Článek
Jedním z nich je i smrt a hrůzy s ní spojené. Různé kultury si v průběhu staletí vytvořily nepřeberné množství symbolů a patronů smrti. Některé z nich měly před pohromou v podobě ztrát na životech varovat. Jiné neštěstí jen symbolizovaly ex post.
Smrtku, lebku, kříž nebo svíčky známe všichni. Zcela speciální úlohu však hráli v historii ptáci, motýli a jiní létavci. Černí motýli byli nejen symbolem smrti, ale také náhlých a nečekaných změn, ke kterým mělo dojít. Supi a netopýři pak rovněž byli tradičními zvěstovateli konce života.
Jako první ale vyvstane na mysli havran. Vznešený černý pták, který oplývá nebývalou inteligencí. Jako jeden z mála živočichů rozpozná svůj odraz v zrcadle. V Japonsku pak zaznamenali případy, kdy havrani shazují škeble na silnici, aby po přejetí automobilem ukořistili jejich skrytý obsah. Někteří tak dokonce činí na přechodech pro chodce, aby si poté úlovek mohli nerušeně vyzvednout. Je pak jasné, že tito tvorové, kteří dokáží také napodobit lidskou řeč, poutali pozornost člověka napříč kulturami a staletími. Už ve starých mytologiích zvěstoval havran úmrtí padlých hrdinů v litých bojích. Pro alchymisty ve středověku symbolizoval přechod od neznalosti k poznání. Pro domorodé indiány pak prostředníka, který dokázal měnit svou podobu, a komunikovat tak jak s lidmi, tak s jejich duchy. Různé kultury si velké černé ptáky spojovaly také se zvěstováním budoucnosti. Havran tak fungoval jako jakási předpověď událostí, které měly společnost v nejbližší době potkat. Podobně jako už zmínění černí motýli. A speciálně na tuhle schopnost se dnes zaměříme.
Všechna výše uvedená stvoření jsou skutečná a jsou dokonce masově rozšířená téměř po celém světě. My se však dnes zaměříme na stvoření zcela bájné, na tvora, jehož existence není ničím potvrzena. Na legendu. Legendu o létajícím muži, který předpovídal smrt.
Poprvé se zjevil hrobníkům
Psalo se 12. října 1966, když skupina hrobníků v Clendeninu v Západní Virginii při své práci zpozorovala něco zvláštního. Jeden z nich se najednou zarazil. „Támhle,“ zvolal poté, co zvedl hladu od práce. „Co vidíš? Ducha? Však jsme na hřbitově.“ dostal okamžitou jízlivou odpověď. Nakonec ale všichni muži zkoprněli strachem. Velké hnědé stvoření skákalo ze stromu na strom a když je zmerčilo, proletělo nad jejich hlavami, aby pak okamžitě zmizelo se šramotem v lese. Jen dva dny poté a sto kilometrů dál na západ v tomtéž státě cestovali v jednom voze poblíž Point Pleasent Roger a Linda Scarberryovi spolu se Stevem a Mary Malletteovými. Právě projížděli okolo opuštěného skladu zbraní. V tu chvíli se před nimi ze tmy vztyčila hororová postava. Přes dva metry vysoká se svítícíma červenýma očima a… s křídly. Roger, který řídil, ze strachu okamžitě přidal plyn. Zatímco stvoření při běhu spíše klopýtalo, zanedlouho roztáhlo křídla a bez problému plachtilo v těsné blízkosti vozu, ačkoliv ten se rozjel místy až na 150 kilometrů v hodině. Bytost je sice s jekotem pronásledovala, ale zároveň se přitom cíleně vyhýbala světlům jejich vozu. Na předměstí náhle zahnula do pole a zmizela ve tmě.
Incident pocuchal nervy malého městečka. Další den ráno se v novinách psalo o spatření „ptáka velikosti člověka… stvoření… něčeho“. Místní na celou situaci reagovali typicky po americku, ozbrojili se brokovnicemi; tedy ti, kteří ještě brokovnice neměli. Setkání s motýlím mužem se i tak začala množit. Jen pár dnů po incidentu v automobilu viděla „obřího ptáka s červenýma očima“ skupinka místních dobrovolných hasičů. S výjimkou pauzy okolo vánočních svátků se motýlí přízrak zjevoval obyvatelům městečka pravidelně po celý rok.
Nakonec se společnost už nedokázala s jeho návštěvami vypořádat prostým konstatováním, že se jedná o výplody fantazie jednotlivců. Celá věc si žádala objasnění. A jaké bylo tedy nakonec přijatelné vysvětlení? Inu, každý si našel to své. To vědecké naznačovalo, že by se mohlo jednat o jeřába kanadského. Velkého ptáka s rozpětím křídel více než dva metry, který má rudé skvrny okolo očí a který do okolí řeky Ohio občas zavítá. Někteří tuto teorii ještě vylepšili o onen sklad zbraní a střeliva, který se nacházel nedaleko míst, kde motýlího muže spatřily ony dva manželské páry v autě. Z tohoto zařízení mohly uniknout látky, které následně způsobily, že pták zmutoval, nebo se minimálně začal chovat podivně. Další teorií je ta o vtipálkovi, který se naopak v těchto skladech ukryl, aby si mohl střílet z lidí. Ten zbytek už pak dokonala lidská fantazie, případně jistý druh davové psychózy. Neboť je jisté, že onen vtipálek by sice mohl nafingovat svítící oči nebo velká černá křídla, těžko by ale v letu stíhal automobilu v plné rychlosti. Pták zase nemohl mít přes dva metry na výšku.
Nejoblíbenější teorií mezi záhadology pak je ta, že „Moth Man“, tedy motýlí muž, jak bylo stvoření pojmenováno, byl poslem pekla. Andělem smrti. Rok, měsíc a den po jeho první „návštěvě“ zasáhla Point Pleasant katastrofa. Čtyřicet let starý most spojující městečko s osadou Gallipolis - která již leží ve státě Ohio, na druhé straně stejnojmenné řeky - nebyl konstruován na zatížení moderními vozidly. Ta byla více než dvakrát těžší než vozy běžné v době výstavby mostu. S tím inženýři nepočítali. 15. prosince 1967 byl most zaplněn auty. V tom bez varování prasklo jediné uchycení lan na pilíři mostní konstrukce a veškerá auta i chodci zmizeli v několika vteřinách v ledové vodě řeky Ohio. Zemřelo 46 lidí. Buďto se utopili nebo je pohřbily trosky. Od té doby se už motýlí muž v oblasti nikdy neukázal.
Varoval, kde bylo třeba
Objevoval se ale i jinde. Byl vždy tam, kde člověk mohl neštěstí zabránit nebo kde on sám mohl lidi před hrozbou varovat.
V září 1978 se skupinka horníků v německém Schwarzwaldu, poblíž Freiburgu, chystala do práce. Když dorazili ke vstupu do dolu, všimli si, že před vchodem do temnoty postává vysoký muž v něčem, co zprvu připomínalo kabát. Nevěděli, co se stalo, a tak se část mužů osmělila a přistoupila k neznámé postavě blíže. V tu chvíli se tvor otočil a z toho, co připomínalo kabát, se vyklubala křídla. Ohromná křídla, která motýlí muž roztáhnul přes celý vstup do důlní jámy. Šokovaní horníci se dali na ústup. Po krátké poradě se rozhodli, že budou pokračovat v práci na povrchu. První hodinu směny tak využili k úklidu prostoru okolo vstupu do jámy. Zhruba v osm hodin ráno se ozval obrovský dunivý výbuch. Následný otřes způsobil malé zemětřesení na povrchu. Horníci se běželi podívat ke vstupu do dolu. Motýlí muž byl pryč. Jediné, co spatřili, byl hustý kouř valící se prostorem vstupního otvoru směrem ven. Když celou situaci začali prověřovat pracovníci důlní inspekce, zjistili, že pokud by všech 36 horníků bylo v době výbuchu na svých předpokládaných pozicích, následkem exploze by byli všichni zavaleni a nebylo by jim pomoci. Záhadný okřídlený muž je zachránil.
Ne vždy ale dosáhlo jeho úsilí tak zdárného konce. Zpočátku roku 1986 si zaměstnanci jedné elektrárny začali stěžovat, že je pronásleduje velký černý pták s rudýma očima. Postával za plotem areálu za rozbřesku a pozoroval je při cestě do práce. Až jednoho dne jedna z pracovnic vtrhla s křikem do bezpečnostního centra. Když přicházela ke svému vozu na parkovišti, uslyšela v blízkém lese šustění a pískot. Najednou se vynořila černá postava s křídly a dvě jasně rudá světla. Stvoření po chvíli s jekotem zmizelo v dáli. Podobná svědectví přicházela i od ostatních zaměstnanců. Onou elektrárnou byl ukrajinský Černobyl.
Když čtvrtý reaktor v důsledku lidské chyby a technologického nedostatku v podobě chladících tyčí s grafitovou špičkou vybuchl, byla to nevídaná katastrofa. Do atmosféry se počínaje onou dubnovou nocí řítily tuny radioaktivního prachu a zplodin. Ihned byly na místo vyslány hasičské a později i vojenské posádky, které na zemi, ale také ze vzduchu, likvidovaly následky neštěstí s cílem zamezit šíření smrtící radiace do okolí. I s tímto ordálem, kterým si prošlo mnoho mladých mužů, později známých jako „likvidátoři“, je spojeno mnoho legend. Podle jedné z nich bylo od nespočtu likvidátorů hlášeno, že zahlédli velkého černého ptáka, kterak krouží nad jejich hlavami v oblaku radioaktivních výparů.
Už několik dní po výbuchu shazovali vojenské posádky z vrtulníků směs boru, písku a jílu za účelem neutralizace jádra reaktoru, které bylo potřeba uhasit. Přes neprostupný kouř, radioaktivní výpary a neutuchající železnou pachuť v ústech, kterou nebylo možno zahnat ani litry tekutin, číhali odvážní likvidátoři u otevřených dveří helikoptéry na signál pilota ke shození pytlů s hasící směsí do útrob pekla. Právě v takovou inkriminovanou chvíli sebou jeden z vrtulníků zacloumá. Valerij Semjonov málem vypadne ze stroje otevřenými dveřmi vstříc jisté smrti. Nakonec narazí vší silou hlavou do pytlů vyskládaných u protější stěny nákladového prostoru. Hlasitě zanadává a rukou si projíždí střídavě po hlavě a po pytlích s pískem hledajíc stopy krve. Poté, co se vzpamatuje, vtrhne do pilotní kabiny s otevřenou pusou připravenou vyhubovat pilotům, co že to v tak riskantní chvíli prováděli. V ten moment se mu ústa otevřou ještě více. Spatří bezmocné paralyzované piloty, kterak hledí přes přední sklo na obrovského tvora, který se asi čtyřicet metrů před jejich vrtulníkem po levém křídle otáčí a míří přesně proti nim. Proletí těsně nad kabinou, kterou na malou chvíli zahalí temným stínem.
Legenda říká, že každý, kdo motýlího muže při likvidaci havárie spatřil, brzo nato zemřel. V kruhu záhadologů se tak věří, že výskyt tvora před katastrofou měl varovat pracovníky elektrárny, že se blíží havárie. Výskyt v době likvidace pak už byl jen znamením smrti pro všechny zúčastněné.
I když byly v „Zóně“, která se v okruhu několika desítek kilometrů okolo elektrárny následně vytvořila, pozorovány i v následujících letech nadpřirozené jevy, motýlí muž se tam už nikdy neukázal.
Znovu se údajně objevil až o patnáct let později, lidé jej viděli vpředvečer 11. září 2001. Údajně pak také před vypuknutím epidemie prasečí chřipky v Mexiku nebo před zemětřesením v japonské Fukušimě.
Brát věci střízlivě
A co si z toho všeho nakonec vzít? Ohlašovali setkání s motýlím mužem všichni ti lidé proto, aby na sebe upozornili? Nebo aby přiživili mýtus, který se jim líbí?
Nejuniverzálnější vysvětlení je asi to, že lidská psychika je velice vynalézavá a mocná čarodějka. Nejenže si dokáže v temné tmě splést velkého jeřába s andělem apokalypsy, vždy si umí najít i své vysvětlení nadpřirozených jevů - viz všichni ti starověcí bohové a keltské, vikingské a jiné legendy a mýty. Dokáže se ale úspěšně popasovat i se zážitky, které je pro duševní zdraví třeba z mysli vypudit nebo je jinak kamuflovat. Známé jsou případy vojáků, kteří na frontě z prožitých hrůz zešíleli, transformovali se do jiné osobnosti, nebo prostě ztratili paměť. Pozorování bájných bytostí je těmto reakcím velmi blízké. Je to další možnost úniku z hrůzné reality. Možnost, jak myšlenkou na něco nadpřirozeného, nevídaného, neobvyklého naplno zaměstnat mozek, který tak nemá prostor přemýšlet nad smrtící hrozbou, která člověka právě zasáhla nebo zasáhnout mohla. V takových chvílích funguje velmi dobře i davová psychóza, kdy stačí, aby tvora „uviděl“ jeden člověk, a daný vjem vezme za své i zbytek skupiny.
A přesně takovou myšlenku si navodili horníci, kteří mohli být zaživa zasypáni, likvidátoři, kteří právě dostávali smrtící dávku radiace nebo další lidé, kteří se potkali tváří v tvář s jinou katastrofou.
Nakonec i postava anděla smrti má dlouhou historii. Třeba staré irské legendy znají postavu Banshee, česky něco jako víla z hor. Temnou čarodějnici s černými vlasy, která svým pláčem a kvílením zvěstuje někomu z rodiny smrt. Její oči jsou celé rudé od neustálého ronění slz. Že vám to něco připomíná? Ano, tím se vracíme zpátky na začátek. Všechno může být totiž taky jen prostá městská legenda založená na povídačkách pro zastrašení malých dětí a živená senzacechtivými lovci záhad.
Zdroje:
