Článek
Revoluční léta a výročí zrady
V roce 1989 byly všechny tři státy u Baltského moře stále v područí Sovětského svazu. Už rok ale probíhaly události tzv. Zpívající revoluce, nenásilné akce, které měly postupně vymanit kdysi samostatné země ze sovětského jha.
Navíc se blížilo důležité výročí. V roce 1939, konkrétně 23. srpna, podepsali ministři zahraničí nacistického Německa a Sovětského svazu pakt, v němž si v podstatě rozdělili Evropu. Stejně jako my vnímáme za největší zradu Mnichov, vnímají podobně pobaltské národy pakt Ribbentrop - Molotov. Ještě na konci 80. let Sověti vytrvale popírali existenci tzv. tajného dodatku, jehož obsahem bylo právě bezohledné rozdělení středu Evropy.
Padesáté výročí smlouvy, která uvrhla do té doby suverénní státy do krušných let sovětské okupace, do bolestivých útrap v podobě čistek NKVD a později KGB, do období transportů na Sibiř a poprav nevinných civilistů, nešlo přejít bez pozornosti strůjců Zpívající revoluce.
Hlavně společně
Pobaltské státy měly na sklonku 80. let dohromady asi osm milionů obyvatel. Akce omezené jen na jednu ze tří tak malých zemí mohly těžko mít velký dopad. Navíc platilo, že odbojové skupiny v jednotlivých zemích měly mezi sebou často neshody. Samotné lidové fronty, které vznikly - narozdíl od Občanského fóra - už v roce 1988, bobtnaly do obřích rozměrů a bylo stále těžší v rámci jednotlivých zemí udržet jejich jednotu a směřování. Naproti tomu s bojovníky za svobodu z ostatních částí Pobaltí se vzájemná shoda paradoxně nacházela snadněji. Odbojáři si to rychle uvědomili a jali se toho využít.
Estonské Rahvarinne, lotyšská Tautas fronte a litevský Sąjūdis spojily své síly a stvořily Baltskou radu. Došlo k tomu v létě 1989 a až teprve poté vznikla živná půda pro ten pravý majstrštyk. Už se asi nedozvíme, čí přesně to byl nápad. Ta myšlenka se poprvé objevila až 15. července 1989 na třístranném setkání lidových front v estonském Pärnu. Údajně ji jako první vyslovil Edgar Savisaar, vedoucí Lidové fronty Estonska a budoucí starosta Tallinu. Konečné rozhodnutí propojit Pobaltí lidským řetězem pak padlo na jednání Baltské rady u vesnice Lenči. Lídři odboje se tehdy setkali u opuštěného rybníku hluboko v lotyšských lesích. Podobná opuštěná místa byla pro jednání vybírána záměrně, aby komunistické vedení nemohlo strůjce Zpívající revoluce u plánování demonstrací sledovat. Vedoucí všech tří organizací na místo přijížděli po polních cestách a jak později vzpomínal lotyšský lídr Dainis Īvāns, znovu by k onomu rybníku zřejmě sám netrefil. Svůj účel to splnilo. Rada měla klid a akce s krycím názvem Baltská cesta dostala první reálné obrysy.
Nekonečný lidský had u Vilniusu
Ta vidina rozpoutala doslova mánii, a to i v těch nejmenších odbojových buňkách. Spojit tři hlavní města živým řetězem a vlastně tak pomyslně nahradit čáry, kterými si tehdy Sověti a nacisté dělili mapu Evropy. Nahradit je barikádou tvořenou nespokojenými občany seřazenými mlčky k nejmasivnějšímu protestu, který Moskva kdy viděla. To byl brilantní nápad.
Všechna tři hnutí se ihned zalarmovala. Do plánování se zapojily statisíce lidí. Jedni začali vmžiku mapovat trasu, kudy lidský řetěz povede. Jiní se dali do obcházení místních buňek, podniků, továren. Na organizaci zbýval měsíc. Bez internetu, bez mobilů, bez sociálních sítí.
Náročné přípravy, aneb „bude jich dost“?
Krátký čas na přípravu byl ale na jednu stranu výhodou. Politické vedení Litvy, Lotyšska a Estonska by si netrouflo zasáhnout proti tak masivnímu protestu bez posvěcení Moskvy a na nějakou koordinovanou reakci nebyl v byrokratickém aparátu SSSR čas.
Nejen komunisté byli z vidiny tak rozsáhlého protestu rozčarováni. Také mnoho zaměstnavatelů se stále obávalo, jak zareaguje Moskva, a raději nedalo lidem dovolenou. Jiní naopak své zaměstnance na protest přímo vyslali a dokonce jim i přispěli na dopravu. Samotné lidové fronty vypravovaly zdarma stovky autobusů pro lidi, kteří by se jinak na odlehlejší místa řetězu těžko dostávali.
Největším strašákem ale byla samotná vzdálenost. Podaří se vůbec sehnat dostatek angažovaných občanů, aby jejich rozpětí rukou pokrylo celou trasu? Původně se uvažovalo o nutnosti zapojit do řetězu alespoň půl milionu lidí. V Litvě dokonce účastníkům doporučovali, aby si s sebou vzali stužky, kterými by případně překryli mezery v řetězu. Nebylo to potřeba. Zájem byl od počátku enormní. Organizátoři si tak mohli dovolit trasu ještě prodloužit přes lotyšské vnitrozemí. Dalších 100 kilometrů navíc oproti dálnici vedoucí po pobřeží znamenalo, že řetěz putoval skrz obydlenější části země, přes města Cesis a Valmiera. Takto k němu navíc měli mnohem blíže obyvatelé přijíždějící z východních krajů. Řetěz na své trase z Tallinu do Vilniusu procházel skrz ostatní důležitá města, vedl po dálnicích a hlavních tazích, ale také po malých silnicích přes lesy a bažiny neobydlených oblastí. Všude tam se museli lidé dostat.
Organizace byla náročná. Každý kilometr měl svého správce, kterému pomáhalo dalších deset organizátorů, vždy jeden na sto metrů. Celkem jich bylo téměř deset tisíc. Společně dohlíželi na to, aby se lidé rovnoměrně rozmístili, aby nevznikaly rozbroje, aby byl řetěz bez přerušení. To nakonec bylo hlavním cílem. Pokud by něco narušilo jeho kontinuitu, byl by účel akce v ohrožení. Zvláštní pozornost tak byla při plánování věnována jednáním s dopravní policií. O to důležitějším, že výročí paktu připadlo na středu. Bylo nutno zajistit stovky uzavírek a omezení, to vše ve všední den. Muselo se vyřešit překonání železničních přejezdů, vytížených křižovatek ve městech, ale třeba taky hraničních přechodů. Když se přiblížil večer, začaly v okolí trasy řetězu vznikat nekonečné zácpy. Často v nich uvízli i sami organizátoři.
Mladí protestující, Estonsko
Sandra Kalniete, která měla na starosti lotyšský úsek řetězu, trčela v době konání protestu v koloně za vozem převážejícím bučící krávy. O tom, jak celá akce probíhala, neměla zprvu ani tušení.
Na čtvrt hodiny se zastavil čas
Při omezení dopravy a při uzávěrkách silnic nakonec pomáhala sama policie. V Litvě při organizaci do značné míry podalo pomocnou ruku státem ovládané rádio, kdy se lidé dozvídali o podrobnostech přímo ze svých přijímačů. Asistenci nabídly i složky záchranného systému. Nakonec se tak do protestu zapojily, byť nepřímo, i státní instituce a orgány. Není divu, vždyť se v řetězu držel za ruce každý čtvrtý obyvatel Pobaltí. Je proto jasné, že mezi nimi museli být i úředníci, státní zaměstnanci, komunisté. Byla to natolik masivní akce, že ochromila téměř všechen ostatní provoz. Dálnice byly ucpány automobily protestujících a ve městech byla účast často natolik hojná, že nefungovaly obchody, banky, nejezdila hromadná doprava.
Do řetězu se stavěly celé rodiny. Některé z jeho článků vypadaly, že se teprve nedávno naučily chodit. Držely se přitom za jednu ruku svého rodiče a za tu druhou často zcela neznámého člověka. Vedle takových nemluvňat pak často v nekonečné řadě stály babičky, které pamatovaly ještě první válku. Někteří účastníci byli oblečeni v krojích, jiní přišli ještě v pracovním, snad jako by si jen odskočili ze směny. Všichni ale měli jedno společné. Stáli v jedné linii, čelem k západu a k Moskvě zády. A přesně v 19:00 23. srpna se na pokyn pořadatelů všichni bez rozdílu chytli za ruce. A čtvrthodinu tak - povětšinou mlčky - vydrželi. Byl to tichý a klidný protest. Někteří při něm museli odložit vlajky a transparenty, jiní fotky svých zesnulých přátel a příbuzných, mnohdy obětí sovětské okupace.
Ten protest měl v sobě symboliku a sílu jako žádný jiný do té doby. Den, který byl výročím krvavé dohody, se najednou stal oslavou svobody. Od Talinu po Vilnius zněly vzduchem údery zvonů. A lidé zpívali a veselili se. Dva miliony lidí. Bez potyček, bez násilí, bez jediného zraněného. Byl to fenomenální úspěch.
Při událostech Zpívající revoluce Michail Gorbačov do té doby prohlašoval, že se jedná o akce extrémistů. Nyní si on i celé sovětské vedení rázem uvědomilo, že to není jen záležitostí jednotlivců, ale že je to vůle tří suverénních národů.
V průběhu jara následujícího roku vyhrály lidové fronty všech tří zemí drtivým způsobem volby do nejvyšších sovětů. Byly to první relativně svobodné volby v Sovětském svazu. Důsledkem toho mohly všechny tři státy znovu vyhlásit svou nezávislost. A často se na tom podíleli ti stejní lidé, kteří se onoho srpnového večera drželi společně za ruce v nekonečném zástupu táhnoucím se za obzor.
Zdroje:
https://eng.lsm.lv/article/culture/history/the-baltic-way-30-years-on-from-a-day-that-changed-history.a329603/
https://www.lrt.lt/en/news-in-english/19/1090170/the-baltic-way-to-independence-30-years-since-the-landmark-human-chain-protest
