Článek
Situace na tichomořském bojišti se překlápí na stranu Američanů. Je podzim roku 1944 a boje se čím dál více přibližují Japonskému pobřeží. V září již americké letectvo ostřeluje Boninské ostrovy, tedy území, které bylo japonské už před válkou. Na tropickém souostroví 700 kilometrů jižně od Tokia mají Japonci základnu s několika klíčovými radiostanicemi.
Nešťastné bombardování a lov na prezidenta
Američané budou ostrovy bombardovat až do roku 1945. Nechtějí riskovat vylodění a přímou konfrontaci s nepřítelem na jeho území. Ani nálety ale nejsou úplně beze ztrát. Za celou dobu se uvádí okolo stovky sestřelených letců s hvězdy a pruhy. Okolo dvaceti z nich pak má tu smůlu, že padnou do japonského zajetí. Podobný osud má postihnout i nálet ze září 1944. Toho se jako pilot účastní i pozdější prezident George H. W. Bush v kabině jeho Avengeru. Japonci na americké bombardéry vysílají salvy projektilů. Letadla začínají padat k zemi.
A tady už je budoucí prezident v kokpitu letounu Grumman TBM Avenger. Nedlouho po pořízení snímku musel prchat před japonskými kanibaly.
Zatímco ostatní piloti a jejich posádky opouští své stroje nad ostrovy a vyskakují s padáky na zádech nebo tam nouzově přistávají, Bushův letoun je i po zásahu protiletadlovým kanónem do motoru dál schopen udržet se na obloze. Mladý pilot je odhodlán toho využít a doletět co nejdál od pevniny. Když už stroj nad mořem není schopen dalšího letu, nezbývá než vyskočit. Ze tří mužů na palubě přežije jen Bush. Palubnímu střelci se nepodaří otevřít padák a třetí muž se nedokáže ze stroje vyprostit vůbec. Ani budoucí prezident ještě nemá zdaleka vyhráno. Najednou plave sám v oceánu jen pár kilometrů od nepřátelského pobřeží. Jeho manévr navíc neušel pozornosti japonských velitelů. Ti tak vzápětí vysílají jeho směrem loď s cílem ho zajmout.
Naštěstí je v tu chvíli poblíž ještě jedno letadlo z jeho letky, které se vůči nepřátelské lodi snese téměř střemhlav. Japonci nechtějí kvůli jedinému zajatci riskovat ztrátu plavidla a vydávají se na ústup. Skutečná záchrana pak přijde z opačného směru. Z hlubiny. Pod mladým Bushem se najednou začíná objevovat černá silueta. Její obrysy jsou čím dál zřetelnější.
„Viděl jsem tuhle věc, jak se vynořuje z vody a pomyslel jsem si ´Ježiši, doufám, že to jsou naši´.“
Vzpomínal později Bush. Měl štěstí, byla to americká ponorka USS Finback. Byl zachráněn.
Grumman TBM Avenger poškozen při bojích o Chichi-jimu. Tento konkrétní letoun byl zasažen druhým Avengerem, kterého nepřítel sestřelil.
Hrůzný zážitek ale nebyl nic proti údělu, před kterým budoucí prezident uprchnul. Toho dne Japonci zajali všech zbývajících osm letců, které sestřelili z oblohy. Až dlouho po válce se podařilo prokázat, jak krutý byl osud oněch Bushových spolubojovníků a jak velké bylo jeho štěstí, když doslova o vlásek před zajetím unikl.
Játra jako specialita
Válka se nezadržitelně vyvíjela směrem k japonské porážce. Bombardéry svištící vzduchem téměř na dohled od Tokia toho byly jasným důkazem. Možná i vědomí blížícího se konce zasévalo do chování hrdých Japonců stále větší brutalitu. Nejvíce patrné to bylo právě na osudu válečných zajatců. Kruté zacházení s nimi bylo Japoncům vlastní. Přeživší z jejich táborů v Zadní Indii by mohli vyprávět. Ačkoliv jich mnoho nebylo.
Co se přesně dělo na Chichi-jimě, bylo dlouho obestřeno tajemstvím. Japonská strana samozřejmě nechtěla největší zvěrstva dlouho přiznat. Platilo to i o osudu osmi letců ze září 1944. Až díky spisovateli Jamesi Bradleymu bylo do celé tragédie vzneseno světlo. Šedesát let po válce Bradley popsal útrapy zajatců ve své knize Flyboys: Skutečný příběh letecké války v Tichomoří. Vycházel přitom z přepisů soudních procesů a ze svědectví japonských válečných veteránů.
Zajatci z Bushovy letky byli nemilosrdně mučeni, mláceni a následně sťati nebo probodnuti bambusovými kopími. Smrtí se ale krutost jejich trýznitelů ukojit nedala. Ve spisech mimo zmínek o mučení a vraždění například stálo, že major japonského námořnictva Sueo Matoba připravil maso zajatců na důstojnickou hostinu pořádanou v jeho kajutě. Obdobně zvráceně si měl počínat i jeho kolega kapitán Shizuo Yoshii. Kanibalismus praktikovali dle výpovědí i nejvyšší velitelé armády a námořnictva na Boninských ostrovech, generál Yoshio Tachibana a admirál Kunizo Mori. Někteří z amerických letců, konkrétně se mělo jednat o Marva Mershona, Floyda Halla, Jimmyho Dye a Warrena Earla Vaughna, měli být surově popraveni již s vidinou toho, že budou pozřeni japonskými vojáky. Odřezali jim kusy masa ze stehen, které uvařili; jako delikatesu pak velitelé podávali jejich játra.
Kanibalismus byl u japonských jednotek v Pacifiku doložen ve více případech. Většinou šlo o důsledek akutního nedostatku potravy. Tady se jednalo o čirou brutalitu. Navíc bylo lidožroutství řadovým vojákům prezentováno nejen jako důkaz fyzické převahy nad nepřítelem, ale také v jeho spirituální formě. Jako cesta k nabytí protivníkovy síly a pomsta za to, že Američané zabíjejí Japonce.
Jeden nenafouknutý člun
Ani to ale Japoncům nepomohlo. Válku nakonec prohráli a přišli i o Boninské ostrovy, které zůstaly po dalších 23 let ve správě USA.
Generál Yoshio Tachibana, který se měl na kanibalismu podílet, podepisuje kapitulaci japonských jednotek na Boninských ostrovech.
Po zveřejnění Bradleyho článku se mnoho historiků podivovalo nad tím, jak je možné, že tento zločin nevešel v Americe v obecnou známost. Ačkoliv byli jeho pachatelé po válce postaveni před soud a mnohdy popraveni, o samotných brutálních činech se nevědělo. A to ani v době Bushova prezidentství.
Já si ale dovolím se pozastavit nad něčím jiným. Jak málo stačilo, aby tento na první pohled historicky ne tak významný incident ovlivnil osud světa na několik desetiletí dopředu. Uznejte, stačilo, aby se mladý Bush rozhodl vyskočit z letadla dříve, podobně jako oněch osm nešťastníků. Nebo, aby mu trvalo o pár chvil déle dostat se ze svého letounu. Nebo, aby se mu nenafouknul záchranný člun. Nebo, aby letadlo nebo ponorka přispěchaly na jeho záchranu o chvíli později. A byl by zajat. S téměř stoprocentní jistotou by pak Japonci zabili Američanům jejich budoucího prezidenta.
A možná by ho i snědli.
Nadarmo připomínat, že by se pak v roce 1946 nenarodil ani jeho syn George W. Tak málo někdy stačí k ovlivnění světových dějin.
Zdroje:
https://www.pacificatrocities.org/blog/torture-execution-and-cannibalism-on-chichi-jima-and-george-hw-bushs-narrow-escape
https://www.9news.com.au/world/chichijima-incident-george-hw-bush-extraordinary-wwii-survival-story/b8edd905-c63b-409f-971b-23f08e533389
https://www.pacificatrocities.org/blog/cannibalism-in-the-pacific
