Hlavní obsah
Sport

Gilles Villeneuve, nezkrotný živel s dětskou tváří

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Stock.Adobe.com

Záď monopostu Ferrari 312 T4, takto vídali soupeři Gillesa v roce 1979 nejčastěji

15. 8. 12:07

Malá postava, kulatý dětský obličej, nenápadné vzezření. Až do té doby, dokud nepromluvil. Nebo nesedl za volant. Pak se začaly dít věci.

Článek

Narodil se jako Joseph Gilles Henri Villeneuve v roce 1950 v chladném kanadském Quebecu do rodiny ladiče pián. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl stát automobilovým závodníkem. Malý Gilles měl ale od malička rychlost v krvi. Po otci. I v dospělosti vzpomínal, kterak jako malý klučina vybízel otce v autě k předjíždění. Jeho vášeň se však musela přizpůsobit místním podmínkám. A tak začal závodit na sněžných skútrech. Své ostruhy získal v zápolení na sněhu, kde nebyla nouze o zlomeniny, otřesy mozku, ale i smrtelné úrazy.

Jak Gilles později vzpomínal, právě závody sněžných skútrů mu daly tu správnou průpravu na okruhy, když si zvykl na ovládání stroje ve smyku, na jízdu za nulové viditelnosti při odlétávajícím sněhu od ostatních strojů nebo na střety s ostatními závodníky. Právě ze zasněžených plání si Gilles odnesl svůj typický bojovný styl, kdy nedal nikomu nic zadarmo, jezdil naplno, často smykem a na hranici možností.

Když v závodech na sněhu vydělal dost peněz, pořídil si starší formuli Ford, s níž zcela ovládl místní šampionát. Vzápětí přestoupil do vyšší ligy, do Formule Atlantic. Začátky ale byly těžké. Mladý Villeneuve neměl peníze a nemohl si dovolit konkurenceschopný vůz. Aby mohl závodit, dokonce prodal mobilehome. Své ženě Joann o tom samozřejmě dopředu neřekl. I tak se mu povedlo našetřit dost peněz až pro sezónu 1975, pořídil modernější March 75B a získal i sponzora – výrobce sněžných skútrů SkiRoule. Ačkoliv byl jediným členem svého týmu, a byl tak zároveň manažerem, jezdcem i mechanikem v jedné osobě, podařilo se mu dosáhnout prvního vítězství. Jak jinak než spektakulárně, po stíhací jízdě z 19. pozice1.

V následující sezóně už dokázal zvítězit v devíti z deseti závodů, do nichž nastoupil. Zní to pohádkově, ale stačilo málo a možná bychom o žádném Villeneuvovi nikdy neslyšeli. V průběhu sezóny se totiž jeho sponzor dostal do potíží a Gilles neměl peníze na odjetí posledních třech závodů. Pomohl mu místní byznysmen Gastom Parent. Gilles se stal hned v následujícím podniku kanadským šampionem a zajistil si start v Trois Rivieres, kam měly přijet i hvězdy Formule 1 Alan Jones a James Hunt, mistr světa toho roku. Gilles výzvu přijal a Hunta v identickém voze porazil. Vyhrál1.

Takový výkon nemohl zůstat bez odezvy. Obzvláště poté, co se Hunt vrátil do Anglie a každému v týmu McLaren na potkání vyprávěl o tom talentovaném Kanaďanovi. Pohádka o nadějném klukovi z chudých poměrů se dokonala v červenci 1977, kdy tehdy už sedmadvacetiletý, tedy na debutanta starý, Gilles poprvé usedl za volant Formule 1 ve Velké ceně Velké Británie v Silverstonu. Nevedl si špatně, na starém modelu McLarenu M23 dojel jedenáctý.

Přesto se zdálo, že jeho působení v královně motorsportu bude mít jepičí život. Manažeři McLarenu se příliš obávali toho, že Gillesův agresivní a dravý styl bude stát tým spoustu peněz, aniž by to bylo oplaceno dobrým umístěním, nebo dojetím do cíle vůbec. Nutno podotknout, že se jejich obavám nelze divit. Už už se zdálo, že Villeneuve poputuje zpět za oceán.

Osudové Ferrari

Pak se ale do hry vložil „ten nejvyšší“, samotný Enzo Ferrari. Pozval si Gillesa do Itálie a od začátku bylo jasné, že si ti dva i přes dvougenerační rozdíl padnou do noty. Jejich první setkání se neslo v tomto duchu:

Když mi představili tohoto „piccolo Canadese“ – malého Kanaďana – ten malý uzlíček nervů – okamžitě jsem v něm rozpoznal charakter Tazia Nuvolariho a řekl jsem si – pojďme to s ním zkusit.
Enzo Ferrari o prvním setkání s Gillesem

Tím započala dlouhodobá spolupráce a také slabost, kterou pro malého Kanaďana starý pán Ferrari celou dobu měl. Myslím si, že to nebylo ani tak tím, jak Gilles jezdil. Ona sympatie starého pána podle mého pramenila spíše z toho, že Gilles byl jedním z mála, kteří si k němu dokázali najít cestu. Když se mu něco nelíbilo, řekl to naplno tak, jak si to myslel, a bylo mu jedno, jestli zrovna mluví s mechanikem, nebo se samotným Enzem Ferrarim. A přesně tahle drzost, tohle rošťáctví, Ferrarimu imponovaly.

Nakonec - být u il Commendatora v přízni se v následujících letech Gillesovi mnohokrát hodilo. Předváděl totiž na trati věci, kterými by si v jiných týmech koledoval o okamžitý vyhazov.

K čemu čtyři kola?

Jeden ze svých typických kousků předvedl Gilles při Velké ceně Nizozemska roku 1979. Po kvalifikaci obsadilo Villeneuvovo Ferrari šesté místo na startovním roštu a při divokém startu, kdy došlo ke kolizi mezi prvním Arnouxem a třetím Regazzonim, se Gilles dokázal probít zkušeným manévrem z vnějšku startovního pole až na druhou pozici za vedoucího Alana Jonese. Dalších deset kol za Australanem neúnavně kroužil jako vosa chystající se k útoku. A pak to přišlo. V první zatáčce okruhu si Jones hlídal vnitřní stranu zatáčky očekávaje, že právě tudy se Villeneuve bude chtít probít dopředu. Ani to mu ale nepomohlo. Gilles zatáčku úmyslně probrzdil a obkroužil Jonese po její vnější straně. Úžasný manévr.

Ve 47. kole Gilles v rychlé pasáži dnes pojmenované po Robu Slotemakerovi vylétl z trati. Ve snaze získat zpět ztracené pozice tlačil na pilu tak moc, až mu o čtyři kola později těsně po průjezdu okolo boxů praskla levá zadní pneumatika. Jeho Ferrari skončilo mimo trať, což měl být definitivní konec v závodě. Možná pro ostatní, ne tak pro Gillesa. Letmým pohledem zkontroloval situaci, zařadil zpátečku a s protúrováním motoru protočil v sypkém podloží nizozemských dun zadní kola. Tím na trať vrátil nejen svůj monopost, ale přidal k tomu jako bonus i dost hlíny a písku. Cíl však splnil. Byl zpět v závodě. Řítil se po trati a z jeho Ferrari postupně upadávaly různé věci. Nejprve poslední kusy levé zadní gumy. Žádný problém, i s holým diskem dál nezpomaloval a 200 km/h nebyla žádná rychlost. V tu chvíli už jela jeho formule v podstatě po dvou kolech. Po levém předním a pravém zadním. Pravé přední kolo bylo ve vzduchu a zbytky toho levého zadního dřely spolu se zavěšením po asfaltu. To vše za doprovodu kouře a odlétávajících jisker. Ani to ale nedonutilo Gillesa ubrat plyn. Zatáčky projížděl smykem se zdviženou rukou, snad aby ostatní jezdce upozornil na mimořádnost na trati. Mnoho diváků si to ale vykládalo jako mávání. Nakonec v tu chvíli fanoušky ani kamery pochopitelně nezajímalo žádné jiné dění na dráze. Zhruba ve druhé polovině jeho bláznivého okruhu levé zadní zavěšení povolilo, což vůz chtě nechtě zpomalilo. Se zbytky zadních ramen, na nichž za monopostem bezvládně vlálo upadlé kolo, dojel Gilles odhodlaně do boxů. Po zastavení dál seděl ve voze a naléhal na mechaniky, aby mu kolo vyměnili a on mohl pokračovat. Až poté, co mu vysvětlili, že taková oprava by trvala déle než závod samotný, vystoupil zklamaně ze svého Ferrari. To vše za potlesku přihlížejícího hloučku zvědavců, který se u jeho místa v boxech zatím seskupil i z řad mechaniků a členů jiných týmů. Nikdy se nevzdával, přesně takový byl Gilles.

A co na to starý pán Ferrari? Jen stroze poznamenal, že i velký Nuvolari jednou dokázal vyhrát na třech kolech.

V jiné třídě než ostatní

Ona tříkolová příhoda je spíše příznakem tvrdohlavosti možná hraničící s šílenstvím, můžete si pomyslet. Faktem ale je, že Villeneuve byl možná nejlepším pilotem své generace. A kdo ví, možná tím vůbec nejlepším.

Říká se, že dobrého závodníka poznáte, když se zhorší podmínky. Typicky, když začne pršet. Hodně pršet. Přesně to nastalo při tréninku Velké ceny USA roku 1979 ve Watkins Glen. Celý páteční program poznamenala průtrž mračen. Taková, že se na trať vydalo jen pár vozů. Z nich jen šest dokázalo zaznamenat měřené kolo. Jedním z odvážných byl již jistý mistr světa Jody Scheckter.

Ten se po dojetí přiznal, že podmínky byly skutečně děsivé. Jeho čas 2:11,029s byl s velkým náskokem nejlepší. Až do doby, než na trať vyrazil Gilles. Byl si vědom toho, že podle předpovědi má při závodě také pršet, a proto byl odhodlán se na to připravit v praxi. Opět naplno zúročil zkušenosti ze sněžných skútrů a ovládání vozu ve smyku. Výsledek? Čas 2:01,437s, o téměř 10 vteřin rychlejší než jeho stájový kolega! To je ve Formuli 1 věčnost.

„Co tady vlastně děláme? On je v úplně jiné třídě než my ostatní.“

Konstatoval jen suše Jacques Laffite na boxové zídce, když se Ferrari ve velké rychlosti a v oblaku vody prohnalo kolem2.

Vítěz není důležitý

Asi nejlepší představení celého roku 1979 ale Gilles předvedl ve Francii. Tým Renault byl zrovna na vrcholu své formy. Vychytali mouchy přeplňovaného monopostu a na domácí půdě si brousili zuby na obsazení prvních dvou míst. Zápis do historie se jim skutečně povedl. Jabouille si na Renaultu připsal první vítězství auta s turbem ve Formuli 1. Také vyhrál na domácí půdě francouzský vůz s francouzským motorem, pneumatikami a palivem, navíc pilotovaný Francouzem. Problém je, že všude jinde než v zemi galského kohouta je tento fakt zcela ignorován. Všichni totiž vzpomínají na to, co se dělo za Jabouilleho zády. Na souboj o druhou pozici.

O tu spolu do posledního kola bojovali Francouz René Arnoux na druhém Renaultu a Gilles. Těžko spočítat, kolikrát se ti dva v posledních několika kolech předjeli. Nejprve Arnoux vydatně dotíral na druhého Villeneuva a na počátku třetího kola od konce se mu jej v první zatáčce podařilo předjet. Dav šílel. Francouzi teď měli double. Poté, co dostalo kanaďanovo Ferrari v druhé půli okruhu smyk a ztratilo kontakt, zdálo se vše rozhodnuto. V cílové rovince ale Gilles vyždímal z plochého dvanáctiválce a z větrného pytle maximum, v první zatáčce vybrzdil Arnouxa tak, až se mu od kol vydatně kouřilo, a byl zase druhý. V následujícím kole se mu to Francouz pokoušel na stejném místě oplatit, ale Gilles zůstal na vnější stopě a opět bržděním na poslední chvíli smazal Francouzovu výhodu. První zatáčku projeli bok po boku. Arnoux byl na výjezdu rychlejší, ale Gilles se nehodlal vzdát. Došlo ke střetu, Arnoux už byl vepředu, ale vyjel mimo trať. Villeneuve jej předjel, pak jeli zase vedle sebe, další střet. Nakonec se v ostré pravé dostal Gilles opět dopředu a už nepovolil. K nelibosti domácích jako jediný rozbil hegemonii Renaultu.

V boxech jej mechanici museli z formule vytáhnout. Byl natolik vyčerpaný, že nebyl schopen vystoupit sám. Ale i tak bojoval do posledního dechu. Typický Gilles.

Konec si sám předpověděl

Na počátku osmdesátých let začala éra turbomotorů. Formule masivně zrychlily a ne všichni byli schopni na to adekvátně reagovat. Jezdci si začali stěžovat na nebezpečí, které taková rychlost přináší.

„Tam snad jezdí banda slepejch“, prohlásil údajně Gilles, než vyrazil naposledy do kvalifikace Velké ceny Belgie 1982. O pár chvil později jeho Ferrari najelo na zadní kola pomalu jedoucího Jochena Masse, který se rozhodl vyhnout zrovna do míst, kam směřoval Gillesův monopost. Náraz vůz vymrštil do vzduchu a opětovný dopad na zem katapultoval Gillesovo tělo ven z vozu. Nebylo mu pomoci. V 21:12 místního času byla v nemocnici konstatována smrt. Smrt jednoho z největších závodníků. Smrt gentlemana. Smrt jednoho svérázného přístupu k životu a k závodění.

Když se před lety v anketě ptali pilotů formule 1, koho považují za nejlepšího jezdce všech dob, nezaznělo Gillesovo jméno ani jednou. Dovolím si nesouhlasit. Úspěch jezdce nemá být posuzován podle počtu titulů, ale podle toho, jak jezdil. A Gilles Villeneuve jezdil vždy naplno…

1) https://museegillesvilleneuve.com/2020/04/18/gilles-villeneuve-in-atlantic-formula/

2) https://www.classicandsportscar.com/features/motorsport-memories-1979-and-genius-villeneuve

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz