Článek
Největším jablkem sváru mezi nově vzniklými státy bylo Těšínsko. Spory o něj se táhly už od středověku. A když mělo dojít k rozpadu mocnářství, vycítily obě strany šanci konečně si utrhnout ze sporného území svůj díl. Zatímco Čechoslováci přitom argumentovali historickým nárokem, Poláci zase složením obyvatelstva.
Ještě za války, v roce 1917, bylo na konferenci ve Lvově rozhodnuto, že Těšínsko zůstane v Československé správě. Rozhodnutí to bylo šalamounské. Čechoslováci měli totiž celé území o rozloze čtyřikrát větší než Praha spravovat do té doby, než se vlády obou zemí dohodnou na jeho rozdělení.
Jenže živelné události podzimu roku 1918 nabraly rychlý spád. Nově vznikající státy začaly prakticky ihned zřizovat úřady pro správu svých území. A Těšínsko nebylo výjimkou. Čechoslováci ustavili Národní výbor pro Slezsko, Poláci ještě o několik dní dříve své Rady Narodowe. Ty vznikaly všude, kde žilo polsky hovořící obyvatelstvo. A toho byla v oblasti okolo Těšína většina.
Bylo jen otázkou času, kdy se obě strany dostanou do sporu.
(Ne)klid před bouří
Rozbuškou bylo už samotné vyhlášení nezávislosti Československa. Na místních radnicích lidé vyvěšovali vlajky a prapory. A to i tam, kde se k české národnosti zdaleka nehlásila většina obyvatel. Poláci to nesli velice nelibě. Byli odhodláni připojit území bývalého Těšínského knížectví ke svému nově vzniklému státu.
Polská Národní rada Těšínského knížectví, zasedání roku 1920
Již poslední říjnové noci roku 1918 odzbrojili polští vojáci některé rakouské posádky a postupně ovládli většinu území Těšínska. Československé jednotky se mezitím soustředily v okolí Ostravy. Hranice, v nichž působily obě armády, se k sobě na mapě povážlivě přibližovaly. Obě strany věděly, že musí co nejrychleji zasednout k jednacímu stolu, aby si území rozdělily. Stalo se tak už 5. listopadu.
Jenomže spor o Těšínsko byl v nově se rodícím Československu zprvu na okraji zájmu. Vypovídá o tom i fakt, že protokol z této schůze podepsali zástupci národních výborů. Z dnešního pohledu se zdá až úsměvné, že o provizorním vytyčení státní hranice rozhodovali vyslanci místní samosprávy. Ne až tak úsměvné se to zdálo ministrovi zahraničí Benešovi. Říká se, že když se o tom dozvěděl, byl doslova nepříčetný. Moc nepomohl ani obsah celého protokolu. Byl příliš vágní, nejasný a ani jedna strana s ním nakonec nebyla spokojena.
Další jednání už probíhala v Praze. Na konec ledna 1919 pak připadalo zahájení Pařížské mírové konference. Z původně okrajového zájmu se stalo hlavní téma naší zahraniční politiky. Šlo o hodně. Na území se nacházelo na 7 miliard tun kvalitního uhlí, továrny těžkého průmyslu a v neposlední řadě také jediné kvalitní železniční spojení mezi Čechy a Slovenskem.
Sedm dní ve válce
Právě koncem ledna začal celý spor eskalovat. Na Poláky ovládaném území začala místní správa organizovat vojenské odvody a na konec ledna zde Poláci naplánovali dokonce volby do parlamentu. To bylo v hrubém rozporu s mezinárodními dohodami. Čechoslováci i slezští Němci si rychle uvědomili, že konání voleb by znamenalo jasné potvrzení polské suverenity nad sporným územím.
Naše vláda byla odhodlána vojensky zakročit. Vedením připravované operace byl pověřen podplukovník Šnejdárek. Poláci dostali lhůtu na opuštění pozic do 23. ledna 1919 do poledne. Zkušený voják Šnejdárek se ještě pokusil zabránit nejhoršímu mazanou lstí. Využil přítomnosti vojáků Dohody, zejména Francouzů a Italů, které s sebou vzal na jednání s polským protějškem. Převlékl je za vysoce postavené vyslance fingované vojenské pomoci států Dohody a doufal, že se mu tím podaří Poláky vystrašit a přesvědčit k ústupu.
Bouřlivé časy. Dům v Orlové, který byl zničen po polském atentátu na podplukovníka Šnejdárka. Šnejdárek útok přežil, 15. května 1920.
Neuspěl. Poláci lest prokoukli a jejich armáda tím naopak získala pár hodin na přípravu ke konfliktu. V poledne 23. ledna překročili naši vojáci demarkační linii. Jejich lepší vybavení a početní převaha znamenaly rychlý postup. Ještě téhož dne obsadili Bohumín a v noci se jim povedlo vyhnat bez jediného výstřelu Poláky z Karviné.
Za dalších několik dní se podařilo Poláky donutit k odchodu z Těšína, který jejich armáda chtěla udržet za každou cenu. Poslední lednový den došly naše jednotky až k řece Visle, která byla stanovena jako konečný cíl. Tam se měl jejich postup zastavit.
Mezinárodní pobouření
Stejně tak, jak neočekávalo naše politické vedení tak snadný postup celé operace, neočekávalo ani mezinárodní reakci. Státy Dohody na Pařížské konferenci víceméně jednohlasně odsoudily celou operaci jako invazi a nutily Beneše a Kramáře k návratu do původně stanovených hranic. To ale naši zástupci odmítli.
Nakonec zasedla tzv. Noulensova komise, která provizorně vytyčila podobu hranic. Bohumín i uhelné revíry zůstaly Československu, Těšín byl rozdělen a zbytek Košické dráhy vedoucí na východ na Slovensko byl pod mezinárodní kontrolou států Dohody. V samotném Těšíně se pak usídlila tzv. Mezidohodová komise tvořená zástupci Dohody. Ačkoliv oficiálně neměla výkonnou moc, podílela se významně na správě celé oblasti. Mimo jiného také rozhodla o stažení našich vojáků od Visly zpátky za Olši.
Dá se říct, že de facto tím dočasně vznikla jakási mezinárodně spravovaná enkláva.
Hlavním úkolem mezinárodní komise bylo urovnání sporu a stanovení hranice. Potíž ale byla v tom, že státy Dohody nechtěly riskovat, že si znevýhodněním některé strany znepřátelí budoucího spojence. Proběhl další pokus bilaterální dohody. Konference v Krakově v létě 1919, kam přijel i Masaryk. Tam Poláci poprvé Čechoslovákům navrhli řešení sporu plebiscitem. V něm by si občané sami rozhodli, k jakému státu se chtějí připojit.
Legionáři z Francie odpočívají při cvičení na Těšínsku, rok 1919
Do toho na obou stranách hranice probíhala štvavá kampaň a oba národy si navzájem dělaly naschvály. Sabotovaly se transporty, trhaly koleje, střílelo se. Nakonec byla provizorně vytyčena další demarkační linie a několikakilometrové území nikoho.
Demokratické řešení nechceme
Čechoslováci po zbytek roku 1919 plebiscit odmítali. Byli si dobře vědomi, že Poláci mají na území Těšínska jednoznačnou populační převahu. Jenže stanovená demarkační linie ubírala Československu další kilometry území. Dělila uhelné revíry a také znemožňovala železniční spojení na Slovensko. Hrozilo, že mocnosti Dohody podobně vytyčenou hranici nakonec podpoří.
Pod touto hrozbou nakonec Beneš s konáním plebiscitu souhlasil. Byla zřízena plebiscitní komise, která disponovala správními kompetencemi de iure. Ve svém prohlášení převzala vládu nad Těšínskem a začala plánovat konání plebiscitu. Dočasně tím vzniklo mezinárodně spravované území s jakýmsi zvláštním statutem.
K odsouhlasení referenda měl však Beneš ještě jeden důvod. Účast na plebiscitu byla totiž vyhrazena jen těm, kdo měli na území Těšínska bydliště nejpozději k 1. srpnu 1914. Toto nenápadné pravidlo mělo pro obě strany velký význam. Vyloučilo totiž z hlasování na 60 tisíc polských námezdních dělníků, kteří měli domicil v jiných oblastech Polska. Poláci, kteří plebiscit tak hlasitě prosazovali, byli najednou zásadně proti jeho konání.
Z tohoto důvodu „svůj“ plebiscit nakonec bojkotovali.
Celý spor začal dále eskalovat. Na obou stranách hranice vznikly počátkem roku 1920 polovojenské organizace čítající několik tisícovek ozbrojených mužů. Množily se pumové útoky, atentáty, střílelo se. Ničemu nepomohla ani přítomnost vojsk Dohody, která měla dohlížet na konání plebiscitu. Dvojstranné vyřešení sporu bylo nemyslitelné. Stejně jako jakýkoliv plebiscit.
Celý spor tak ze strachu o další válku nakonec skončil u mezinárodní arbitráže. Stanovení hranic tím bylo definitivně ponecháno na vůli mocností Dohody. Arbitráž oficiálně tvořila konference velvyslanců, kterou vedl belgický král Albert I. a jednání se konalo v lázeňském městečku Spa. S jeho výsledkem mohlo být Československo velmi spokojeno. Hranice vytyčené na konferenci v Belgii totiž vyznívaly ze všech dosavadních návrhů pro Čechoslováky nejvýhodněji.
Členové mezinárodní arbitráže pro řešení česko-polského sporu, mezi nimi francouzský diplomat Joseph Noulens, americký generál F. J. Kernan a další.
Ministr zahraničí Beneš dokonce navrhnul, aby veškeré budoucí spory o hranice s Polskem řešila vždy mezinárodní arbitráž.
Teď už jen ty kameny
Zbývalo ustavit delimitační komisi, která by hranice v terénu přesně zaměřila. Na první pohled jednoduchý poslední krok k vyřešení letitého problému se ukázal jako nečekaná svízel. Komise poprvé zasedla v srpnu 1920 a nebyla schopna se dohodnou téměř na ničem. Hlavně Poláci její zasedání často blokovali protichůdnými a dokola se opakujícími požadavky. Ve výsledku se komise nebyla schopna dohodnout ani na tom, ze kterého bodu má vyměřování hraničních kamenů započít.
Všechno vyvrcholilo požadavkem Poláků na připojení Jablunkova, Bukovce a Písku k Polsku. Všechny tři obce ale měly dle arbitráže náležet Československu. Naši zástupci neustoupili. Spory o vytyčení hranic se ale táhly dál, a to v podstatě po celý následující rok. Poláci rozporovali i natolik jednoznačné rozhodnutí arbitráže, podle kterého měla hranice vést korytem Olše.
Definitivní konec rozepří nastal až v polovině roku 1924, kdy byla konečně oběma stranami uznána definitivní podoba hranic.
Celé čtyřleté martyrium způsobilo rozdělení mnoha původně celistvých obcí, které nyní nově protínala státní hranice. Zároveň s tím se návrhy, kudy povede hraniční čára, neustále měnily, přeměřovaly a upravovaly. Přitom vzniklo mnoho nepřesností a chyb.
Znovu to Těšínsko
Poláci sice dohody uznali, dál se ale nehodlali svého vlivu v příhraničních oblastech vzdát. Hlavně ve Spiši a na Oravě rozdávali protičeské letáky, verbovali mládež do svých mládežnických organizací a snažili se popolštit obyvatelstvo.
Všechno vyvrcholilo na podzim 1938, kdy se fakticky připojili k Mnichovskému diktátu a požadovali opětovné připojení Těšínska k Polsku. Za uznání Slovenského státu pak požadovali Oravu a Spiš. Na Těšínsku obsadily polské jednotky již počátkem října 1938 na 31 obcí. Vysídleno bylo přes třicet tisíc obyvatel. Polský zábor trval až do Německé okupace 1. září 1939. Začala válka a území bylo připojeno k Německé říši.
Ani konec války spor o území neukončil. Nějaký čas to dokonce vypadalo, že se o Těšínsko bude opět bojovat. Celý spor naštěstí skončil podpisem smlouvy o vzájemném přátelství roku 1947. Samotné sporné hranice ale byly definitivně vyřešeny až uzavřením mezinárodní smlouvy roku 1958.
Polské tanky projíždějí Českým Těšínem, podzim 1938
Dohoda David-Rapacki, aneb odkrokovaná hranice
Dohoda z konce padesátých let sice původně vracela hranici do podoby před rokem 1938. Na žádost polské strany ale narychlo proběhly manévry, které značně upravily průběh hraniční čáry. Ta byla podle nové dohody na mnoha místech narovnána a celkově zkrácena o zhruba 70 kilometrů. Navíc proběhly i menší výměny území.
Protože ale na přesné vytyčení upravených hranic nezbýval čas, bylo usazení pomezních kamenů často prováděno velmi primitivním způsobem. Mnohdy se jejich přesné umístění měřilo pouhým odkrokováním nebo odhadem. Obě strany si tak byly vědomy toho, že muselo dojít k určitým nepřesnostem. Území, které bylo v důsledku změn hranic postoupeno Československu, bylo v konečném důsledku asi o 400 hektarů větší, než to, které nabyla polská strana.
Protože si ale všichni dobře uvědomovali, že vytyčení nebylo přesné, dohodly se země na majetkovém vyrovnání. Dohoda známá podle jmen ministrů zahraničí jako „David-Rapacki“ stanovila, že jako náhradu mělo Československo darovat Polsku podobně velké území, které náš stát vlastnil za polskou hranicí.
Zatímco Československý stát sbíral podklady k tomu, která území v Polsku vlastní a která by mohl našim sousedům darovat, Poláci otočili.
Chceme své území zpět
V sedmdesátých letech se idea darování území ležícího v Polsku přestala Polákům pozdávat. Zřejmě si uvědomili, že samotné vlastnické právo nemůže nahradit ztrátu územní rozlohy. V následujících desetiletích proto začali na naši vládu vyvíjet nátlak, aby bylo území vráceno opětovnou změnou státní hranice.
Na požadavky Poláků bylo z naší strany reflektováno až po Sametové revoluci. Ministr zahraničí Dienstbier navrhnul zrušení dohody David-Rapacki a opětovné vyrovnání úpravou státní hranice. To zřejmě netušil, jaké trable tím způsobí. Poláci samozřejmě na vrácení území rychle kývli. Avšak celému záměru se postavil do cesty výběr pozemků, kterých bychom se měli vzdát. A hlavně obce, v jejichž katastru se tyto pozemky nachází.
Pozemky vytipované vládou pro kompenzaci se sice nacházely v majetku Lesů ČR nebo jiných státních organizací. Dotčené obce ale stejně měly právo se k záměru vyjádřit. A jejich argumenty nebyly liché. Obce u Králického sněžníku se obávaly o hnízdiště vzácného chřástala. V Heřmanicích na Liberecku se báli rozšíření přilehlého polského dolu do nebezpečné blízkosti obce. A v nedaleké Bulovce se zase obávali o řešení sporů v případě propachtovaných zemědělských pozemků.
Důl Turow a přilehlá elektrárna je doslova za humny
Pozemky a s nimi i ony necelé dlužné 4 čtvereční kilometry tak dál zůstávají naše. Ačkoliv mnoho zúčastněných, zejména z české strany, trvá na tom, že Polákům vlastně nic nedlužíme, faktem je, že zatím nedošlo ani k původně zamýšlenému bezplatnému převodu pozemků, ani k následně odsouhlasené změně hranic.
Na druhou stranu, kdyby polská vláda opakovaně neměnila své požadavky a přistoupila na původně uzavřenou dohodu, mohla být celá záležitost již dávno vyřešena.
Takto se vlastně dá říct, že územní rozpor, který byl zaset při rozpadu Rakouska-Uherska, kvůli kterému jsme vedli s naším severním sousedem válku a který se řešil na nejvyšší mezinárodní úrovni, ve svém důsledku trvá dál.
A my Češi jsme na něm zatím rozhodně neprodělali.
Zdroje:
Plebiscitní úřady na Těšínsku, Oravě a Spiši v letech 1918-1920, Diplomová práce, Dominika Janáková, Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta, 2016
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cesko-vrati-polsku-stovky-hektaru-uzemi-pro-polaky-malickost-pro-ceske-obce-problem_201503161039_mhromadka
https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/dame-polsku-kus-vybezku-20150309.html
https://www.mesto-bohumin.cz/cz/zpravodajstvi/novinove-clanky/34792-polsku-svuj-les-nedame.html
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-polsko-ceskoslovensko-smlouva.A250423_133859_pred-100-lety_vov
