Článek
Ve stínu úřadu, jehož spletité chodby a bezčetné komnaty se ztrácely ve vlhké mlze nejistoty, se odehrával příběh tak absurdní, že by mohl pocházet pouze z pera někoho, kdo se ve svých vizích nechal unést do temných hlubin lidské duše. Příběh, který vás nyní seznámí s tím, jak se stín zla rozléhal nad městem, je tvořen z rozhovorů těch, kteří se ocitli uvězněni v podzemí magistrátu – úředníci, kteří padli za oběť svému vlastnímu systému, ztraceni v labyrintu nekonečných formulářů, směrnic a předpisů, jež nakonec zřejmě byly navrženy výhradně k tomu, aby posílily moc jednoho muže. Tento muž nebyl nikdo jiný než tajemník magistrátu, který svou autokratickou vládu maskoval pod rouškou ochrany a bezpečnosti. V této a příští části máte možnost nahlédnout do osobního života pana tajemníka.
Dominika seděla před zrcadlem u sebe doma a česala své dlouhé tmavé kadeře. V zrcadle viděla ženu, které bude za chvíli třicet. Vždy si myslela, že tou dobou bude mít milujícího manžela po svém boku a v kolébce voňavé, usměvavé miminko. Vnímala, jak poslední roky její oči zesmutňují, někdy ji její přátelé považovali za nesmírně veselého člověka, měla jich mnoho, její vášní bylo cestovat po světě a poznávat nové lidi, byla velmi komunikativní. Začíná ve stále jasnějších obrysech vidět, jak moc se postupem času změnila a podvolila pravidlům svého drahého Ondřeje. Trvá to přesně jedenáct minut od uzamčení budovy magistrátu, než se zjeví u ní v chodbičce. Pan tajemník u ní hledá útěchu už dlouhých deset let. Dominice to dávalo pocit výjimečnosti, že právě ona je ta vyvolená, právě ona mu tak dobře rozumí a vždy tu pro něj byla a nebylo to jen z vděčnosti, že si ji vzal pod svá křídla, když se necítila dobře u své bývalé vedoucí. Nebylo to ani pro to, že ji z městského fondu poskytnul tento byt, který se stával jejich hnízdem lásky, nebylo to ani pro pravidelné mimořádné odměny, kterými ji prokazoval svou oddanost, ani drahými prsteny a jinými dary které ji nosil ze svých cest. Nikdo mu přece nerozuměl tak jak ona, byli stvořeni jeden pro druhého.
Dominika se zahleděla z okna a vzpomínala na to, jak věřila, že dnes už dávno budou spolu jenom oni dva, že se mu povede se odstřihnout od své manželky, na které mu přece vůbec tolik nezáleželo jako na ní. Jenže skutečnost je taková, že je i po těch letech jen tajemníkovou tajnou. Vzpomínala na důvěrné kamarádky a kamarády, se kterými postupně musela ukončit kontakty a činila tak s určitým zadostiučiněním, protože nestáli při ní, nechápali její lásku a snažili se ji od Ondřeje odlákat. A co když měli pravdu? Tvrdil, že s Magdou nezůstane, byl s ní jen, protože byl zavázán tchánovi, bez nějž by se nikdy nestal tajemníkem. Čekal jen, až upevní svou moc. Copak není už dostatečně pevná, copak jí ještě musel udělat dítě? Neměla na výběr, neplatil na něj křik ani pláč. A přece, musel vědět, jak hluboce zraňoval její city. Dominika měla v hlavě zmatek, zmítaly jí pochybnosti, neustále se jí vracely výčitky jejích přátel, jako by seděli s ní v jedné místnosti, křičí na ni, varují ji. Pomluvy, které se k ní donesly na magistrátu, posměšky, které musela odrážet, vše se to mísilo s obrazem Ondřeje, kterého, ač se z něj mezitím stal nejmocnější muž celého města, měla potřebu ochraňovat a pomáhat mu ty útoky odrážet. Ušli spolu kus cesty, když mu prakticky sama sepsala celý výnos 07849.7.5.782/DP.6386.2024 a zbavili se celého voleného křídla a tím velké většiny, která mu zasahovala do života a dělala mu vrásky na čele. Nikdy neváhala s poskytnutím pomoci, vždy stála věrně po jeho boku. Svou práci odváděla na jedničku, na úřadě byla oblíbená, často ostatním pomáhala, bylo na ni spolehnutí. Na druhou stranu, kým by ona byla bez něj, opět se podívala na sebe do zrcadla, prvně ji napadlo, že se identifikuje přes Ondru. On jí vždy radil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, to on jí pomohl proniknout dokonale do všech magistrátních systémů a procesů, kladl jí na srdce, jak moc je nezbytné je všechny znát naprosto důkladně a přesně, jen tak je totiž možné se stát jejich pánem a nebýt jejich sluhou! Udělal z ní tu, kterou byla dnes. Ale byla sama sebou? Dominika se v sobě nevyznala, ale věděla, že se Ondra za chvíli objeví a chtěla mu být oporou, nebyl čas se topit v sebelítosti, ne, ona musí být silná, pro něj. Ano, to přece byla ona, bylo to její vlastní já, tak ať nevymýšlí blbosti. Ondřej přijde, obejme ji, zahrne ji polibky a bude všechno jako dřív. Venku se pomalu začínalo stmívat.
