Článek
Zázrak v dřevníku a dlouhý čas her
Jakmile osmiletý Costův syn Leonel utřel slzy poté, co se dozvěděl o osudu štěňat, všiml si zvláštní věci. Gira docházela stále do dřevníku, jako v době, když tam štěňata ještě byla. Klučina se jednoho večera rozhodl, že bude fenku nenápadně sledovat. A tu zpoza fošen uviděl malý hnědý uzlíček. Splynul s okolním dřevem, a tak si ho otec při svém řádění nevšiml. Kluk v tu chvíli dobře věděl, co musí udělat. Nepsané pravidlo totiž říkalo, že štěňata se mohou zabít jen, dokud jsou slepá. A tak malý Leonel střežil onu chlupatou kuličku mezi poleny v dřevníku a chodil štěňátko pravidelně kontrolovat.
Až malý pejsek otevřel oči. Pak už ho utajit nešlo. Otec strašně zuřil, ale nemohl nic dělat. Jeho lovecká čest jasně velela nechat štěně žít. A tak klukovi, který už ostatní psy z vrhu oplakal, zůstala alespoň jedna útěcha. Z Bobiho se stal člen rodiny. A z Leonela jeho nejlepší parťák.
Malý klučina a jeho kamarád plemene Rafeiro do Alentejo trávili každý den dlouhé hodiny hraním na portugalském venkově. Na farmě u vesničky Conqueiros v zemědělské krajině poseté kopečky se to jen hemžilo krávami, ovcemi a jinými hospodářskými zvířaty, které Leonel a Bobi společně proháněli. Po dlouhém běhání venku přišel vždy čas na pořádnou baštu.
Ve zdravém talíři zdravý čumák
Čerstvé maso, ryby, zelenina právě sklizena ze záhonu a upravená podle receptů lehké středomořské kuchyně. To byla strava nejen Leonela a jeho rodiny. Přesně z toho byl živ i Bobi. Akorát s tím rozdílem, že jemu Leonel vše nejprve máčel ve vodě, aby smyl z jídla výrazné koření. Jak jeho majitelé později vzpomínali, nikdy se jim doma neobjevila jediná plechovka psího žrádla.
Bobi nikdy nepoznal, jaké to je být uvázaný na řetěz. Nikdy nebyl ani na vodítku. Nebyl zavřený v kotci nebo za plotem. Mohl se po okolních pozemcích volně potulovat a možná i to přispělo k jeho výborné kondici. A samozřejmě prohánění koček. To byla jeho oblíbená kratochvíle.
Psům - tedy těm, kteří se dožili dospělosti - se u Costů obecně dařilo dobře. Bobiho matka Gira se dožila osmnácti let. Jeden z jeho bratrů dokonce dvaadvaceti. A Bobi? Ten se stal etalonem rodiny.
Bobi odpočívající na dvorku
Připomínka starých časů
Z Leonela školáka se začas stal Leonel student, pak Leonel zaměstnanec. V mladém věku zemřel Leonelův bratr, pak i jeho otec. Ale kdykoliv se členové rodiny vraceli domů, měli jistotu, že je tam bude vítat jejich hnědý přítel rasy Rafeiro do Alentejo. S postupem času rodině ani nepřišlo divné, že se jejich pes dožívá tak vysokého věku. Jednak byli na psí dlouhověkost zvyklí, jednak brali Bobiho jako člena rodiny. Leonel později prohlašoval, že mu jeho pes připomínal dětství a příbuzné, kteří již zemřeli.
Až když v roce 2022 oslavil Bobi třicáté narozeniny, začali se o jeho dlouhověkost zajímat. Bobi nakonec zaujal i komisaře ze slavné Guinnessovy knihy rekordů. Nebylo divu, vždyť průměrný věk dožití psů jeho rasy je od 12 do 14 let. Třicetiletý Bobi byl po pečlivém prozkoumání prohlášen nejstarším psem, jaký kdy žil.
S věkem se samozřejmě Bobi změnil. Už se nehonil za ovcemi, nepelášil skrz kupy čerstvě posečené trávy. Spíše polehával okolo domu a v chladnějších dnech hledal útočiště u krbu. Postupně se zhoršil i jeho zrak. Často narážel do nábytku nebo se netrefoval do dveří. Když ale slavil své poslední 31. narozeniny, ještě všechny hosty nadšeně vítal. Pak se ale jeho zdraví zhoršilo. Bobi zemřel na selhání organismu 21. října 2023.
Důkazů netřeba
Bobiho příběh tím zdánlivě skončil. I po jeho smrti byl ale pes, který se dožil tak vysokého věku, velkým tématem pro veterináře a kynology. Mnoho z nich tvrdilo, že příslušník této relativně velké rasy nemůže žít tak dlouho. Poukazovali na jeho vitální vzhled, kdy měl jen velmi málo šedivých chlupů, nebo na to, že se i v tak pokročilém věku byl schopen sám pohybovat.
Došlo to až tak daleko, že okolnosti Bobiho zápisu začala prověřovat sama Guinnessova kniha rekordů. Ta stejná instituce, která předtím jeho záznamy téměř rok zkoumala, aby jeho rekord potvrdila. Najednou vyšlo najevo, že čipování psů se v Portugalsku stalo povinností až v roce 2008 a veškeré záznamy v evidenci u mazlíčků staršího data narození vyplňují sami majitelé. V kombinaci s dalšími pochybnostmi to stačilo, aby byl Bobiho rekord anulován.
Jsou oprávněné pochybnosti veterinářů? Může se pes rasy Rafeiro do Alentejo dožít takového věku? Je opodstatněná nedůvěřivost komisařů Guinnessovy knihy?
Při pohledu na příběh Leonela a jeho věrného psa se všechny tyto otázky zdají podružné. A určitě si z nich nic nedělá ani Leonel a jeho rodina. Jejich kamaráda jim žádný rekord stejně nenahradí. Jisté zůstává jen jedno. Byl to další dojemný příběh o přátelství člověka a jeho nejvěrnějšího přítele.
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/world-europe-67194721
https://www.npr.org/2023/10/25/1208478868/bobi-worlds-oldest-dog-dies-portuguese
https://peterdobias.com/blogs/blog/bobi-the-oldest-dog-in-the-world?srsltid=AfmBOooKjr2SB2Jr9yqX8AAFeq7zY6TDR3kfHprqhvXy9Nc1gWyaM1lQ
