Článek
Všichni známe Santu Clause. Ti dříve narození pak možná pamatují litý souboj našeho Ježíška s Dědou Mrázem z divokých padesátých let. Díky bohu - nebo tedy v Ježíškově případě - díky otci - ale naše tradice vydržela. A doufejme, že vydrží i nadále. Pokud bychom totiž měli adoptovat některého z Ježíškových kolegů, mohlo by se stát, že by se v případě setkání s patronem Vánoc změnily svátky v pořádného bobříka odvahy. Alespoň pro děti určitě.
Pojďme se tedy vypravit na malý výlet po evropských státech zaměřený právě na ty, na které se ratolesti těšívají nejvíce.
Anglosasové a Germáni
Začneme zlehka. Podobně jako v Británii, je i v dalších západních zemích s povětšinou germánskou kulturou na Vánoce nejčastěji přítomen Santa Claus, či případně jemu podobný vousatý děda. V Dánsku se jmenuje Julemand, v Nizozemsku Sinterklaas, a dokonce i mimo germánskou sféru - ve Francii a Itálii - úřadují jim podobní Père Noël a Babbo Natale. Rozdíly mezi nimi jsou a spočívají - mimo jiné - v původu.
Zatímco Santa a třeba i dánský Julemand jsou vcelku mladé postavičky inspirované Svatým Mikulášem jen vzdáleně, tak Sinterklaas z Beneluxu a Svatý Mikuláš v podstatě jedno jsou. A tak mezitím co Santa a Julemand ještě dřímou na severním pólu, tak v nizozemských přístavech a v Antverpách už se v půlce listopadu chystají na kotvení lodě s vousatými patrony Vánoc. Sinterklaas, podobně jako Svatý Mikuláš, pochází z jihu a přijíždí počátkem prosince právě na lodi. A to konkrétně ze Španělska.
Proč právě odtamtud? Vysvětlení je prosté. Ostatky Svatého Mikuláše byly ve středověku uloženy v italském Bari. No, a město Bari bylo součástí Španěly ovládaného Neapolského království a později Bourbony ovládaného Království obojí Sicílie. A aby se kruh uzavřel, tak počátkem novověku byla ve Flandrech nastolena stopadesátiletá nadvláda španělských Habsburků. A proto přijíždí nejspíš Sinterklaas z jihu, naproti tomu Santa ze severního pólu. Zvláštní je, že oba jsou oblečení podobně. Ale Santu v plavkách asi stejně vidět nechcete.
Kolegou Santy je také německý otec Vánoc Weihnachtsmann, stejně jako původní britský Father Christmas, ačkoliv jeho pověst je o několik set let starší než původ slavnějšího Santy. Přesto se dodnes mnohdy zaměňují. Holt, oba mají dlouhé šedivé vousy…
Samotný legendární Santa je poté jakousi kombinací Sinterklaase a britského otce Vánoc. Nakonec v průběhu 18. a 19. století vzešel v USA právě ze Sinterklaase, kterého si připomínali holandští přistěhovalci. I podoba jména „Sinter Klaas“ a „Santa Claus“ je evidentní. Santa je tedy jakousi pomyslnou třetí inkarnací sv. Mikuláše.
Island
Tak, to by byl povinný úvod do všech vousatých dědů (s výjimkou Mráze) a teď se pojďme podívat do míst, kde musí být děti poněkud odvážnější.
Na Islandu to vypadá na první pohled dobře. A to nejen díky úchvatné krajině. Dárky, tedy spíše sladkosti, do bot připravených na parapetech tady nosí třináct vánočních skřítků, a to už v průběhu třinácti dní před Štědrým dnem. Každý den je vyhrazen příchodu jednoho z nich a každý zůstává s lidmi vždy 13 dní. Poslední tedy odchází na Tři krále. Tady třeba dodat, že někteří jsou skutečně podařená kvítka.
Třeba Þvörusleikir, který přichází 15. prosince, se vyžívá v oblizování lžic. Po večeři vtrhne do kuchyně a svým dlouhým slizkým jazykem olízne lžíci každého obyvatele domu. O tři dny později navštěvuje Islanďany Hurdaskellir. Zlomyslný uličník, který se v noci, poté co všichni usnou, baví tím, že co nejhlasitěji bouchá dveřmi. To takový Gluggagægir, který přichází 21. prosince má zcela jiné zájmy. Postává před okny a přes tlusté brýle a dalekohled špehuje nebohé lidi uvnitř. Je to tedy jakýsi skřítek voyeur.
To vše však je jen slabým odvarem proti příběhům, které vyprávěli rodiče dětem před rokem 1746. V tom roce bylo vykládání strašidelných a hrůzných historek oficiálně zakázáno. Na Islandu asi zrovna panoval nedostatek látky na pleny.
Dodnes však rodičům na strašení zlobivých dětí zůstala alespoň babizna Grýla. Matka všech třinácti skřítků, která přechází vesnicemi na Štědrý den. Je to skutečně ošklivá semetrika s ocasem, kopyty, obrovským nosem a vykulenýma očima. Ačkoliv v posledních letech islandská kultura ustoupila a nechala Grýlu nosit dárky, její specialitou je i nadále vaření zlobivých dětí zaživa v kotli. Kdo uteče Grýle, musí si ještě dát pozor na jejího velkého černého kocoura. Ten s chutí sežere každého, kdo na sobě nemá alespoň jeden kus nového oblečení. Pak, že jsou měkké dárky nevděčné.
Itálie
Zatímco ve většině katolických zemí obchází příbytky 6. ledna Tři králové, v Itálii nikoliv. Většinou místo nich potkáte Befanu. Ohyzdnou čarodějnici letící na koštěti. Má velký nos a tvář plnou bradavic. Dětem je pak radno zůstat v bezpečí domova. Když by je totiž Befana spatřila, mohla by je praštit koštětem přes hlavu.
I když se to na první pohled nezdá, není Befana od přírody zlá. Naopak - váže se k ní krásná křesťanská legenda. Podle ní tři králové putující za právě narozeným spasitelem znaveni zaklepali 5. ledna večer na dveře domku, kde bydlela právě Befana. Zeptali se jí na cestu. Čarodějnice ale o narození Ježíška nic nevěděla, a tak mudrce jako vyhlášená hospodyně alespoň pohostila. Když dalšího dne brzo z rána odcházeli, snažili se jí přemluvit, aby šla s nimi. Nejprve odmítla. Poté se jí to ale rozleželo v hlavě a vydala se za nimi, v pytli dary pro narozeného spasitele. Už je ale nedostihla. Od té doby tak vždy 6. ledna putuje zemí a hledá narozeného Ježíška. Nenachází jej, a tak alespoň obdarovává ostatní hodné děti.
Onu historku o mlácení ratolestí koštětem pak jistě vymysleli rodiče, aby měli jistotu, že jejich potomci nebudou bloumat v noci po venku.
Katalánsko
Na závěr se dostáváme do skutečného extrému. Vánoční zvyky v této části Španělska jsou pro středoevropana poněkud divné. Nechutně divné. Mají totiž co dělat s jistou obsesí obyvatel tohoto regionu pro vyměšování.
Ale pěkně popořadě. Vše začíná nevinně. 8. prosince se v domácnostech naaranžuje dřevěná kláda přezdívaná „Tío“ (česky „strýček“). Té se nasadí na hlavu čepice, přikryje se dekou, často má i vtlučený nos a na něm brýle, a začne se postupně „krmit“. Až se 25. prosince, kdy Španělé slaví Vánoce opakovaně přetáhne dřevěnou tyčí po hřbetě. Tento stimul donutí dřevěného „strýčka“ vykakat dětem dárky. Ano, dárky v Katalánsku dětem vyměšuje dřevěná kláda. Původně se její kapacita omezovala jen na drobné sladkosti pro děti. Dnes ale - jako všichni patroni Vánoc - jde i „strýček kláda“ s dobou. Nemá tak problém vykadit dětem třeba jízdní kolo nebo mobil.
Strýček ale není sám, zpravidla mívá pomocníčky. Kdo by čekal dřevěné skřítky, byl by na omylu. Ne, častou výzdobou katalánských betlémů jsou tzv. „caganers“, tedy česky něco jako „pokakánci“. Jedná se o figurky lidí vykonávajících v podřepu se staženými kalhotami velkou potřebu. V dnešní době jsou to - nikoliv překvapivě - často figurky s podobiznou slavných osobností. Ve zdrojích níže dokonce naleznete internetový obchod, kde lze zakoupit pokakánka s tváří krále Karla, Genea Simmonse, celé rodinky Simpsonových, nebo dokonce papeže Františka. Krásný vánoční zvyk.
Pokud to tedy zvážíme, rozhodně můžeme být rádi za našeho Ježíška.
Zdroje:
https://www.visiticeland.com/article/meet-the-icelandic-yule-troll-family
https://www.italieonline.eu/cs/carodejnice-befana-873.htm
https://babiloniastravel.com/caganer-y-tio-costumbres-escatologicas-en-la-navidad-catalana/
https://caganer.com/es/info/famosos-38
