Hrdina ze Sevilly je lapil všechny. Jak Steaua Bukurešť kralovala Evropě

Ročník 1985-86 se do historie Poháru mistrů Evropských zemí zapsal zvláštním písmem. Na úvod je třeba poznamenat, že celou soutěž - tehdejší obdobu ligy mistrů - negativně ovlivnil zákaz účasti pro anglické týmy. Ten přišel po incidentu z minulého finále v Bruselu, kde opilí liverpoolští fanoušci ušlapali ještě před výkopem přes 30 příznivců Juventusu a několik dalších fandů. Hlavně Everton, který byl pro pohárovou sezónu 85/86 úřadujícím šampionem z domoviny kopané, ten verdikt těžce nesl.

S uvolněným polem poté, co Angličané zůstali doma, si na triumf dělaly zálusk celky z dalších špičkových evropských soutěží. Ve hře byli Němci v čele s našlapaným Bayernem Mnichov, kde v tu dobu řádili Lothar Matthäus nebo Michael Rummenigge. Ale do hry o pohár se vehementně hlásily také týmy z Apeninského poloostrova. Asi nejvíce pak bylo slyšet starou dámu, tedy Juventus, v sestavě s Michaelem Laudrupem nebo Michelem Platinim.

Ani jeden z těchto slavných týmů se však nedostal za brány semifinále. Bavoři padli poněkud překvapivě s RSC Anderlecht, který triumfoval mladickou bojovností; v sestavě Belgičanů byli jen dva třicátníci. A to Lozanovi s de Grootem bylo právě třicet. Juventus si ve čtvrtfinále vylámal zuby na dalším gigantovi. Na katalánské Barceloně. Ta nakonec, byť s problémy, přešla přes Göteborg až do finále.

Zlatá generace hrála nadoraz 

Tam čekalo na Katalánce největší překvapení celé soutěže. Steaua Bukurešť. Hrdí Rumuni byli na vrcholu se svou zlatou generací. Měli silný a sehraný tým. V sestavě stále figuroval zkušený obránce Barbulescu, záložník Bölöni nebo útočník Piturcā. Zároveň se ale v týmu prosazovaly mladé hvězdy. Mezi nimi vyčnívali zejména útočníci Balint a Lācātus. Oporou mužstva pak byl mezi tyčemi kralující potomek německých přistěhovalců z Banátu Helmuth Duckadam.

Současně za týmem stáli i mocní. Oficiálně jako asistent působil u mužstva Valentin Ceaucescu. Nepřehlédli jste se. Nicolae Ceaucescu, v té době téměř neomezený vládce Rumunska, byl jeho otec. S takovým jménem za zády se hrálo samozřejmě jinak. A taky se jinak trénovalo. Přišla soustředění v horách nebo v teple u moře. Hráčům se nově umožnilo něco tak banálního jako tréninky v pozdních hodinách. V té době totiž platila v Rumunsku přísná pravidla na spotřebu elektřiny a týmy tak trénovaly jen dokud bylo venku přirozené světlo. Steaua si ale reflektory pustit mohla. Ostatním mužstvům se o takových podmínkách ani nesnilo. Prominentní synáček pak zaúřadoval i těsně před finále. To, když UEFA sdělila týmu, že jejich dresy nejsou dostatečně rozeznatelné od těch barcelonských. Oba týmy měly ve znaku dominující červenou a modrou barvu. Mladý Ceaucescu odvrátil reálnou hrozbu hry v rozlišovacích, když urychleně obstaral bílé dresy.

Týmu pak také ledasco prošlo. Mnoho faulů se nepískalo, góly se běžně dávaly po zranění soupeře a nakupovaly se všechny zářivé talenty v zemi. Ač si zakrátko - logicky - znepřátelili celé fotbalové Rumunsko mimo hlavní město, tak když vyběhli v Seville na trávník ve finále PMEZ, držel jim každý Rumun doma palce.

Ačkoliv byli za outsidery, tak si hráči Steauy věřili. Nastoupili na favorita od začátku s plným nasazením. Až je to v úvodu zápasu stálo pár odpískaných faulů a několik konfet dopadlých okolo nich z ochozů; ty byly přirozeně vybarveny téměř v celé délce do španělské bikolory. Cíl byl evidentní. Za každou cenu zmařit barcelonskou kombinaci. Dařilo se, akorát že Španělé pak mnohdy hrozili z nebezpečných standardek.

Finále s bezzubými snipery

Nejprve Schusterův nákop proletěl s nízkou trajektorií změtí tmavěmodrých noh. Nikdo netečoval a Duckadam skryl míč v rukavicích. To bylo v osmé minutě prvním podstatným vzrušením pro diváky.

K dalšímu pozdvižení došlo až po dalších deseti minutách, kdy si Duckadam bez obav došel pro nenápadnou hlavičku. Když už měl míč v rukavicích, úmyslně ho nakopl ve výskoku útočník Carrasco. To si nenechal líbit jak Duckadam, tak ani obránce Bumbescu. Za následnou potyčku dostal Bumbescu žlutou kartu. Stejně byl oceněn i Carrasco za faul. O chvíli později oplatil Španělům stejnou mincí - tedy faulem na gólmana - útočník Lācātus. Naběhl do Urrutiho, který už držel míč po malé domů v náručí. Malá domů se podle tehdy platných pravidel ještě mohla chytat do rukavic. I sudí mu oplatil stejně. Dostal žlutou kartu. Tyto dvě potyčky a Schusterova hlavička letící těsně nad, byly jedinými zajímavými momenty první půle.

Ve druhé půli nejprve Majearuova střela z dálky prosvištěla nad španělským břevnem. Podobný osud měla i hlavička Archibalda na druhé straně. Daleký pokus Bölöniho mířící k tyči neznamenal pro Urrutiho žádné problémy. Větší šance už se v druhém poločase nezrodila. Šlo se do prodloužení.

V tom hned na úvod Duckadam poněkud nešťastně vyběhl téměř na hranici velkého vápna proti standardní situaci. Míč však jen vyrazil naslepo. Dobíhající Moratalla ale přes změť těl netrefil zcela odkrytou bránu. Větší příležitost k vstřelení branky už fotbaloví bohové ten večer hráčům ve hře nenabídli. Rozhodnout měly střely ze značky pokutového kopu.

V tu chvíli přišla chvíle pro mága Duckadama. Byl tady ale problém. Ačkoliv Barcelona shodou okolností v semifinále porazila Göteborg právě po penaltách, tak Duckadam vůbec netušil, jak její střelci pokutové kopy zahrávají. Steaua totiž dostávala záznamy zápasů zprostředkovaně, přes zaměstnance ambasád v Bukurešti. V Rumunsku se zápasy nevysílaly. Záznam semifinálového utkání Katalánců se Švédy ale chyběl. Jak později Duckadam přiznal, i tak to pro něj byla výhoda. Střelci soupeře to totiž netušili, a byli si tak jistí, že brankář má přesné informace o tom, jak penalty kopou. To na ně vytvořilo ještě větší tlak.

Penaltová marnost, penaltová radost

Jako první se k puntíku ale postavil Rumun Mihail Majearu. Penaltu však kopnul trestuhodně po zemi přímo do náruče gólmana. Ten sice míč neudržel, ale brance s přehledem zabránil.

To José Ramón Alexanko si při prvním pokusu Katalánců počínal o něco lépe. Dal míči dostatečnou razanci. Bohužel pro něj ho ale poslal směr zařízení v ideální výšce pro gólmana. A mág Duckadam bravurně vystihl směr. 0:0.

Podobně naložil se svým pokusem i Rumun s maďarskými předky László Bölöni. Tři penalty a žádný gól. Změnit to byl odhodlán Ángel Pedraza. Také on, stejně jako Alexanko, poslal míč na pravou ruku rumunského gólmana. Duckadam ale udržel nervy, znovu vystihl stranu a míč, který mířil téměř k tyči, s námahou vyrazil. Tento zákrok brankáře s knírkem nabudil. Radostí máchal rukama a v mánii odpálil rukou míč, který mu hodil zpět jeden z podavačů zpoza lajny. Duckadam byl od té chvíle v ráži.

Jakoby tím navnadil i své spoluhráče. Střelecký půst zápasu prolomil po 120 minutách a čtyřech penaltách Marius Lācātus. Nekompromisně zavěsil míč pod břevno. Nikoliv překvapivě se na bedrech barcelonských začal hromadit tlak. Pichi Alonso jako by si snad špatně rozvrhl krok. Stojnou nohou se dostal příliš dopředu a div se neukopnul. Nepříliš razantní střela, opět na pravou Duckadamovu ruku, skončila tentokrát přímo v jeho náručí. Rumunský mág byl v euforii. Zkratkovitě odkopl míč z voleje vysoko do vzduchu. Až se za to hlavnímu rozhodčímu omlouval. Následně poklekl s hlavou v dlaních k zemi. 1:0.

Gavril Balint si vzal zatím nejdelší rozběh ze všech střelců a do protipohybu propálil gólmana Urrutiho. V tu chvíli byly karty rozdány jasně. FCB musela oba zbývající pokusy proměnit a doufat, že Rumuni už gól nevsítí.

Nejtěžší úkol čekal v následujícím okamžiku na Marcuse Peñu. Španěl si pečlivě usadil míč na puntík. Ale přes dlouhou přípravu se svým pokutovým kopem naložil mizerně. Jako první sice zvolil střelu na levou ruku gólmana. Kop placírkou s malou razancí letící decimetr nad zemí ale mága Duckadama nemohl zaskočit. S přehledem jej vyrazil a s šílenou radostí se rozeběhl směrem ke svým kamarádům. Pohár byl jejich. Byl konec.

Jen dva starty pro hrdinu. Pád na dno, ale také věčná sláva.

Helmuth Duckadam se stal do té doby prvním gólmanem, který dokázal v evropském soutěžním utkání zlikvidovat čtyři penalty po sobě. Fakt, že se mu to povedlo ve finále PMEZ činí celou věc o to neuvěřitelnější. Vyneslo mu to přezdívku „hrdina ze Sevilly“ a titul fotbalisty roku Rumunska. V anketě Zlatý míč skončil za rok 1986 osmý. To na brankáře, navíc z východní Evropy, nebylo vůbec špatné.

Jeho úspěch nebyl až tak náhodný, jak by se mohlo z popisu události výše zdát. Duckadam byl totiž penaltovým specialistou, který střely ze značky pokutového kopu pravidelně likvidoval nejen snajprům v rumunské lize, ale třeba i dva roky předtím v poháru proti AS Řím. Penalty pravidelně trénoval a s ostatními hráči se rád vsázel, kolik jim jich bude v přípravě schopen lapit. Jak se říká, „čím více trénujete, tím více štěstí máte“. V Seville se to Duckadamovi potvrdilo do puntíku. Po oněch čtyřech zásazích z něho měla být gólmanská hvězda. Bylo mu teprve 27 let.

Jeho kariéra se ale očekávaných hvězdných výšin nedočkala. Nedlouho po legendárním finále v Seville se odmítl zapojit do nekalé hry, která měla za cíl zmanipulovat soutěž o krále střelců rumunské ligy. To ho stálo dva měsíční platy. Mělo být ale ještě hůř. Před interkontinentálním finále, kam se Steaua jako vítěz PMEZ probojovala, ho začala trápit bolest pravé ruky. Duckadamova diagnóza byla neúprosná - aneurysma v ruce a z něj diagnostikovaná porucha srážlivosti krve.

Ještě odletěl s týmem do Japonska na finále, ale už jen pózoval v bráně fotografům, aby pak zpoza čáry sledoval porážku proti argentinským River Plates. Nemoc vystavila stopku jeho kariéře na dlouhých sedm let. Jelikož nemohl hrát, vyhodili ho podle tehdejší logiky i z armády. Z obdivované hvězdy se za čtvrt roku stal nezaměstnaný fotbalista bez peněz. I když se po rozvolnění poměrů dokázal vrátit, bylo to už po velmi dlouhé pauze pozdě. Hrál pak jen na provinční úrovni. Nejzářivější talent zlaté éry Steauy tak očekávání nenaplnil. Reprezentační účet hrdiny ze Sevilly se zastavil na pouhých dvou startech.

Jeho fenomenální počin ale žije ve vzpomínkách fanoušků dál. Když jsme se letos zastavili cestou z dovolené na oběd v jedné malinké italské vesničce u Udine, v podhůří Alp, přivítal nás mladý energický číšník. Mohlo mu být okolo pětadvaceti. Dali jsme se do řeči. Netrvalo dlouho a došlo i na fotbal. Vyšlo najevo, že pochází z Rumunska. Fandil, jak jinak, Steaui. Když jsem zmínil rok 1986 a čtyři chycené penalty Helmutha Duckadama, rozzářily se mu oči jako dvě prskavky. Odkaz památného finále žije v myslích fanoušků dál. Byť jsou to už děti nebo spíše vnuci těch, kteří byli onoho 7. května 1986 v Seville u toho.

Zdroje:

https://www.uefa.com/uefachampionsleague/news/022d-0e9c68778f21-316dc56ce8fd-1000–steaua-s-miracle-of-1986-30-years-on/

https://www.fourfourtwo.com/features/what-happened-helmuth-duckadam-i-saved-four-penalties-win-european-cup-it-was-my-last-ever

https://www.history.com/this-day-in-history/english-football-clubs-banned-from-europe

https://thesetpieces.com/interviews/helmuth-duckadam-steauas-hero-of-86/

https://www.transfermarkt.com/steaua-bucharest_fc-barcelona/index/spielbericht/1020440