Článek
Ve volné přírodě dnes žijí čtyři druhy této fascinující šelmy. Nejznámější a největší z nich je hyena skvrnitá. Typické hnědé fleky ale zdaleka nejsou jediným charakteristickým znakem mrštného predátora. Má toho v rukávu mnohem víc.
Údy, kam se podíváš
O hyenách bohužel koluje mnoho polopravd a zakořeněných stereotypů. Jím navzdory se nejedná o pravověrného mrchožrouta. Nejedná se ani o psovitou šelmu. A rozhodně se nejedná o hloupé zvíře. To skutečné překvapení ale zažijete při pozorování početnější smečky hyen. Po chvíli se totiž zdá, že kolem pobíhají jen samí samci. Skutečně - mezi nohama všech jedinců se na první pohled pohupují samčí pohlavní orgány.
Traduje se, že jedna britská zoologická zahrada vyslala kdysi svého zaměstnance do Afriky, aby odtamtud přivezl několik jedinců. Záměr byl, aby se hyeny v ZOO mohly rozmnožit. Onen nešťastník se ale ihned po návratu hlásil u ředitele zahrady. Zklamaný se omlouval, že úkol nemohl splnit. Našel totiž jen samé samce. Jaké pak bylo jeho překvapení, když po pár měsících jeden ze „samců“ porodil mládě.
Na obranu onoho pracovníka ZOO je třeba uvést, že rozpoznat samici hyeny skvrnité není pro laika jednoduché. Samice má totiž zcela srostlé stydké pysky a funkci močové trubice i pochvy plní zvětšený dutý klitoris. Ten je natolik velký, že ční ven z těla a skutečně připomíná spíše penis. Aby byl klam kompletní, má samice dokonce malý žlázovitý váček, který vypadá téměř jako varlata.
Samice hyeny skvrnité s kořistí. Mezi nohama je patrný žlázovitý váček podobný varlatům.
Nepřítel Hemingway
I proto vědci hyenu skvrnitou dlouhá léta považovali za hermafrodita. Až koncem devatenáctého století objevil jejich tajemství anglický vědec Morrison Watson. O správnosti jeho tezí ale polemizoval ještě Hemingway při svém pobytu v Jižní Africe. Ten se o hyenách vyjadřoval velice nelibě. Možná i proto se mu označení hermafrodit hodilo do krámu. A možná právě svým odporem barvitě vylíčeným v knize Zelené pahorky africké zasel dlouhá léta trvající nenávist a odpor, s kterým se na tyto podivuhodné šelmy dodnes dívá mnoho lidí.
Definitivní přítrž teoriím o hermafroditech učinil až v šedesátých letech dvacátého století holandský zoolog Hans Kruug. Ten detailně popsal život hyen skvrnitých, a to včetně všech zákonitostí hyení smečky. Pozoroval po několik let život několika „klanů“, jak je nazval, které žily v kráteru Ngorogoro v Tanzánii.
A nemohl přitom opomenout ani jedinečné chování hyeních samic. Ty nejenže jako samci vypadají, také se jako samci chovají. Jsou agresivní. Chrání své teritorium. Jsou vůdkyněmi klanu. Klanu, který může v období hojnosti potravy čítat až sto jedinců. Hierarchie mezi nimi je jasně daná. Vůdčí pozice se dědí z hlavní samice na její nejsilnější dceru. Ostatní jsou rozděleny podle svého původu do jakýchsi kast. Natolik propracovaný společenský systém je u šelem zcela výjimečný.
Slabí ven
Celá složitá hierarchie se ale týká jen samic. Samci mezi jednotlivými klany pravidelně migrují. Někteří dokonce mají jakýsi střídavý pobyt u více klanů najednou. Jejich jediným úkolem je při stěhování oplodňovat samice.
Úkol to je, nutno dodat, vskutku nesnadný. Protože samice nemá pochvu, musí samec zavést svůj pohlavní orgán do pseudopenisu samice. Celý proces je o to náročnější, že oba údy visí směrem dopředu. Samec proto musí celý akt provést v jakémsi podivném podřepu pod samicí, díky čemuž se oba „penisy“ v podivné pozici mohou propojit dohromady.
Ani pak ale nemá rádoby otec vyhráno. Pokud si to samice i po celé té akrobacii rozmyslí, má v rukávu speciální antikoncepci. Jelikož je v pseudopenisu vyvedena i močová trubice, stačí, aby vykonala malou potřebu, a sperma samce je pryč. Tím se rázem otevírá místo pro jiného oplodnitele.
A když se nakonec vše podaří a sperma je „přijato“, zhruba za tři a půl měsíce přichází na svět mládě. Ani tady to ale rozhodně nejde nijak hladce.
Mláďata hyeny skvrnité
Hyena uchem jehly
Jediná cesta, kterou se může mládě z lůna vydat, vede opět klitorisem. A cesta je to vpravdě náročná. Mládě váží při porodu asi kilo a půl a musí se protáhnout trubičkou, která je v klidovém stavu široká jen pár centimetrů. Aby toho bylo schopno, musí se zbavit každé přebytečné části. Včetně pupeční šňůry. Porodní cesty hyen jsou dlouhé zhruba 60 centimetrů. Zato pupeční šňůra má asi jen 20 cm. Z toho je jasné, že se musí v průběhu porodu přetrhnout ještě v těle matky.
Už tady nastává první riziko pro mládě. Mnoho plodů se totiž na napnuté pupeční šňůře udusí. Ta šťastnější mláďata putují dál na světlo světa skrz úzký kanálek. Ten se sice před porodem roztáhne, ale i tak čelí rodící se malá hyena velkému nebezpečí. V úzké trubičce může mláděti snadno dojít kyslík.
Statistika je krutá. V průměru se živé narodí jen každé třetí mládě.
Ušetřena není ani matka. Obzvlášť hyeny prvorodičky při porodu často vykrvácí. Důvodem vnitřního krvácení jsou nejčastěji prasklé porodní cesty, které nevydrží enormní tlak procházejícího plodu. Každým dalším porodem je trubice flexibilnější a riziko pro mládě i matku je tedy menší.
Proč to všechno?
Za podivnou anatomii a krkolomné rozmnožování hyen je zodpovědný samčí hormon testosteron. Samice ho mají až třikrát víc než samci. To proto jsou větší, agresivnější a mají onen podivný pseudopenis.
Ten pravý důvod je ale jinde. Krom větší síly a odvahy je samčí vizáž i jakousi formou kamufláže. Tyto pohlavní mimikry mají velmi chytrý základ. Ne každý z jejich nepřátel v divočině si je totiž vědom toho, že jsou samice hyen mnohem nebezpečnější než samci. U jiných zvířat je tomu obvykle obráceně. A právě proto se samice v rámci evoluce „pochlapily“.
Člověk z toho může nabýt dojmu, že je to celé zbytečný hazard. Riskovat úmrtí svých mláďat při porodu, jen aby jejich matka budila větší respekt. Jenže - ač to zní podivně - slaví tohle zvláštní přestrojení úspěch. Budiž to pro mláďata slabou útěchou.
Ta z nich, která strastiplný porod přežijí, jako by jím snad byla zocelena. Rodí se s vyvinutými zuby a hned po narození jim fungují všechny smysly, včetně zraku. Není tak výjimečné sledovat, jak se čerstvě narozená mláďata navzájem přeměřují a porovnávají svou sílu. To aby zjistila, s kým mají na nově objeveném světě tu čest.
Darwinova teorie přežití nejsilnějšího není snad u žádné suchozemské šelmy patrná tak brzo po porodu. A možná i proto se hyenám přes velkou porodní mortalitu daří vcelku dobře.
Dnes žije v subsaharské Africe asi padesát tisíc těchto neprávem podceňovaných a často zesměšňovaných zvířat. Na šelmu to není špatné číslo. Kromě chlapáckého vzhledu samic za to jistě může i nečekaně velká síla. Nenápadné hyeny mají ve svých čelistech stisk srovnatelný s králem zvířat. Dospělým jedincům proto nečiní problém rozdrtit v zubech i ohromné žirafí kosti.
Zdroje:
https://symontgomery.com/the-hyena-scientist-excerpt/
https://winghamwildlifepark.co.uk/the-wonders-of-animal-birth/
https://zoomagazin.cz/matriarchat-prinasi-samicim-hyen-skvrnitych-svobodu-ale-i-bolest-a-smrt/
https://africageographic.com/stories/good-bad-gory-birth-hyena-cub/
https://www.stoplusjednicka.cz/hyeny-lidske-predsudky-kralovny-matky-jejich-klan
