Článek
Poprvé se ty dvě potkávají na pražských přeborech počátkem 20. let.
Marie Mejzlíková z SK Smíchov se právě chystá na ploše k hodu oštěpem. V tom za ní přibíhá kolegyně z oddílu s tím, že tomu nebude věřit. Za Karlín prý nastupuje jedna nadějná běžkyně. „A co je na tom?“, opáčí Marie. Není na tom nic. Až na to, že ta nadějná běžkyně se taky jmenuje Marie Mejzlíková.
Marie se jen potutelně usměje. Ještě netuší, že světová média ji budou brzo muset přejmenovat na Marii I. a její soupeřku na Marii II.. To proto, aby je v rekordních tabulkách od sebe odlišili.
Když všechny uměly všechno
Marie I. je o rok starší. Proto také získává své přízvisko. Pochází z Vyšehradu z dobře situované rodiny plovárenského plavčíka. Její otec později celé zařízení na Vltavě odkoupí a od té doby se areálu říká Mejzlíkárna. A Marie? Ta je od malička na svůj věk velmi urostlá. Už jako dívka začíná s házenou a silový trénink jí pomáhá i v další kariéře na stadionech. Pomalu se z ní stává věhlasná vrhačka. Účastní se všemožných soutěží. A disciplíny jsou to mnohdy bizarní. Atletky měří síly v hodu míčem na poutku. Při hodu oštěpem a vrhu koulí se hází nejdříve levou a následně pravou rukou, aby se pak dosažené vzdálenosti sečetly.
Ale tím rozdíly oproti dnešku zdaleka nekončí. V té době je běžné, že atletka za den vystřídá několik zcela odlišných disciplín. A tak Marie I. po vrhu koulí pravidelně nastupuje na dráhu jako sprinterka na tratích 100 a 250 metrů. Z dnešního pohledu je to něco zcela nepředstavitelného. Ovšem je to nakonec právě tato všestrannost, která nakonec svede obě Marie do jednoho týmu. Ale k tomu až později.
Dívky sdílejí stejné jméno, stejnou disciplínu i podobný osud. Také Marie II. začíná jako házenkářka. Oproti své jmenovkyni ale pochází z výrazně chudších poměrů, z rodiny holešovického ševce. Šlachovitá dívka své vrstevnice od malička převyšuje. Brzo je jasné, že její doménou bude zejména běh. Výbušný sprint na krátkých distancích. A je pak zcela logické, že s těmito dispozicemi brzo začne oslňovat také ve skoku dalekém.
Marie Mejzlíková II po doběhu závodu na 60 m, v němž překonala světový rekord, 20. srpna 1922, Stadion Pershing, Paříž.
V té době jsou ženské soutěže teprve v plenkách. Aby atletky mohly změřit své síly v mezinárodní konkurenci, pořádají jednotlivé země často společné šampionáty. Na jaře roku 1922 se tak chystají Francouzko-československé ženské atletické hry. A zatímco v pražských přeborech závodí obě Marie proti sobě, teď se mají konečně spojit a reprezentovat Československo. Jedním z vrcholů her je štafeta v běhu na 4×100 metrů. V té naší se nakonec sejdou čtyři Marie. Jádro samozřejmě tvoří Marie I. a Marie II. A toho dne, 21. května 1922, to ve štafetě skončí světovým rekordem. Prvním, který byl zapsán do atletických tabulek. A čas? 53,2 s.
Okouzlená Paříž a dárek od Čechoameričana
Není divu, že když se právě v Paříži mají toho roku konat Ženské světové hry, jsou velké naděje vkládány znovu do obou Marií. A české ženy nakonec atletickým fandům jejich přízeň vrchovatě oplatí. Prim přitom má hrát hlavně Marie Mejzlíková II. Dynamická dívka s dlouhým krokem se ve městě lásky postaví na start všech sprinterských závodů. A její soupeřky se nebudou stačit divit.
První překvapení nastává už při nástupu. Marie II. přichází na stadion v tretrách. Tato obuv tehdy ještě zdaleka není mezi atlety běžná. Češky tento vynález obdržely teprve nedávno od Čechoameričana Jana Amose Pipala, který naše atlety připravoval už na hry v roce 1920. A Marie II. se s darovanou obuví rychle sžila. Své nohy dokáže s pomocí lepší trakce rozkmitat do závratných rychlostí. Postupně poráží své soupeřky, které v kluzkých cvičkách nemají šanci jí stačit. A jen tak mimoděk přitom stanovuje nové světové rekordy. Podaří se jí to na trati 50, 60 i 80 metrů a nakonec i na stoyardové distanci. Nejdelší jmenovaný sprint zvládne za velmi slušných 11,25 s. Ten padesátimetrový pak za úžasných 6,35 s. To je čas, který nakonec vydrží v rekordních tabulkách dlouhých 11 let. A jen tak mimochodem, na podobných číslech se časomíra zastavovala ještě třeba v osmdesátých letech slavné Maritě Kochové.
V Paříži toho roku je Marie II. nezastavitelná. Celkem stanoví devět světových rekordů. A nejedná se jen o běhy. Velké naděje vkládá i do oblíbeného skoku dalekého. Tedy do toho s rozběhem. V té době se totiž skáče do dálky i z místa. Očekávání jsou velká. Vždyť pouhé dva týdny před odjezdem do Paříže si Marie II. připsala další rekord. V Praze doskočila na metu 5 metrů a 16 centimetrů. Jenže skok daleký se stane v Paříži jejím jediným zklamáním. Nedokáže se umístit na pódiu.
Další osudy Marií a jejich následovnic
Ani Marie I. se v atletickém světě neztratí. Rok po Paříži, na ženské olympiádě v Monaku roku 1923, dokáže zvítězit ve vrhu koulí. Navíc přidá ještě stříbro ve skoku dalekém a na trati 250 metrů. Také ona si připíše několik rekordů. Kromě toho, že byla členkou nejrychlejší štafety z Paříže, vyniká hlavně ve vrhačských disciplínách. V Prostějově pošle pětikilogramovou kouli do vzdálenosti 8 metrů a 20 centimetrů. Je to nejdelší pokus té doby, který překoná až za dva roky Francouzka Goudardová. Ta jako první přehodí desetimetrovou hranici. Ovšem to už je s koulí o kilogram lehčí. Marie I. si vede výborně i v oštěpu. Také v něm nějakou dobu drží rekord (24,95 m), než jí překonají krajanky Božena Šrámková a Marie Janderová.
Obě Marie se nakonec vdají a na přelomu 20. a 30. let uzavřou své atletické kariéry. To už je jiná doba. Ženské hry a ženské verze olympiád postupně upadají v zapomnění. Atletky roku 1928 v Amsterodamu poprvé nastupují na olympijský ovál jako hrdé účastnice novodobých olympijských her. Už nemají své oddělené soutěže. Nově kráčí a soupeří pod stejnou olympijskou vlajkou jako muži. A svůj velký podíl na tom mají i odvážné výkony československých atletek.
Výprava československých žen nastupuje v Paříži na Stadionu Pershing při zahájení Ženských světových her, 20. srpna 1922. Marie Mejzlíková II. uprostřed s čelenkou.
Z dřívějších rekordmanek se tou dobou stávají obyčejné ženy. Marie I. se nakonec rozhodne jít ve šlépějích svého otce a vrátit se k vodě. Ještě před válkou přijímá nabídku vést nově vzniklou plovárnu v Prachovských skalách. Žije ve stejném duchu, v jakém kdysi závodila, skromně a tiše. Zároveň ale nikdy neodmítne čestné pozvání na jakoukoliv sportovní akci. Umírá roku 1981 ve věku nedožitých 79 let.
O osudech Marie II. toho po konci její kariéry mnoho nevíme. Roku 1930 se vdala a podle dostupných informací po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy emigrovala do Německa. Zemřela v srpnu 1994 ve věku 90 let.
Z dnešního pohledu se doba jejich sportovních úspěchů jeví jako atletický pravěk. Ale vězte, že výkony obou Marií měly velkou zásluhu na rozvoji ženské atletiky v naší zemi. Na Marii II. v bězích postupně navázala taková jména jako Eva Lehocká, Taťána Kocembová a samozřejmě Jarmila Kratochvílová.
Ve vrhačských disciplínách pak kráčely ve šlépějích Marie I. takové legendy jako Olga Fikotová, Dana Zátopková, Helena Fibingerová a Barbora Špotáková. Nakonec posledně jmenovaná drží v oštěpu světový rekord dodnes. Kruh českých rekordmanek se tím vlastně uzavřel. Co na tom, že nové náčiní poslala Bára skoro o 50 metrů dál než kdysi urostlá dcera plavčíka z Vyšehradu.
Ale ne všechny ty staré rekordy se zdají být tak zaprášené. Jen tak mimochodem, víte, jaký je dnes halový český rekord žen ve sprintu na 50 metrů? Ten čas už 35 let drží Renáta Kubalová. Jeho hodnota? 6,23 s. To je jen o mžik rychlejší než čas, který tehdy zaběhla v darovaných tretrách na prašné rovince v Paříži Marie Mejzlíková II.
Zdroje:
Ženské světové hry, Jitka Schůtová, Časopis Národního muzea, řada historická Journal of the National Museum (Prague), Series Historia 183 • 3–4 • 2014 • (p. 15–20)
Analýza vývoje výkonnosti v ČR v běhu na 100 m žen od roku 1945 po současnost, bak. práce, Libuše Rodová, TchVu-TVZu-SZu, Katedra tělesné výchovy a sportu PF JU, 2019
https://vysehradskej.cz/marie-mejzlikova/
https://www.praha7.cz/letenska-olympiada-atletek/
https://www.idnes.cz/sport/atletika/atleti-prekonavaji-svetove-rekordy-sto-let.A010614_114654_atletika_par
