umožňoval ve funkci setrvat. Ruda se posadil mlčky vedle Honzy a přemýšlel nad svými hříchy. Neměl náladu se s někým bavit, už vůbec ne s Martou, která od té chvíle pusu nezavřela a vypočítávala výnosy, které Ruda poslal do procesu a co v nich bylo, a jaký můžou mít dopad na fungování úřadu a v neposlední řadě na lidi ve městě.
