Článek
Ve stínu úřadu, jehož spletité chodby a bezčetné komnaty se ztrácely ve vlhké mlze nejistoty, se odehrával příběh tak absurdní, že by mohl pocházet pouze z pera někoho, kdo se ve svých vizích nechal unést do temných hlubin lidské duše. Příběh, který vás nyní seznámí s tím, jak se stín zla rozléhal nad městem, je tvořen z rozhovorů těch, kteří se ocitli uvězněni v podzemí magistrátu – úředníci, kteří padli za oběť svému vlastnímu systému, ztraceni v labyrintu nekonečných formulářů, směrnic a předpisů, jenž nakonec zřejmě byly navrženy výhradně k tomu, aby posílily moc jednoho muže. Tento muž nebyl nikdo jiný než tajemník magistrátu, který svou autokratickou vládu maskoval pod rouškou ochrany a bezpečnosti, Ondřej Špicl.
Ondřej seděl v kuchyni a dopíjel svůj čaj, podíval se na hodinky, ano, za chvilku se zvedne a půjde za Dominikou. Netěšilo ho, že musí trávit svůj drahocenný čas u Pavly, ale nebýt jí, není tam, kde je. Tehdy to s ní ještě ušlo a nějak se to dalo vydržet, když zrovna nemluvila, nyní se to pro něj stávalo čím dál větším utrpením. Ale ani s Dominikou už to nebylo jako dřív, mládí a radost ze života jako by se z ní postupně vytrácelo. Ještěže se zavčasu naučila ovládat všechny ty systémy na magistrátu a mohla mu tak být aspoň k užitku, což se o Pavle moc říct nedalo. Od té doby, co i na ni dopadl výnos 07849.7.5.782/DP.6386.2024, byla většinu času doma a kontaktovala ho několikrát za den. Musí pro ni najít nějaké uplatnění, ale jaké?
Ve skutečnosti byla Pavla příšerná osoba. Nebude jednoduché ji někde na úřadě umístit. Možná by mu mohla pomoci s prováděním některých kontrol, přece jenom těch zhruba čtyři sta emailů, které denně musí prolustrovat není zrovna málo, a hlavně nyní budou muset kontroly rozšířit na další zaměstnance. Měl pocit, že se ještě někde na úřadě nachází zárodek dalšího mocenského centra, je potřeba ho najít a zlikvidovat. Na to by Pavla se svými zkušenostmi z STB mohla být dobrá. Ondřej se na ni nepřítomně podíval, poletovala ve spodním prádle po ložnici a něco si švitořila. Ona si snad myslí, že má na to někoho svést, pane Bože, pomyslel si Ondřej. Zadíval se na dno svého hrnku a přemýšlel, jestli by nebylo lepší se Pavly nadobro zbavit. Nicméně už končila směna na magistrátu a pro Ondřeje to znamenalo vyrazit za Dominikou. Největší výhodou bylo, že Pavlin byt byl pěší chůzí k Dominice stejně daleko jako magistrát. Zvednul se, nádobí u svých milenek zcela kategoricky nikdy neodnášel, přerušil Pavlino vyprávění slovy: „Musím jít, uvidíme se příští týden ve stejný čas“.
Cestou za Dominikou přemýšlel o tom, jestli má zapotřebí tohle všechno podstupovat, pořád se před některou z nich skrývat, bylo to dlouhodobě vysilující a vlastně mu to nepřinášelo skoro žádnou radost. Pocit moci, když může libovolnou zaměstnankyni poplácat po rameni nebo ještě lépe po zadku, ho snad uspokojoval více než ukrajovat ze svého volného času, aby se nudil vedle další osoby, která by ho snad nejraději měla jen pro sebe.
Když Dominiku vysvobodil ze spár té protivné vedoucí a ona mu byla tak nesmírně vděčná, byla ještě mladá, čerstvá, neokoukaná. Ano, stále byla o dobrých patnáct let mladší než on, ale přece už ho poněkud nudila. A ta její neustálá očekávání a citová vydírání. Nebylo to pro něj vůbec snadné. Sice se mu už před lety povedlo ji přesunout ze svého sekretariátu na jiné oddělení, a ještě se mu to podařilo prodat jako kariérní posun, ale nastal čas posunout ji někam dál. Dále od něho, potřebuje víc soukromí, nepotkávat ji na každém kroku v práci, Dominika to bude muset nějak pochopit. Musí to opět vymyslet tak, aby měla pocit, že ji povýšil a zároveň mu musí zůstat zavázaná. Ano, to bude ten nejlepší postup, musí ji jmenovat na vedoucí pozici a musí ji umístit na oddělení pro veřejné zakázky, takhle se dostane blíže ke zdroji a zúročí se všechno, co ji za ty roky naučil.
Když přemýšlel o dalších krocích, které musí podniknout, měl ze sebe dobrý pocit, cítil se jako skutečný manažer. Postupně se mu i celkem dařilo zbavovat se všech, kteří o tom jen trochu pochybovali. S pomocí svých nejschopnějších a nejšikovnějších úředníků se mu velmi dařilo pronikat do osobních životů a myšlenek svých podřízených. Těšil ho pocit, že jemu byli vlastně podřízeni úplně všichni. Úplně všichni. Chvilku se nechal tou myšlenkou unést a na jeho rtech se objevil náznak úsměvu.
Měl dokonale zmapovanou síť kontaktů svých podřízených a nově se mu dařilo, mimo jiné i pomocí nasazení umělé inteligence, se zbavovat úředníků už ve chvíli, než se chyby vůbec dopustí. Dařilo se mu účinně bránit setkání věrných s kontaminovanými úředníky a jeho věrní potom dokázali ještě s daleko větší lehkostí a radostí upevňovat jeho moc.
Jedna věc mu však působila vrásky na čele, cítil se přepracovaně a blížil se důležitý fotbalový zápas v Portu. Dominika bude muset vymyslet záminku, jak tam naplánovat pracovní cestu, ale zároveň tam prostě nechtěl být s ní. Ale vlastně už vůbec nebylo třeba vymýšlet záminky. Vlastně už roky sám všechno navrhoval a sám všechno schvaloval a fungovalo to, tak proč by se namáhal. Zvyk je železná vesta, opatrnosti nikdy nebylo nazbyt, nikdy nevíš, kdy se vítr otočí.
Ale větru přece nyní poroučí Ondřej Špicl, nyní už nehrál jen lehký úsměv na jeho rtech, ale oči mu přímo zářily radostí.
