Článek
V okamžiku svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki definitivně došlo Josifu Stalinovi a celému sovětskému vedení, že bez jaderné zbraně se jejich armáda neobejde. Plán byl jasný. Sověti museli dohnat ztrátu a vyvinout vlastní nukleární arzenál. V Japonsku ještě ani nedosedl prach po svržení Little Boye a Fat Mana a v Moskvě byl jmenován tzv. Zvláštní výbor pro řešení jaderných problémů. Jeho cílem bylo vyvinout vlastní atomovou bombu. Od počátku bylo jasné, že se bude silně inspirovat Západem. Kulantně řečeno. SSSR se za pomoci špionáže dostal ke stěžejním datům, které mu umožnily americké bomby téměř přesně zkopírovat. Přičiněním německého špiona Klause Fuchse se zmocnili nejen podrobného popisu funkce detonátorů, ale také třeba detailních informací o potřebném palivu - plutoniu. Z nukleárního zbrojení se v srpnu 1945 stala královská disciplína studené války.
Nutno ale dodat, že počáteční vývoj výrobních kapacit pro atomovou zbraň nebyl v Říši zla snadný. Nedostatek času, zkušeností a zejména pověstná ruská lehkovážnost a nihilismus společně s tlakem vedení měly za důsledek to, že tehdejší postupy by si pochvalu od bezpečnostních techniků vysloužily jen stěží. A při výrobě plutonia to bohužel platilo dvojnásob.
Lidé, kteří nebyli
Narozdíl od bezpečnosti bylo naproti tomu utajení na skvělé úrovni. Byly pro to důvody. Sami Sověti nakonec měli s nukleární špionáží bohaté zkušenosti. Významným argumentem pro krytí jaderného programu před nepřítelem byla rovněž ochrana před případnými nálety. Dalším faktorem byla propaganda. Jakákoliv nehoda nebo nezdar, o kterém by se svět dozvěděl, by byly pro SSSR tragédií. Ze všech těchto důvodů pak města, kde se nacházely závody vyrábějící zbraně, případně suroviny pro ně, jednoduše neexistovala. Nebyla na mapě. Normální smrtelník se do nich nedostal a většinou o nich ani nevěděl. Místní pak museli pro vycestování mít speciální povolení. Podobným městem byl i Ozjorsk, kdysi známý jako Čeljabinsk-40.
Hlavní třída v Ozjorsku, rok 2008, v pozadí jedno z místních jezer
Právě tam, nedaleko samotného Čeljabinsku, v nedotčené přírodě daleko za Uralem, byl ve druhé polovině 40. let minulého století překotně zbudován komplex zvaný Mayak. Místo bylo příhodně vybráno i kvůli dostatečným zásobám vody v krajině. Ta se hodila pro několik reaktorů, které zde vyrostly jako houby po dešti. Byly to vůbec první reaktory v Sovětském svazu, které byly schopny vyrábět plutonium do jaderných zbraní. Zatímco areál byl zbudován v rekordním čase vězni z gulagů (výroba plutonia započala už po roce a půl od zahájení stavby!), tak v samotném zařízení pracovali běžní zaměstnanci.
Obyvatelé Ozjorsku i přilehlých městeček, stejně jako lidé z jiných uzavřených měst, o výrobní náplni a účelu svého areálu samozřejmě věděli. Byli však také velmi dobře instruováni o nutnosti zachovávat mlčenlivost. O práci se doma nemluvilo. Děti měly zakázáno se rodičů na jejich zaměstnání ptát nebo se o něm bavit třeba ve škole.
Podobných měst bylo v Říši zla více. Říkalo se jim tzv. poštovní schránky. Podle toho, že se pošta do nich musela zasílat přes schránky v sousedních městech. Mezi takové „schránky“, kde probíhal jaderný vývoj, patřil krom Ozjorsku například Novouralsk, Seversk, Sarov ad. Většina z těchto měst má status uzavřené oblasti dodnes.
Nejvíce kontaminované místo na světě
Na přelomu 40. a 50. let bylo v Sovětském svazu povědomí o bezpečnostních rizicích jaderné reakce a škodlivosti radiace velmi chabé. Při výrobě plutonia vznikalo velké množství radioaktivního odpadu. Radiaci byli zaměstnanci vystaveni bez ochranných pomůcek a bez časového omezení. Často pak umírali v mladém věku na rakovinu, aniž by se jejich děti ještě dlouho poté dozvěděly celou pravdu. Podle neoficiálních údajů bylo radiací postiženo více než 17 tisíc zaměstnanců Mayaku. Kolik postižených bylo mezi obyvateli okolních obcí a měst, těžko odhadnout.
Dalším problémem totiž byla voda, kterou byly reaktory chlazeny. Ta byla spolu s dalším radioaktivním odpadem jednoduše vypouštěna do přilehlé řeky Tečy. Řeka ale na svém více jak dvousetkilometrovém toku protínala mnoho vesnic, v nichž byla často jediným zdrojem vody. A to i pitné vody. Teča navíc náleží do povodí Obbu, voda z ní proto tekla třeba i Chanty-Mansijskem. Ohrožení tolika životů si už politické vedení nemohlo dovolit. A tak se začal odpad vypouštět do nedalekých mělkých jezer.
Tak byl sice pod dohledem a nikam dál neunikal; efekt pro místní ekosystém byl však zničující. Jezera Kyzyltaš a Karačaj byla přímou součástí chladící soustavy reaktoru. Voda tak do nich tekla bezprostředně po jeho ochlazení a na druhém konci se zase čerpala „čerstvá“ zpět dovnitř. Mimo to se na dnech jezer ukládal samozřejmě radioaktivní odpad.
Z jezera Karačaj se časem stalo nejvíce kontaminované místo na planetě. Odhaduje se, že všechen sediment na jeho dně je až do hloubky 3,5 metru tvořen jen jaderným odpadem. Úroveň radiace v místě výpustí do jezera byla ještě v roce 1990 na hodnotě 600 rentgenů za hodinu. Taková hodina strávená na tomto místě by byla pro průměrného člověka smrtelná.
Bezpečnostním opatřením ke katastrofě
Popsaný stav okolí byl pro komplex Mayaku dlouhodobě neudržitelný. A vedení si to velmi dobře uvědomovalo. V druhé polovině 50. let proto přistoupilo k neobvyklému rozhodnutí. Odpad se měl bezpečně ukládat. Byly zbudovány podzemní odpadní nádrže a radioaktivní materiál se od té doby vyvážel do nich.
Mapa Východouralské radioaktivní stopy
Vedení komplexu ještě stihlo vyřešit chlazení odpadních nádrží. Jenomže tím to skončilo. Zásobníky byly přikryty 160 tunovými víky a o to, co se dělo uvnitř, se už nikdo nezajímal. Byly to časované bomby.
V roce 1957 se chladící systém jednoho ze zásobníků porouchal. Dlouhé měsíce v něm stoupala teplota uloženého odpadu, aniž by si toho někdo všimnul. Osudové neděle 29. září sahala dle odhadů až ke 350°C. To už směs nevydržela a explodovala. Ohromná síla výbuchu vymrštila 160 tunový poklop vysoko do vzduchu. Radioaktivní materiál byl rozmetán do okolí v takové míře, že vytvořil tzv. Východouralskou radioaktivní stopu, která byla přes 300 km dlouhá a zhruba 50 km široká. Sahala až ke Ťumeni. Odhaduje se, že uniklá míra radiace dosáhla v celkovém objemu zhruba třetiny toho, co uniklo při výbuchu Černobylu.
Přesto byla katastrofa smrtící. Zasáhla totiž už tak zdevastovaný region, který byl po léta „zásobován“ radioaktivním odpadem a hlavně chladící vodou z reaktorů. V lecčems si ani samotná - při výbuchu uniklá -radioaktivita s Černobylem nezadala. V nejbližších oblastech u Mayaku například dosahovala intenzita radioaktivního izotopu stroncia 90Sc hodnoty 7 MBq/m2 (tzn. 7 milionů rozpadů za sekundu na jednom metru čtverečním). V bezprostředním okolí Černobylu to bylo zhruba třikrát méně. Dodejme, že tento radioaktivní izotop Stroncia má tu vlastnost, že se dokáže vázat na kosti. Je proto pro člověka mimořádně nebezpečný.
S kůži na trh až po Černobylu aneb na co evakuace?
Říká se, že bezprostředně po katastrofě si mnoho místních obyvatel všimlo fialových stop na obloze. Většina z nich to měla za polární záři, která však bývá v oblasti vzácná. Ve skutečnosti viděli následky úniku radioaktivních látek. Vedení komplexu ani místní politici ale samozřejmě nikoho o havárii neinformovali. V tichosti pouze začala evakuace přilehlých vesnic. Velmi pomalá evakuace. Poslední z obyvatel byli přemístěni až dva roky po nehodě. Lidem bylo řečeno, že se musí stěhovat z důvodu nějaké tajemné nemoci. Přesnou příčinu dlouho nikdo z nich neznal.
Ani poté ale neměli místní vyhráno. Další katastrofa je postihla v roce 1967. Přišlo dlouhé období sucha. Hladina kontaminovaných jezer klesla natolik, že odhalila jejich zamořená dna. Za nějaký čas začal vítr po okolí šířit popílek tvořený radioaktivním Cesiem a Stronciem. Úroveň radiace, kterou tehdy vítr přenášel, se odhaduje na obdobnou té, která uniklá při výbuchu v Hirošimě.
O všech neštěstích, která se udála v okolí Ozjorsku, svět dlouho nevěděl. K samotné tzv. Kyštymské katastrofě - pojmenované po nejbližším „neutajeném“ městě - se sovětské vedení přiznalo až v oficiálním vyjádření k Černobylské katastrofě, tedy po třiceti letech.
A jak to vypadá v oblasti okolo Ozjorsku dnes? Jezero Karačaj je sice zavezeno betonovými kvádry a další zeminou, pobyt v jeho okolí je však stále životu nebezpečný. Zařízení Mayaku je dál v provozu. Mimo jiné se do něj ještě dnes dováží například radioaktivní odpad z ruských ponorek nebo několika jaderných elektráren a další nebezpečné látky. To velmi ztěžuje jakékoliv pokusy tuto oblast sanovat.
A lidé? Ti v okolí nejzamořenějšího místa naší planety stále v poklidu žijí dál.
Zdroje:
Rabl, Thomas. „The Nuclear Disaster of Kyshtym 1957 and the Politics of the Cold War.“ Environment & Society Portal, Arcadia (2012), no. 20. Rachel Carson Center for Environment and Society.
https://www.denik.cz/ze_sveta/pred-70-lety-odpalili-soveti-svou-prvni-atomovou-bombu-stali-za-tim-dva-fyzici-20200829.html
https://www.environmentandsociety.org/arcadia/nuclear-disaster-kyshtym-1957-and-politics-cold-war
https://www.denik.cz/ze_sveta/studenta-valka-usa-sovetsky-svaz-klaus-fuchs-atomova-bomba.html
