Článek
Na svět přišel jednoho chladného lednového dne roku 1910 v cikánském táboře u malé belgické vísky Liberchies. Jeho rodiče byli kočovníci a příslušníci cikánské větve Manušů. Otec hrál na kytaru a žongloval. Matka byla tanečnice. Lednové mrazy přečkávali v prosté maringotce. A právě v té spatřil malý Django poprvé světlo světa. Stejná maringotka pak byla jejich domovem při kočovném putování po belgickém venkově. Tam, ve víru představení, kouzelnických čísel a hlavně cikánské hudby, strávil Django své dětství.
Mládí ve městě světel
V osmi letech se s matkou přesunul do Paříže. Přesněji řečeno - do cikánských ghett na její periferii. Žili na okraji společnosti. Skončila první světová válka a město světel se probouzelo do nové doby. Jazzové doby. Právě tehdy dostal Django svůj první nástroj. Po nesmělých pokusech s houslemi si zamiloval šestistrunné banjo. Ve dvanácti letech nechodil do školy, neuměl číst, neznal noty. Ale hraní měl jednoduše v sobě.
Postupně odkoukával techniku hudebníků v jeho cikánském táboře. Velice si oblíbil kytaristy, kteří hráli doprovod k tehdy populárnímu skočnému tanci musette. Zatímco melodii tvořil často akordeon nebo jiné dechové nástroje, kytara zněla v pozadí a udávala rytmus. Možná právě tady si poprvé vychutnal, jak zní kontrast kytarového staccata a líbezné melodie.
Když se stal teenagerem, byla jeho hra už na takové úrovni, že působil v hudebních uskupeních, s nimiž vystupoval v pařížských klubech a podnicích. Číst stále neuměl, a tak mu nevadilo, že plakáty zvaly na hlavní hvězdu jménem „Jiango“ nebo třeba „Jeangot“.
Jak vstát z popela?
Podobné zkomoleniny jeho jména se brzo začaly objevovat na nahrávkách takových jmen, jakými byli Jean Vaissade nebo Victor Marceau. Navzdory špatnému pravopisu na deskách si jména Django Reinhardt začali brzo všímat i za hranicemi Francie. Když přijel nekorunovaný král taneční muziky Jack Hylton na podzim roku 1928 do Paříže, bylo to právě a jen proto, aby si poslechl mladého osmnáctiletého Djanga. Britský hitmaker mladíkovi okamžitě nabídl smlouvu. K podpisu už ale nedošlo.
V té době žil Django se svou stejně starou ženou Bellou nuzně. Bydleli v maringotce a živili se, jak se dalo. Django hrával po klubech a tančírnách a domů přicházel často až nad ránem. Bella mezitím doma vyráběla umělé květiny. Jedné listopadové noci roku 1928 se unavený Django vracel z dalšího vystoupení. V temnu maringotky zavrávoral, převrhnul svícen a ten okamžitě zapálil látky na výrobu květin. V pár vteřinách se jejich příbytek proměnil v hořící peklo. Djangovi a Belle se na poslední chvíli podařilo uniknout. Oba ale byli těžce popáleni. Djangovi plameny sežehly hlavně pravou nohu a dlaň levé ruky.
Amputaci nohy rezolutně odmítl. Mnohem víc ho ale trápila levá ruka. Malíček a prsteníček zůstaly nehybně skrčené. S kariérou mladého kytaristy měl být konec. Django se ale rozhodl jinak.
Django Reinhardt a Duke Ellington v New Yorku, říjen 1946.
Znovu od začátku
Z nemocnice odešel tak rychle, jak to jen šlo. Začal nejtěžší rok v jeho životě. Poctivě cvičil. Jak pochroumanou nohu, tak hlavně ochrnutou ruku. Od bratra Josepha dostal novou kytaru. To na znamení toho, že s hraním se končit nebude. A taky že se nekončilo.
Všechno se musel naučit znovu. Najednou měl na hmatníku jen dva funkční prsty. Ačkoliv při akordech občas zapojil i ty dva ochromené, při sólech to možné nebylo. Tak rychlý pohyb by chromý malíček a prsteníček nezvládly. Django se bez nich obešel. Zcela proměnil svůj styl hry na kytaru. Ukazováček a prostředníček po hmatníku rychle kmitaly a doslova lovily tóny za vydatného přispění správné koordinace pravé ruky.
K onomu „lovení tónů“ vydatně přispívaly i extra tenké struny, na které začal Django hrát. Ty mu umožnily nejen rychlejší hru, ale jejich větší pružnost dovolila hrát tzv. vytahované tóny výrazně dál, než jak by tomu bylo u klasických strun.
Zlomovým se pro Djanga stal rok 1931. Zase naplno koncertoval, hrál se svým bratrem Josephem, ale hlavně se seznámil s fotografem Émilem Savitrym. Ten mu ukázal krásu jazzových mistrů, jakými byli Louis Armstrong, Duke Ellington nebo Eddie Lang.
G+R
V Djangově životě mělo toho roku dojít ještě k jednomu osudovému setkání. K setkání s jazzovým houslistou Stephanem Grappellim. Vzdělaný a sofistikovaný Grappelli, který byl premiantem Pařížské konzervatoře, dorazil na pozvání Djanga do jeho karavanu. Bylo to setkání dvou světů. Uhlazený Grappelli byl jasným protikladem Reinhardtovy nespoutanosti a živelnosti. Ti dva nemohli být odlišnější.
Oba navíc byli zavázáni u svých skupin. Trvalo proto další tři roky, než se ledy pohnuly a dvojice G+R se stala součástí uskupení Quintette du Hot Club de France. Lépe by bylo napsat, že Grappelli a Django tento kvintet zcela ovládli.
Působili vedle sebe jako zjevení. Na jedné straně klukovská vizáž vzorného chlapce - premianta s oholenou tváří spočívající na houslích. Na straně druhé snědý chlapík s knírkem, potutelným úsměvem a cigaretou v ústech. Ten dramatický rozdíl nebyl jen vidět. Byl i slyšet. Zatímco Grappelli vyluzoval ze svých houslí elegantní mazlivé tóny v legatu, na jeho pozadí znělo bušící cikánské srdce v rychlém staccatu Djangovy kytary.
Cikánská revoluce
Quintette du Hot Club de France si před válkou a během ní podmanil téměř celou Evropu. Na západě byl pak nejslavnějším hudebním uskupením vůbec. A bylo to do značné míry právě nezaměnitelným stylem Djangovy hry. Stylem, ve kterém se mísily prvky francouzského musette se španělským (a cikánským) flamenkem. Stylem, který byl plný staccata a náročného frázování. Stylem, který vznikl jako znouzectnost proto, aby složitá sóla bez dvou prstů vůbec odehrál. Zapojoval tak do své hry prvky do té doby nevídané. Rychlé chromatické běhy s bleskovými přehmaty dvou prstů, koordinačně náročný sweep picking nebo razantní tremolo. To vše spojoval za použití brilantní improvizace do sól, která změnila jazz.
Kopie kytary Selmer-Maccaferri, kytary, kterou Django proslavil po celém světě.
Mít jako sólový nástroj kytaru nebylo tehdy vůbec obvyklé. Tóny z jejich strun nebyly dostatečně silné, aby přebily zvuk ostatních nástrojů. Elektrická kytara ještě neexistovala. Říká se, že aby tento deficit napravil, vyráběl si Django trsátka z želvích krunýřů. Nadto začal do hry mnohem více zapojovat předloktí pravé ruky. Všechno dohromady mu umožňovalo hrát dostatečně nahlas, aniž by jeho projev ztratil melodičnost.
Do rostoucí popularity ansámblu ale drsně zasáhla válka. Na jejím počátku pobývali Grappelli a Reinhardt v Londýně. Zatímco první jmenovaný zůstal v Anglii, Django se rozhodl vrátit do okupované vlasti.
Učinil tak navzdory pogromům páchaným nacisty na cikánech a navzdory nelibosti, ve které Němci měli jazz. Ten vnímali jako hudbu černochů, tedy jako něco zcela ohavného.
Největší válečná ironie
Mohlo se zdát, že Djanga žádná zářná budoucnost v nacisty okupované vlasti čekat neměla. Jeho popularita ale byla tak velká a jeho talent tak jedinečný, že si našel příznivce i u okupantů. A to přes výslovný Hitlerův zákaz jazzu. Němečtí vojáci jezdili do Paříže za rekreací. Swing i jazz se u nich těšil velké popularitě. Mnozí tak nehleděli, kdo danou hudbu tvoří, nebo, kdo ji zakazuje. Chtěli se jednoduše pobavit.
A Django k tomu byl osobou nejpovolanější. Zatímco tak příslušníci jeho národa pod rukama nacistů umírali v koncentračních táborech, on pro ty samé nacisty hrál v pařížských klubech. Kdekdo to později vnímal jako zradu, jako kolaboraci. Je třeba si uvědomit několik zásadních faktů. Zaprvé - i Djangovi v té době reálně hrozila deportace. A zadruhé - jeho samotného mnohem více než politická situace zajímaly ženy, muzika a hazard. Nakonec jako po celý zbytek jeho života. O nějaké kolaboraci nemohla být řeč. Spíše to byl důkaz jakési cikánské schopnosti přizpůsobit se jakýmkoliv poměrům.
První válečná léta i proto patřila k jeho nejplodnějšímu období. Neustále tvořil - víc než kdy jindy. Nechal se přitom ovlivňovat giganty svého mládí, jakými byli Debussy nebo Ravel. Dokonce si měl otevřít i vlastní klub. To vše navzdory tomu, že se jeho skladba Nuages stala neoficiální hymnou La Resistance. Dá se říci, že se Django válkou elegantně probruslil na velmi tenkém ledě.
Postupem času se však atmosféra na okupovaném území vyostřovala. Represe byly stále častější a Django se několikrát odhodlal k útěku. Vždy byl chycen a vrácen zpět do Paříže. Říká se, že při jeho prvním dopadení mu pomohl důstojník Luftwaffe Dietrich Schultz-Koehn. Velký milovník jeho hudby, kterému přezdívali ´Dr. Jazz´.
Vzácný obrázek. Django a elektrická kytara.
Poslední (elektrické) hurá
Po válce se nakrátko Djangovy kroky opět spojily s těmi Grappelliho. Jejich obnovená spolupráce už ale nešlapala tak dobře jako ve třicátých letech. Oba dva prošli za dlouhých šest let rozdílným vývojem. Zatímco Grappelli hrál více méně stále stejnou jazzovou muziku jako před válkou, Reinhardt se vyvinul úplně jiným směrem. Zaujal ho bebop. Zhlédl se v improvizační volnosti a nevázanosti této nové odnože jazzu. A to s Grappelliho uhlazeným stylem už nešlo dohromady.
Django si založil vlastní uskupení Nouveau Quintette, objížděl evropská města, ale stále se nezbavil své největší neřesti. Hazardu. V kasinech dokázal prohrát ohromné množství peněz. Možná i proto přijal ke konci roku 1946 pozvání Dukea Ellingtona na koncertní šňůru do USA.
Za oceánem se potýkal s mnoha problémy. Tím prvním byla jazyková bariéra. Tím druhým, podstatnějším, bylo to, že ani jako obrovská hvězda jazzu neznal noty. A téměř neuměl číst. Domluva s ostatními muzikanty tak byla značně obtížná.
Po návratu ze Spojených států se znovu vrátil ke svým experimentům s bebopem. Dokonce při nich vzal na milost i elektrickou kytaru, jíž se dlouho vyhýbal. Další hudební vývoj ale zastavila smrt. Django Reinhardt zemřel náhle na krvácení do mozku 16. května 1953. Bylo mu pouhých 43 let.
Toho dne svět přišel o génia. O neúnavného dříče, jehož dva prsty běhaly po hmatníku tak rychle, že to oko sotva postřehlo. O velkého inovátora, který vymýšlel nové styly ne proto, že by chtěl, ale často proto, že mu s jeho postižením nic jiného nezbývalo. O negramotného cikánského kluka, který ovlivnil hudební legendy narozené nebo vzniklé dávno po jeho smrti. O nezlomného paličáka, který tím že se nevzdal, nevědomky pomohl zachránit kariéru mnoha umělcům, které potkalo podobné postižení.
Jedním z nich byl třeba kytarista Black Sabbath Tony Iommi, jenž přišel v mládí o konečky dvou prstů. Až Djangovy nahrávky ho přesvědčily, že může hrát dál.
Djangův vliv nádherně ilustruje legendární skladba Jessica od Allman Brothers. Skladbu, známou jako znělku Top Gearu, nahrála slavná rocková skupina jako poctu Djangu Reinhardtovi.
Jak jinak než jen se dvěma prsty na hmatníku.
Zdroje:
Artists Who Changed Music: Django Reinhardt, Warren Huart, Produce Like a Pro, 2021, https://www.youtube.com/watch?v=g6KqE_KS6p8
https://jazzhistoryonline.com/django-reinhardt-developing-a-unique-solo-style/
https://www.dzaniben.cz/files/9afa19f031a8ae3ea595249642a7f0e1.pdf
https://thesocietypages.org/socimages/2012/03/12/how-django-reinhardt-survived-world-war-ii/
https://gypsyjazzuk.wordpress.com/gypsy-jazz-uk-home/djangos-birth-and-early-childhood/djangos-ww2/
https://www.openculture.com/2015/07/how-django-reinhardt-after-losing-two-fingers-developed-an-innovative-style.html
