Článek
Jak bylo vlastně vůbec možné, aby všichni tito lidé, které pohltil suterén magistrátu, nadále dostávali svou výplatu a nikomu nechyběla práce, kterou měli odvádět?
Ruda si představoval, že možná Lucka, jeho žena, přesně v této chvíli čte podobný email, jaký obdržela Honzova Hanka. Přitom je čekal prodloužený víkend, měli naplánovaný první výlet s přespáním mimo domov s dcerou. Představoval si, jak manželka čte ten vylhaný email, který vůbec nepsal on, a jak se nyní asi musí cítit. Možná se mu v tuto chvíli snaží marně dovolat. Představoval si, jak z její nervozity malá okamžitě začíná plakat, představa jejich bolesti a zoufalství umocňovala jeho vlastní zoufalství. „To není spravedlivé!“ vykřikl, protože už to nemohl vydržet. Okamžitě se na něj podívala Marta, jako by z jejích očí vyšlehly blesky.
Marta si odkašlala: „Pane Hulínský, spravedlnost? Uvědomujete si vůbec význam tohoto slova? Když jsem asi před rokem stála u vás v kanceláři a varovala vás, že když pustíte tento výnos do dalšího oběhu, že to bude mít nedozírné následky pro celé město, zamýšlel jste se snad nad tím, co je spravedlnost?“
Ruda věděl přesně, o jakém výnosu Marta hovořila. Byl to výnos č. 07849.7.5.782/DP.6386.2024 pana tajemníka, kterým se po smrti primátora zrušilo celé zastupitelstvo, volby do zastupitelstva a vůbec veškerá možnost participace občanů na dění ve městě, které bylo financováno z jejich daní. Ruda to považoval za navýsost skvělé úsporné opatření a nespatřoval v tom jediný háček. Počínaje platností tohoto výnosu se významně zkracovaly schvalovací procesy. Zadavatel a schvalovatel byl totožný, byl jím pan Špicl. Vždyť na pana tajemníka bylo absolutní spolehnutí, proto mu to připadalo naprosto v pořádku a návštěva Marty mu tenkrát byla vrcholně nepříjemná. A tehdy mu hrálo do karet, že se u něj Marta objevila v kanceláři naprosto mimo schválený workflow. Byla to návštěva v rozporu s vnitřním řádem magistrátu, což představovalo vážné ohrožení fungování úřadu. Tím pádem si to Ruda nemohl nechat pro sebe, musel to nahlásit. Patrně to mělo pro Martu jedinou možnou konsekvenci a tou bylo její vyřazení.
Ruku na srdce, co se tak závratného změnilo od té doby, co neměli zastupitelstvo? Na magistrátu byl daleko větší klid na práci, menší pohyb v budově, méně dohadů. Že by jim snad chybělo nějaké zadání? Nějaké směřování? Vždyť pan tajemník měl svou strategii, sice ji nikdy nikdo neschválil a nikdo neviděl, ale všichni, kdo srdcem a duší pracovali pro magistrát, ji museli cítit, být s ní v naprostém souladu. Ano, paní Velbloudová tehdy dokonce vyhrála celoroční vstupenku do zoo za to, že vymyslela vítězné heslo „s panem Špiclem na věčné časy“. To byl nesporný důkaz, že ta strategie musí existovat.
Marta kroutila hlavou, odfrkla si a jen procedila mezi zuby: „Vy jste nepoučitelný.“
Honza zvedl hlavu, zamyšleně a soucitně pozoroval Rudu: „Víš ty co? Tobě se prostě nepovedlo se zorientovat. Neprokouknul jsi praktiky našeho nejvyššího. Anebo jsi je i prokouknul, ale byl jsi příliš pohodlný na to s tím cokoliv dělat. A tak jsi dělal prostě, že se vůbec nic neděje, ostatně tak jako většina.“
Nyní se ozval ze tmy unavený, ženský hlas, který Ruda neznal: „Ono prostě bývá i jednodušší uvěřit v dobro, uvěřit, že všechno, co pan tajemník dělal, skutečně dělal pro dobro věci.“
Marta se rozesmála: „No, věřit, že si někdo na vás vede složky, šmíruje vás, čte vaše emaily, jenom proto, aby vás chránil, je opravdu přinejmenším bláhové.“
V Rudovi všechno křičelo, chtěl se bránit, obhájit sebe i pana tajemníka a ostatní, kteří s ním nikdy neměli problém, ale nedokázal to. Vůbec mu nebylo dobře. Stáhnul se opět do sebe a mlčel.
Marta se obrátila do rohu místnosti k ženě, na kterou si Ruda nepamatoval: „Možná by ses, Veroniko, mohla panu Hulínskému představit a říct mu, jak ses mezi námi ocitla.“
„To není žádné tajemství, prostě jsem opakovaně odmítla jet s panem tajemníkem na výjezdní zasedání. Když mě jednou varoval slovy: „Jak myslíš, já ale nezapomínám,“ myslela jsem, že se mnou jen tak žertuje. Pak si mě nechal zavolat, přišlo to jako blesk z čistého nebe, bez vysvětlení, bez varování. Seděl vedle něj i můj nadřízený i referentka z personalistky, nikdo se mě nezastal. Nedostala jsem jediný dotaz, neměla jsem prostor se jakkoliv obhájit. Musela jsem přímo sem,“ odvětila Veronika.
O výjezdních zasedáních se leccos vyprávělo. Nicméně Ruda sám na žádném nebyl, proto to považoval všechno za hloupé povídačky. Dokonce si vybavuje, že před několika lety slyšel o anonymním udání na skupinu vedoucích, mezi nimiž byl i pan tajemník. Psalo se, že na výjezdním zasedání mělo docházet k nevhodnému chování vůči účastnicím ženského pohlaví. Kdyby se takové věci děly, tak by se to přece dávno vyšetřovalo, někdo by to oznámil, vedoucí by z toho měli postih. Nota bene, když to bylo ještě před výnosem č. 07849.7.5.782/DP.6386.2024 pana tajemníka a ten se tehdy zodpovídal samotnému primátorovi. Jenže nikdy žádné důsledky vyvozeny nebyly, což jasně dokazuje, že se jednalo o bohapusté pomluvy. A tady s tím kolegové pokračují a ještě tu nějaká kolegyně tvrdí, že měla postih za to, že se své účasti na takové akci zřekla. Je to nehoráznost.
Honza se na něj soucitně zahleděl. Dokázal si představit, co se v tomto úředníkovi odehrávalo a věděl, že svádí těžký boj sám se sebou. Honza na rozdíl od Marty neměl potřebu ostatní přesvědčovat o své pravdě a bojovat s větrnými mlýny. Nicméně měl pocit, že může Rudovi pomoci s jeho vnitřním dilematem: „Je to pravda, výjezdní zasedání vypadala zpravidla tak, jak se povídalo. Panu tajemníkovi ani většině ostatních vedoucích nešlo o nějaké jednání, teambuildingy nebo cokoliv, co bylo v pracovním životě běžné. Šlo o to se vidět mimo magistrátní budovu, společně popít a některým šlo i o to trochu zneužít svého postavení vůči ovíněným kolegyním. Zajímavé nicméně je, že se o tom jen povídalo, ale nikdo si nikdy nestěžoval až do toho jednoho zasedání, kde to někdo prostě rozmáznul. Ovšem s nulovým výsledkem.“
„No, myslím si, že kdyby se takové věci děly, tak se přece někdo ozve, budou stížnosti, bude se to řešit. Někdo si to prostě vymyslel, protože chtěl poškodit vedoucí,“ odvážil se pan Hulínský vyslovit svůj názor.
Marta obrátila oči v sloup a zhluboka se nadechla: „Účastníci a zejména účastnice těchto zasedání se ocitali v navýsost trapných situacích. Každý má tendenci se nějak přizpůsobovat skupině. Koneckonců s tím má člověk odjakživa spojené přežití, spoléhá se na skupinu. Pravidlo „Kdo nepije s námi, pije proti nám“, platí naprosto. Pokud k alkoholu nemáte vysloveně odpor, tak pijete. Pak je snazší překračovat hranice, které vás za střízlivého stavu nepustí. Do toho všeho zasahuje ještě další významný faktor a tím je úcta a pokora vůči autoritám. Musíte se přece cítit hluboce poctěni, že váš šéf chce s vámi strávit uvolněné chvilky. A ve chvíli, kdy vám váš šéf sáhne na koleno, tak svádíte se sebou boj. Svého kolegu byste bez jakýchkoliv rozpaků odstrčil a byl by klid. Jenže predátor moc dobře ví, že je pod ochranou své moci a naprosto vědomě toho v tyto chvíle zneužívá. Zejména mladé a méně zkušené kolegyně budou raději držet jazyk za zuby a nikomu nic neřeknou. Jednak proto, že jim je neskutečně trapně, jednak si nejsou jisté, že skutečně o zneužití šlo, protože stále předpokládají, že k nim přistupují ostatní s veškerou korektností a úctou a nechtějí nikoho poškodit. Možná svou roli hraje také to, že si nechtějí poškodit své domnělé postavení v práci.“
Marta se odmlčela, byla velmi vážná. Chvilku jí to trvalo, než se znovu nadechla, aby dokončila svou myšlenku: „A poslední, velmi důležitý faktor, drahý kolego, je to, co prožívají všechny oběti. Pocit viny. Je to především pocit vlastní provinilosti, který brání obětem se v těchto případech ozvat. Na to musí být vyzrálé, sebejisté a musí cítit hlubokou oporu ve společenském koncensu o tom, co je v pořádku a co už není. A vy se divíte, že se nikdo neozve? Vy ještě budete dělat z obětí viníky? Ano, budete, zcela v souladu se skupinovým konsenzem, který na magistrátě platí a to je to nejsmutnější na celé věci, kolego!“
Ruda vůbec nevěděl, co říct. Mlčel. Ostatně jako všichni. Všichni zůstali po tomto monologu pohrouženi do sebe.
