Článek
Bodrý chlápek s pořádným pupkem, přes který skoro neviděl na zem, to dlouho přecházel s lhostejným úsměvem. Ale kluci si nedali říct. Tak moc si z tlustého „trenéra“ utahovali, až ten nakonec přijal jejich výzvu.
Prý, kolikrát se z hranice vápna trefí do břevna. Někteří z kluků tvrdili, že to z deseti pokusů nezvládne víc než třikrát. Jen George Best se při tom hašteření nějak divně usmíval. Jako by snad tušil, co přijde.
Onen tlouštík si za chichotu kluků vzal balón a postavil ho na lajnu šestnáctky. Pak začal spektákl. Bum ho, jedno břevno, druhé, placírka, nárt. Branka jen zvonila. Po sedmé. Po osmé. Po deváté. Do té doby hubatí kluci jen mlčky zírali.
Vysmívaný strejda ale ještě zdaleka neskončil. Poslední míč si elegantně podebral, udělal pár nožiček, levé rameno, pravé, pak hlavička, otočka a prásk! Z voleje napálil míč do břevna, až se zatřáslo.
Pak bylo nějakou chvíli ticho.
Až se kluci vzpamatovali, přistoupil jeden z nich k Bestovi. A jako by se snad toho obtloustlého fotbalového kouzelníka bál, vysoukal ze sebe jen zmateně:
„Kdo to je?“
Best, který na tu chvíli očividně čekal, jen hrdě prohlásil:
„Kluci, představuji vám pana Puskáse.“.
Život a trénink mezi pumami
Dá se říct, že kariéra zřejmě nejlepšího levonohého hráče minulého století Ference Puskáse začínala v třeskuté atmosféře. Všechno se přitom zdálo být od začátku dané. Otec - Ferenc senior - byl od mládí obrovským fotbalovým nadšencem. Hrával za klub z předměstí Budapešti. A právě v Kispestu, hned vedle místního hřiště, se nacházel i dvůr, kde malý Ferenc dělal své první fotbalové krůčky. Kopal do míče a představoval si, jak jednou bude hrát velký fotbal jako jeho otec.
A nebyl sám. V okolí hřiště v tu dobu bydlela celá řada kluků, kteří fotbalem žili. Každá parta měla z hader vyrobený míč a taky svého šéfa. Tím byl kluk, kterému to šlo s mičudou nejlíp. Ferenc o tuhle pozici musel stále soupeřit. Největším sokem, ale také nejlepším kamarádem, byl jeden sousedovic kluk. Byl o rok starší a jmenoval se József Bozsik. To jméno si dobře zapamatujte. Ještě o něm uslyšíme. Netrvalo dlouho a jednotlivé party utvořily jakousi improvizovanou pouliční ligu. Ferenc tak hrál a trénoval v každé volné chvíli. Každé ráno se cestou do školy snažil předběhnout tramvaj, aby byl stále rychlejší a skoro každé odpoledne pak ve své partě piloval svůj fotbalový um. Zcela mimoděk si vytvořil vlastní tréninkový plán.

Takto nějak vypadaly ulice Kispestu, když se po nich jako kluci proháněli s mičudou Ferenc Puskás a József Bozsik.
Také otec mu dával volnost. Přišla ale doba, kdy už nemohl talent mladého Ference jen tak přehlížet. V té době působil Ferenc senior jako trenér místního klubu. A brzo se mu v hlavě zrodil divoký plán. Rozhodl se, že dá synovi příležitost ukázat, co umí. Byl to neskutečně odvážný krok. Ferencovi bylo v té době pouhých patnáct let a nikdy v životě nehrál v opravdovém zápase, neřkuli v tom soutěžním s dospělými hráči. Spousta fanoušků si při té představě ťukala na čelo. Ale Ferenc všechny pochybnosti brzo rozmetal. Stačilo mu k tomu jen několik dotyků s míčem. Už tehdy měl skvělý dribling. Míč mu zůstával nalepený na kopačkách, jako by snad jeho nohy nějak uměle zpomalovaly odrazy toho kulatého nesmyslu. Navíc byl velmi mrštný. S touto kombinací pro něj ani v tak mladém věku nebyl problém obcházet soupeřovy obránce.
Jenže jeho talentu nepřála doba. Psal se rok 1943 a nad Budapeští se stahovala válečná mračna. Za pár měsíců se soutěže musely přerušit a sám Ferenc zažil na vlastní kůži několik smrtících náletů při bombardování města. Přesto dál neúnavně trénoval a mermomocí se snažil prosadit pokračování soutěží. Jako dorostenci mu ještě nedocházela všechna rizika, která fotbal ve válečné zóně představoval.
Maďarské pušky a kluci z ulice na olympijském trůnu
Hráči si prosadili svou. Liga se zase rozeběhla a Ferenc se začal naplno prosazovat. První gól dal už ve svém druhém zápase a zakrátko se jeho střelecký stroj rozjel naplno. Než válka skončila, měl na kontě už čtrnáct ligových branek. Byl oporou týmu. A nic na tom nezměnil ani příchod komunismu. Z Kispestu se stal Honvéd. A mužstvo bylo výkladní skříní maďarské ligy. Pro Puskáse bylo největší změnou, že najednou hrál v armádním celku a stal se majorem. A pak také to, že souběžně s hodností obdržel i pozvánku do reprezentace. Cválající major, jak se mu začalo pro jeho typický pohyb přezdívat, se měl zakrátko stát lídrem maďarské národní ekipy. A ta si měla podmanit celý svět.

Jedna z prvních fotografií maďarského národního týmu, na níž najdeme Puskáse (druhý z prava v horní řadě). Je z roku 1949. Maďaři porazili Polsko 6:2.
Všechno začalo přátelským zápasem s Italy roku 1947. Tam mladý, stále teprve dvacetiletý, Ferenc zaujal domácí natolik, že obratem obdržel nabídku od Staré dámy. Odmítl. Chtěl zůstat doma v Maďarsku. A brzo se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí. V následující sezóně rezonovalo jméno Puskás celou Evropou. Do té doby neznámý mladík dal v 32 zápasech neskutečných 50 gólů. Stal se poprvé nejlepším střelcem evropských lig. Ve třiadvaceti ho zvolili kapitánem národního týmu. Byl to start jako hrom.
A k Puskásově formě se postupem času připojovali další členové zlaté generace. Generace, které se nakonec bude přezdívat „Kouzelní Maďaři“. V útoku se k Ferencovi přidali chladnokrevný Sándor Kocsis a malý a nenápadný Zoltán Czibor, muž s dělovou střelou. A mozek hry? Tím byl kromě Puskáse ještě tvořivý záložník s přezdívkou Cucu. Což nebyl nikdo jiný než onen sousedovic synek z Kispestu József Bozsik. Kluci, kteří spolu hrávali na předměstí pouliční fotbal, teď měli dovést Kouzelné Maďary na fotbalový trůn. Ten první na ně čekal na olympijských hrách v Helsinkách roku 1952.
Mladí Maďaři turnaj zcela ovládli. Ferenc se v prvních třech zápasech sice neprosadil. Ale v souboji o medaile tomu už mělo být jinak. Ve čtvrtfinále proti Turkům dali s Kocsisem po dvou gólech a přispěli k demolici soupeře 7:1. V semifinále proti Švédům otevřel Puskás skóre už v první minutě. O poločase už to bylo 3:0. V druhém dějství přidal dva slepené góly Kocsis a poslední Hidegkúti. 6:0.
Ve finále proti nepříjemným Jugoslávcům Maďarům nejprve zatrnulo. Puskás zahodil v první půli penaltu, kterou mu nadvakrát lapil gólman Vladimir Beara. Maďaři si s mrštným brankářem dlouho nevěděli rady. Až v 70. minutě došlo na sérii kolmých přihrávek na jejímž konci Puskás udělal Bearovi kličku a obstřelil dvojici dobíhajících obránců. 1:0. Vítězství pak pečetil přesnou ranou k tyči chvíli před koncem Czibor. Kluci, kteří začínali s hadrovým míčem na chudém předměstí, se stali olympijskými vítězi.

Maďaři se radují po olympijském triumfu. Druhý zleva je Bozsik, vpravo od gólmana seřazeni Kocsis, Hidegkúti a Puskás.
Pozvánka do kolébky a první anglický šok
Svět byl v šoku. Ani ne tak ze samotného výsledku. Nakonec Maďarsko bylo už před válkou ve finále mundialu. Šokující byl způsob, jakým Maďaři turnaj ovládli. Tři čistá konta a skóre 18:1 budilo respekt. A to dokonce i v kolébce fotbalu.
Angličané se rozhodli, že se tomu maďarskému zázraku podívají na zoubek. Pozvali tým okolo Puskáse k přátelskému utkání do Wembley. Britské listy zápas okamžitě překřtily na mač století. A vlastně to nebylo daleko od pravdy. To, k čemu došlo 25. listopadu 1953 na svaté půdě kolébky této hry, lze bez nadsázky označit za přelomové utkání. Jenže asi ne v tom smyslu, ve kterém si to Angličané původně představovali.
Albion byl do té doby na domácí půdě téměř neporazitelný. Nepočítáme-li ojedinělé vítězství Irska z před čtyř let. Na to ale nikdo z odborníků nepomýšlel. Všichni věřili, že technicky a takticky lépe vybavení Angličané Maďary snadno porazí. Jenže přišlo kruté probuzení.
Už v první minutě ukázali Maďaři svou bojovnost. Při anglickém autu přečíslili soupeře na jejich polovině a Hidegkúti zamířil nechytatelně do šibenice. 1:0. Maďaři hráli výborně pozičně a Puskás s Kocsisem přikryli snad každý dlouhý balon, který na ně směřoval. V desáté minutě to mohlo být už 2:0, ale sudí branku Maďarů neuznali. A tak Angličané o pět minut později vyrovnali, když Sewell chytře obstřelil gólmana Grosicse.
Jenomže to znovu nastartovalo maďarský brankostroj. Se skluzem Kocsise si ještě brankář Merrick poradil. Ale když Hidegkúti vybojoval po zmatcích v šestnáctce míč, byl už na jeho obstřel krátký. 2:1. A pak začal úřadovat Ferenc Puskás. Na hranici malého vápna si počkal na Cziborovu přihrávku, hbitě vykličkoval obránce a bum, 3:1. O dvě minuty později ukázal Puskás chytrost kapitána. Při přímém kopu, k němuž se postavil Bozsik, se uvolnil od obránce a ránu svého kamaráda z dětství jen tak nenuceně tečoval. Míč pomalu zapadl za pravou tyč. 4:1. A to byla stále teprve 27. minuta! Angličané byli na ručník a přes veškerou snahu největších hvězd nakonec ostudně prohráli 3:6.

Puskásova typická střela levačkou. Zde v barvách Honvédu.
Tak oni chtějí odvetu? Aneb - co je to totální fotbal?
S něčím takovým se za kanálem odmítali smířit. Další rok tak Angličané požádali Maďary o odvetné utkání. Mělo se hrát tři týdny před světovým šampionátem a ten zápas měl znovu vstoupit do dějin.
Ekipa pod vedením kouče Sebese si počínala proti Albionu ještě sebevědoměji než ve Wembley. Maďaři měli totální územní převahu a v podstatě Angličany k ničemu kloudnému nepustili. Už do poločasu to bylo 3:0. Dominanci krásně ilustruje čtvrtý gól. Puskás se sám protáhl mezi třemi obránci, počkal na Kocsise a i když mohl dál pokračovat a zakončovat, posunul míč na zcela volného spoluhráče. Krásná akce.
Gólový účet nakonec uzavřel sám kapitán. Naběhl si před obránce, dostal kolmý pas, přesprintoval již unaveného Angličana a zamířil přesně k tyči. Snadná práce.
A výsledek? Krutých a pro Anglii žalostných 7:1.
Tento zápas zůstává dodnes nejtemnější kaňkou na svědomí anglické fotbalové reprezentace. Stále je to totiž nejvyšší prohra, jakou Albion kdy utrpěl. A asi nejlépe to ilustrují slova anglického centra Syda Owena, který po zápase prohlásil, že to bylo jako hrát proti někomu z jiného vesmíru. A nutno říct, že měl svým způsobem pravdu.
Kromě individuálních kvalit nejlepší maďarské fotbalové generace okolo Puskáse mohla za triumf i dosud nevídaná taktika. Křídla maďarské reprezentace se v případě potřeby zasouvala do zálohy. Krajní beci podporovali po stranách útok. Myšlenka byla taková, že se jednotlivé řady na hřišti vzájemně prolínaly. Hráči si tak navzájem vypomáhali a byli schopni se na postech zastoupit. Na něco takového Angličané vůbec nebyli zvyklí. Bylo to něco zcela nevídaného. Skutečně jako z jiné planety.

Výsledková tabule ukazuje skóre a střelce gólů v odvetném zápase proti Anglii. \pod ní se radují domácí příznivci. 29. května 1954.
V kombinaci s pressingem se tomuto stylu začalo říkat „totální fotbal“. Když si takový způsob hry Maďaři osvojili, neměli proti tomu Angličané hrající podle staré taktiky žádnou šanci. V podstatě v jakémkoli okamžiku dokázali Maďaři statické soupeře přečíslit a pozičně přehrát. S jejich individuální kvalitou to byla devastující kombinace.
Řežba v Bernu a konec Kouzelných Maďarů
A Ferenc Puskás jako kapitán a lídr vedl tento neporazitelný tým do dalších bojů. Čekalo je mistrovství světa. Maďaři byli znovu suverénní. Převálcovali Koreu 9:0 a Západní Němce 8:3. Ferenc dal proti Koreji dva góly a trefil se i proti Němcům. Jenže právě v zápase se Západními Němci se karta začala obracet. Puskás se zranil. A od jeho pádu na trávník už zlatá generace neměla nikdy zářit jako předtím.
Následovalo čtvrfinálové utkání s Brazílií. Zápas hraný v hustém dešti vešel do historie jako „Bitva o Bern“. Puskás nebyl na trávníku a Brazilci vycítili šanci oslabené Maďary porazit. Hrál se tvrdý a brutální fotbal plný vyloučení a potyček. Poté, co Maďaři proměnili v druhém poločase penaltu už na 3:1, vtrhli brazilští novináři a fanoušci na hrací plochu a musela zasahovat policie. Zápas ale kupodivu pokračoval.
V polovině druhého dějství se Bozsik a Santos po faulu druhého jmenovaného porvali a byli oba vyloučeni. Konec zápasu pak už byl čistou bitkou, z níž si i trenér Sebes odnesl několik stehů v obličeji. Vřava pokračovala i po hvizdu, kdy brazilští hráči vtrhli do maďarské kabiny a napadali postupně fotbalisty i realizační tým. Konečnou přítrž tomu všemu udělali až příslušníci maďarské tajné policie, kteří vytáhli na Brazilce pistole.
V celém tom pekle jako by zapadl výsledek. Maďaři vyhráli 4:2. A přestože byla po zápase část hráčů zraněna a část otřesena, dokázali nakonec projít až do finále. Tam na ně opět čekali Němci. A konečně se měl na hřiště vrátit i Puskás. Sice stále nebyl úplně fit, ale souboj o světový titul si nemohl nechat ujít.
A hned zkraje zápasu ukázal skvělý cit pro hru. Maďaři získali zpět ztracený míč, Kocsis vystřelil a jeho zblokovaná rána se odrazila doleva přímo k Puskásovi. Jednoduchá práce. 1:0. Za další dvě minuty vyprodukovali Němci obrovskou hrubku. Gólman Turek neudržel lehkou malou domů a Zoltán Czibor dával na 2:0. Byla osmá minuta a vypadalo to na jasnou záležitost.
Jenže Němci dokázali po dvou minutách snížit a v minutě osmnácté už bylo vyrovnáno. Maďaři zareagovali. Ukázali sílu týmu. Útočili. Měli převahu. Jenomže Puskás a Kocsis trefovali buď brankovou konstrukci nebo dobře postaveného Turka. Jednou vykopával míč z čáry dokonce levý bek Kohlmeyer. Němci hráli s totálním nasazením. A jak už to bývá, pro Maďary přišel trest. V 84. minutě napřáhl z hranice vápna Rahn a Gyula Grosics se po míči natahoval marně. Byla to studená sprcha.
Ale konec ještě zdaleka nebyl. Za dvě minuty si Puskás typicky zleva naběhl za obranu, dostal přesný pas a v pádu dokázal Turka překonat. Maďaři se už začínali radovat, zatímco Němci vehementně signalizovali ofsajd. Hlavní sudí Ling nejprve gól uznal. Po dlouhé debatě s čárovým ale své rozhodnutí změnil.

Puskás v pádu střílí vyrovnávací gól na 3:3. Po dlouhé poradě sudích ale branka neplatí. Němci jsou mistry.
Maďaři se ani pak nevzdali. Posílali kolmé přihrávky dopředu a Czibor se v poslední minutě dostal k nadějné střele zblízka. Turek ale byl u levé tyče včas. Byl konec. Porážkou přezdívanou jako Zázrak z Bernu skončila éra Kouzelných Maďarů.
Emigrace, zákaz fotbalu a pořádný pupek
Po zápase se někteří němečtí hráči zhroutili a začali zvracet. V kombinaci s heroickým výkonem a s tím, že spousta z nich následně onemocněla žloutenkou, to vedlo některé Maďary k podezření, že Němci byli v druhé půli pod vlivem nepovolených podpůrných látek. Nahlas se to nebál říct ani Puskás. Ale FIFA ho donutila jeho tvrzení nakonec odvolat. Jen několik let po finále zemřel na selhání jater německý útočník Richard Herrmann.
Ani případný trest by ale na výsledku nic nezměnil. A ani na úpadku Puskásovy družiny. Po invazi sovětských tanků do Budapešti na podzim 1956 se zázračná generace rozpadla. Ferenc Puskás a část jeho spoluhráčů z Honvédu se odmítla vrátit z výjezdu do Španělska. Ferencův kamarád z dětství József Bozsik nakonec do letadla zpět do vlasti nastoupil. Ti dva už si vedle sebe nikdy nezahráli. Hráči, kteří se z výjezdu nevrátili, byli potrestaní dvouletým zákazem mezinárodních zápasů. Kupodivu ne maďarskou vládou, jak by se mohlo zdát, ale vedením FIFA.
Téměř třicetiletý Ferenc byl znechucen. Rezignoval. Víc jak dva roky nehrál fotbal a už to vypadalo, že se na trávník ani nevrátí. Přibral skoro dvacet kilo a žil pohodlným životem ve slunném Španělsku.
Na podzim roku 1958 ale zazvonil v Realu Madrid telefon. Byl to Emil Östreicher. Bývalý vedoucí týmu budapešťského Honvédu. Měl pro Real skvělou nabídku. Angažovat Ference Puskáse. Ovšem když prezident Realu, Santiago Bernabéu, maďarskou legendu spatřil, zhrozil se a rezolutně odmítl jakékoliv angažmá. Obtloustlý Puskás téměř nebyl schopen přeběhnout hřiště a skoro dva roky nehrál soutěžní zápas. Těžko se vedení Realu divit.
Do důchodu mezi nejlepšími
Jenomže Östreicher byl neústupný. Naléhal na Bernabéua ze všech stran a použil snad každý kontakt a páku, kterou měl. Moc dobře věděl, že Puskás ještě nepatří do starého železa. A Bernabéu nakonec povolil. Dokonce do té míry, že v srpnu 1958 podepsal s Puskásem čtyřletou smlouvu. Fanoušci Realu i někteří členové vedení si klepali na čelo.

Ferenc Puskás neměl vždy vzornou životosprávu. Zde oslavuje v šatně triumf nad Feyenoordem v PMEZ. Real vyhrál 5:0.
Ale byla to hotová věc. Odepisovaný hráč nastoupil do nejlepšího týmu světa. Puskás byl v euforii. Začal zase běhat a trénovat. Přebytečná kila rychle shodil a za čas se etabloval jako skutečná „desítka“ ve středu útoku Realu. Byl to jeden z největších sportovních návratů v dějinách. V následujících dvou letech dokázal královský klub získat čtvrté a páté vítězství v PMEZ za sebou.
Real byl neporazitelný. Měl skvělou obranu. A útok? To byla nezastavitelná lavina, ze které běhal mráz po zádech. Nalevo hrál asi nejlepší křídelník té doby Paco Gento. Na hrotu byl Alfredo Di Stéfano a někde mezi nimi exceloval Puskás. Jeho vrcholné představení přišlo ve finálovém zápase PMEZ sezóny 1959/60. Ten mač připomínal staré časy, kdy Puskás válel s Kouzelnými Maďary.
V onom finále stál Bílý balet proti Eintrachtu Frankfurt. Hrálo se v Glasgowském Hampden Parku a Španělé brzo prohrávali. Na gól Kresse z 18. minuty ale vzápětí odpověděl dvěma trefami Di Stéfano. S příchodem poločasu se pak otevřela opona pro Ference Puskáse.
Ještě před pauzou se po krásném Vidalově průniku zmocnil odraženého míče, obešel obránce a přesto že byl z úhlu, zavěsil nechytatelně pod břevno. V 56. minutě s ledovým klidem proměnil penaltu. O čtyři minuty později Gento skvěle předběhl na křídle krajního beka, vrátil míč na hranici malého vápna, kde se k němu sice musel Puskás sklonit, aby ho trefil, ale dokázal si najít místo. Čistý hattrick. Na ukazateli skóre svítilo najednou už 5:1. Ale ten nejkrásnější gól večera měl teprve přijít. Gentův prodloužený centr vrátil doprostřed vápna Canário. Puskás zády k brance prudkou přihrávku perfektně zpracoval, otočil se a napálil míč do levé šibenice. Nádhera. 6:1.
Němci sice ještě dokázali výsledek korigovat, ale zejména Puskásovo představení z nich udělalo pouhé komparzisty. Real vyhrál 7:3 a získal pátý titul v PMEZ v řadě. Puskás zůstává dodnes jediným hráčem, kterému se ve finále povedlo dát čtyři góly. A to navíc čistě za sebou.
Čtyřletou smlouvu, které se na začátku všichni vysmívali, prodloužilo vedení Realu ještě pětkrát. Kariéra Ference Puskáse v královském klubu nakonec skončila až v roce 1966. To mu bylo už 39 let, reprezentoval Španělsko a za novou domovinu si dokonce znovu zahrál na mistrovství světa.
Brzo nato ale neodvratně musel přijít čas, kdy i legendární Öcsi pověsil kopačky na hřebík. Z obávaného útočníka se stal mistr taktiky. S podceňovaným Panathinaikosem Atény, kde hráli převážně amatéři, se roku 1971 znovu dostal do finále PMEZ. Samozřejmě už jako trenér.

Puskás v době, kdy si ho mladíci často dobírali za jeho váhu. Ani po padesátce a s mnoha kily navíc ale neztratil svůj fotbalový um.
Počátkem devadesátých let se znovu vrátil do vlasti. Dokonce přijal nabídku dočasně vést národní mužstvo. Té cti se mu dostalo ve čtyřech zápasech. Moc si toho vážil.
Postupně se ale vžíval spíše do role bývalého internacionála, který s exhibicemi objížděl mládežnické akademie a jiné sportovní akce. Otevíral stadiony, některé z nich dokonce měly nést později jeho jméno. Znovu nabral svá kila navíc. Ale i s nimi stále dokazoval, jak skvělým ostrostřelcem byl. Třeba oněm mladíkům v Austrálii.
Ostrostřelec, který po každém gólu charakteristicky vystřelil ruce do vzduchu, si dodnes drží mnoho rekordů. Jen pro představu, v 85 mezistátních zápasech vstřelil 84 gólů. To je průměr 0,99 gólu na zápas. Lepší byli jen Gerd Müller a jeho kamarád z reprezentace Sándor Kocsis. Jako odepisovaný hráč dokázal za Real Madrid ve 180 utkáních vstřelit 156 branek. Celkově se stal nejlepším střelcem 20. století. A autoři těch nejkrásnějších gólů dodnes dostávají cenu, která nese jeho jméno.
Za třiadvacet let profesionálního fotbalu dokázal věhlasný Öcsi čelit válečným náletům, sovětské invazi, ale třeba také posměškům fanoušků, kteří mu nevěřili pro jeho věk nebo zhoršenou fyzičku. Nakonec všechno překonal. Všechno, až na Alzheimerovu chorobu. Ta v kombinaci se zápalem plic sprovodila ze světa jednoho z nejlepších fotbalistů, jaký kdy běhal po zelených pažitech.
Ferenc Puskás zemřel 17. listopadu 2006 v budapešťské nemocnici. Bylo mu 79 let.
Maďaři dodnes hrají svá mezistátní utkání na stadionu, který nese jeho jméno.
Zdroje:
http://www.puskas.com/en/biography.html
http://www.puskas.com/en/topical/147-the-hungarian-star-who-signed-for-real-madrid.html
https://www.realmadrid.com/en-US/the-club/history/football-legends/ferenc-puskas-biro
https://footballmakeshistory.eu/puskas-a-political-refugee-in-europe/
https://www.transfermarkt.com/ferenc-puskas
Záznamy starých fotbalových zápasů na youtube.com