Článek
V listopadu roku 2012 se José Alvarenga, rybář původem ze Salvadoru, chystal na jednu z rutinních rybářských výprav. Objevil se ale problém. Kamarád Ray Pérez, který ho na rybářské lodi obvykle doprovázel, byl nemocný. Alvarenga tak za něj narychlo našel záskok, mladého rybáře jménem Ezequiel Córdoba. Společně vyrazili 17. listopadu z přístavu v mexické Costa Azul na výpravu, která měla trvat jediný den.
Zpočátku se jim dařilo dobře a jejich sedmimetrová loď se začala rychle plnit ulovenými žraloky a jinými rybami. Zanedlouho ale přišla bouře. Přes trup lodi se náhle převalovaly proudy vody. A zatímco Alvarenga usilovně kormidloval a převáděl loď přes vysoké vlny, Córdoba se marně snažil vykýblovat vodu z paluby zpět do oceánu. Po několika hodinách střídal pravidelně vylévání vody se zvracením. Dostal strach, panikařil, křičel.
Když už viděli na obzoru hory na pobřeží a mysleli si, že se dokáží vrátit domů, motor nevydržel a vypověděl službu. Další den ráno bouře nepřestávala. Voda jim zničila GPS a rádio. Zůstali bez pohonu a bez spojení s pobřežím. Do toho stále bojovali s šestimetrovými vlnami. Navíc měli na lodi z předešlého dne několik metráků nalovených ryb. Hrozilo, že se přetížená bárka převrátí. Rybáři tak neměli na vybranou. Naházeli úlovek zpět do moře. Vzápětí potkal podobný osud i přebytečné palivo a nefunkční GPS a rádio. Naštvaný Alvarenga je vyhodil s tím, že jsou už k ničemu.
Po pár dnech se moře uklidnilo. Proudy ale zanesly oba muže daleko od břehů. Přestože se pobřežní stráž vydala je hledat, byli už stovky kilometrů od pevniny. Po několika dnech začali hladovět a byli by si přáli, aby jim zbylo alespoň pár kilo ryb z jejich úlovku. Neměli nic. Zkušený Alvarenga ale vymyslel přesto způsob, jak ryby nachytat. Ponořil obě ruce do vody a trpělivě čekal. Když mu mezi prsty připlula ryba, rychle do ní zasekl nehty a vyhodil ji do lodi.
Každou noc převrátili prázdnou bednu na led dnem vzhůru, schoulili se pod ní a přitom vzájemně propletli své končetiny, aby se zahřáli. Ale hlavně - neustále se modlili, aby začalo pršet. Když se konečně dalo do deště, nainstalovali předem připravený systém nádob, aby ho co nejvíc zachytili. Když nepršelo, pili vlastní moč. Tak to šlo den za dnem.
Povídání se záhrobím
Po dvou měsících na moři nastal zlom. Mladý Córdoba snědl syrové maso jednoho z ptáků, kterého ulovili, a začal bez přestání zvracet. Později objevil Alvarenga v žaludku ptáka malého hada. Přestože na svého kamaráda naléhal, Córdoba se od té doby syrového masa ani nedotknul. Zatímco tak Alvarenga dál lovil a pojídal syrové ryby a ptáky, Córdoba hladověl. Byl to začátek jeho konce. Došlo to tak daleko, že se oba muži dohodli, že ten z nich, který přežije, navštíví rodiče toho druhého, aby jim vyprávěl, co se stalo.
Za pár dní na tom byl Córdoba velmi špatně. Jednoho rána jen ležel na palubě a skomíral: „Já umřu, já umřu, já umřu“. V tu chvíli na něj začal Alvarenga křičet, že přece nesmí odejít a nechat ho na lodi samotného. Nabídl svému kamarádovi ještě naposledy trochu vody. Bylo už pozdě. Za chvíli se Córdobovy oči doširoka otevřely. Byl mrtev.
Alvarenga tělo podepřel o trup lodi, aby ho nesmetla vlna, a dál se choval, jako by jeho soukmenovec byl naživu. Dalšího dne ráno se vzbudil. „Jak se máš? Jak jsi se vyspal?“ zeptal se Córdobova těla. „Já se vyspal dobře, a ty? Už jsi snídal?“ odpověděl si nahlas jiným hlasem Alvarenga.
Takto to šlo po několik dnů. Alvarenga si zkrátka nepřipouštěl, že jeho parťák zemřel, a jednal s jeho mrtvým tělem jako s živým člověkem. Jedné noci se přistihl při živé konverzaci s Córdobovou mrtvolou. Náhle došel k prozření. Začíná šílet. V rychlosti zachránil z mrtvého těla vše, co šlo, a shodil jej do moře. V tu chvíli omdlel.
Dokument o Josém Alvarengovi
Sám a šílený
José Alvarenga zůstal sám uprostřed oceánu. Prvních pár dnů strávil ve výčitkách. Byl to on, kdo pozval mladého Córdobu, aby s ním vyjel na moře. Proč tedy musel zemřít on, zatímco Alvarenga zůstal naživu. Začal pomýšlet na sebevraždu. Jako pro věřícího křesťana to ale pro něj nebylo možné. Vzpomněl si na svou matku, která mu opakovaně vštěpovala do hlavy, že kdo si vezme život, neskončí v nebi.
Dny plynuly a Alvarenga dál chytal ryby, želvy a ptáky. Pojídal je i s vnitřnostmi. Spotřeboval z každého úlovku veškeré poživatelné části. Právě to mu nakonec zřejmě zachránilo život. Vnitřnosti jsou bohatým zdrojem vitamínů, které ho ochránily před kurdějemi. Čím dál častěji ale upadal do kritického stavu. Měl takový hlad, že jedl i vlastní nehty. Opět se začaly vracet myšlenky na to, že si sáhne na život.
Začal se proto soustředit na vlastní záchranu. Za úsvitu nebo soumraku, když byl obzor nejjasnější, vyhlížel lodě. Často to byly obrovské nákladní kolosy. Šance, že si některý z členů posádky všimne na hladině oceánu malé rybářské loďky, byla minimální. Přesto každé - i vzdálenější setkání s podobným kolosem- vlilo Alvarengovi novou krev do žil. Vždy začal skákat po palubě a zuřivě máchal rukama. Nepomohlo to. Každý takový výdej energie ho jen více oslabil.
A tak se po čase jeho mysl uchýlila do jiného světa. Halucinace u něj propukly naplno. Později vzpomínal, že sám uprostřed oceánu ochutnával ty nejlepší speciality z těch nejluxusnějších restaurací nebo zažíval ten nejlepší sex v životě. Všechno bylo zcela reálné. Jeho mysl se pokoušela co nejvíce vytěsnit aktuální realitu. Čím větší tak byl kontrast halucinovaného zážitku s tím, co prožíval ve skutečnosti, tím to bylo efektivnější.
Co je skutečné a co ne?
Jednoho dne náhle spatřil nad obzorem ptáky. Nevěděl, jestli to není další z řady halucinací. Pak se ale objevil i malý ostrůvek. Loďka se k němu pomalu přibližovala. Byl to malý atol obklopený tyrkysovou vodou. Začaly mu vyvstávat na mysli otázky. Může halucinace trvat tak dlouho? Co je to za ostrov? Má se za ním vydat? Mezitím se úpěnlivě snažil očima rozeznat detaily pobřeží.
Asi za hodinu, poté co co nejvíce odlehčil svou loď, ho proud zanesl až těsně ke břehu. Alvarenga byl ale příliš vysílený. Nevěděl, jestli zvládne na břeh doplavat. Přepadnul vlastní váhou přes trup lodě. Voda mu dodala poslední zbytky sil, aby se doplácal na pláž. Náhle ho jedna z vln vyvrhla na břeh jako bezvládný kus dřeva. Zůstal ležet bez hnutí a jen svíral v zaťatých pěstích písek.
„Svíral jsem ten písek, jako by to snad byl ten nejcennější poklad.“, vzpomínal později Alvarenga.
Bylo 30. ledna 2014 a šťastný rybář ze Salvadoru právě přistál na atolu Ebon. Ten je jedním z nejosamocenějších v rámci souostroví Marshallových ostrovů. Zároveň je to jedno z nejopuštěnějších míst na světě. Pokud by Alvarenga atol minul, nepotkal by se s další pevninou po několik tisíc kilometrů. Pravděpodobně by doplul až na Papuu Novou Guineu. To by představovalo další nejméně tři tisíce kilometrů, které by ve svém stavu jen těžko přežil.
Na pláži ho zachránili místní sběrači kokosových ořechů. Ačkoliv si navzájem nerozuměli ani slovo, nadšený Alvarenga se dal do řeči a celý den nepřestal mluvit. Byli to první lidé po více než šesti měsících, které potkal. Naposledy hovořil s mrtvým tělem mladého Córdoby. Kromě společenského kontaktu však potřeboval hlavně lékařskou pomoc. Byl doslova kost a kůže. Jen kotníky a tváře měl nateklé. Několik týdnů nebyl schopen chodit. Ale žil.
Atol Ebon, na kterém přistál José Alvarenga, při pohledu z oběžné dráhy
Nemožné… ale rekord mají Japonci
Poté, co se na atolu Ebon rozezvoněl jediný tamní telefonní přístroj se senzacechtivými novináři z celého světa, objevili se i škarohlídi. Ti tvrdili, že tak dlouho nemohl nikdo na moři přežít. Že by s jistotou zemřel na kurděje. Že by zemřel na dehydrataci. Že by to nevydržel psychicky. Zkrátka, že je to celé podvod. Někteří ho dokonce podezírali z toho, že svého kamaráda Córdobu zabil a snědl.
V tu dobu se do věci zapojily také mexické úřady, které ověřily, že registrace lodi vyvržené na pláži atolu Ebon je ta samá jako registrace lodi, na které před více než rokem Alvarenga s Córdobou vypluli chytat ryby z Costa Azul. Oceánografové potvrdili, že trasa a rychlost jeho putování odpovídají vodnímu proudění v Pacifiku. Dále také experti na přežití vyhodnotili, že Alvarengův popis útrap ve vodní pustině odpovídá realitě. Nakonec i lékaři, zhrozeni jeho stavem, dosvědčili, že musel být vydán napospas živlům po velmi dlouhou dobu.
Jakmile oficiální místa ověřila, že v listopadu 2012 skutečně zmizela poblíž Costa Azul loď, po které pobřežní stráž neúspěšně pátrala, byl neuvěřitelný příběh definitivně potvrzen. José Alvarenga přežil 438 dní jako trosečník v Tichém oceánu. Urazil přitom okolo 10 tisíc kilometrů a zhubnul přes 30 kilogramů.
Po několika týdnech na Marshallových ostrovech se Alvarengův stav zlepšil natolik, že byl možný jeho návrat do Mexika. Po přivítání s rodinou a přáteli se rozhodl splnit slib, který dal uprostřed oceánu nebohému Córdobovi. Navštívil jeho matku a několik hodin si povídali.
Trvalo ještě další rok, než se José vrátil k normálnímu životu. Dlouhou dobu poté, co byl zachráněn, se bál nejen moře, ale i pouhého pohledu na vodu. Nedokázal být sám. Postupem času se ale jeho stav lepšil a on dokázal o svém příběhu trosečníka hovořit. Jeho příběh o chytání ryb holýma rukama, o pití želví krve, o halucinacích, o smrti kamaráda, ale hlavně o nezdolné vůli žít od té doby fascinoval mnoho čtenářů a posluchačů.
Přestože se to může zdát neuvěřitelné, není Alvarenga v čase stráveném osamoceně na moři rekordmanem. Ještě o měsíc a půl déle strávil ve vodách oceánu japonský kapitán Oguri Jukichi, jehož loď převážející sójové boby se mezi japonskými ostrovy dostala do bouře. Vlnobití zlámalo kormidlo a silný vítr donutil posádku strhnout stěžeň. Loď byla ponechána napospas živlům, které ji zanesly až do Kalifornie. Kapitán Jukichi se tak roku 1815 stal prvním, ač nedobrovolným, japonským imigrantem v USA. Ještě několik dnů poté, co byl zachráněn, si myslel, že doplul zpět do Japonska.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/world/2015/nov/07/fisherman-lost-at-sea-436-days-book-extract
https://www.independent.co.uk/news/world/americas/castaway-jose-salvador-alvarenga-s-incredible-story-official-says-fishy-tale-may-be-too-good-to-be-true-9106031.html
https://edition.cnn.com/2014/02/04/world/asia/marshall-islands-castaway/index.html
https://www.mensjournal.com/adventure/castaway-that-survived-a-record-438-days-at-sea-sued-for-eating-crewmate
https://www.sbhistorical.org/captain-jukichi-the-first-japanese-immigrant-in-santa-barbara/
