Článek
V lednu roku 1992 plula obrovská řecká nákladní loď severním Pacifikem. Před pár dny opustila Hong Kong, kde naložila několik stovek kontejnerů s čínským zbožím. S tím měla namířeno do USA. Severozápadně od Havajských ostrovů vplula Ever Laurel do bouře. Ohromné desetimetrové vlny si s nákladní lodí pohrávaly jako s hračkou. Prudké nárazy nakonec uvolnily zajištění několika kontejnerů. Obrovské ocelové kvádry se s ohlušujícím rykotem sunuly po palubě tam a zpět. Vrážely do boku lodi i do sebe navzájem. Až se dvanáct z nich nakonec poroučelo pod hladinu. Při všem tom burácení a mlácení se ale dveře jednoho z kontejnerů odjistily.
Byl to kontejner společnosti The First Years. Do Ameriky v něm cestovalo asi 30 tisíc malých žlutých kachniček a jiných plastových hraček. Firma je vyráběla v Číně a s úspěchem prodávala na americkém trhu. Zatímco se ostatní kontejnery i se svým obsahem nenávratně ztrácely pod hladinou, žluté kachničky se v okamžiku houpaly na vlnách všude kolem. Jako by je snad z lodi vypustily tisíce rozjivených dětí.
K těm se ale roztomilé hračky už nikdy neměly dostat.
Nálezy kachniček
Kachničky neměly dírky. Voda se do nich tak neměla jak dostat. A protože plast vydrží i ve slané vodě stovky let, mohly se kačenky nerušeně vydat na pouť po světových oceánech. Netrvalo dlouho a začaly se objevovat vyplavené na břehu. První žluté hračky našli překvapení hledači „pokladů“ na pobřeží Aljašky. Několik desítek plastových kačenek vyplavilo moře na podzim roku 1992 u přístavu Sitka. Za deset měsíců urazily přes tři tisíce kilometrů.
Byla to ale jen první vlna žlutých trosečníků. V následujících měsících jich hledači pokladů a jiní nadšenci našli na Aljašce celkem asi 400. Pak byl chvíli klid. Za další čtyři roky se však s překvapivými nálezy doslova roztrhl pytel. Kačenky nacházeli lidé na plážích v americkém státě Washington a dále na jih podél západního pobřeží USA. Nálezci se začali hlásit i z opačného konce oceánu. Kačenky, které zamířily jižním směrem, sbírali lidé koncem milénia na plážích v Austrálii, na Filipínách, v Číně, ale třeba také na slunném pobřeží souostroví Tonga nebo na Fidži. Vznikla speciální internetová stránka sdružující sběrače kachniček.
Černá šipka značí trasu lodi. Červené šipky pak směry, kterými putovaly kačenky.
Stále se ale jednalo o malý zlomek vypuštěného hejna. Velká část kachniček totiž měla smůlu. Dostaly se do spirály oceánských proudů, které se točí mezi Japonskem a Aljaškou. V tomto ohromném kolotoči část kachniček uvázla několik let. Silné proudy nakonec nebohé hračky vyslaly dál na sever skrz Beringovu úžinu. A tak, zatímco se některé jejich kolegyně slunily na plážích korálových ostrovů, jiné kachničky zamrzly v arktické ledové pustině.
Ani to ale nebyl konec jejich putování. Jedenáct let od nehody přišly šokující zprávy. Dětské hračky od firmy The First Years našli vyplavené na pláži v Maine. Kachničky se několik let protloukaly přes ledový příkrov Arktidy, aby nakonec dopluly až do Atlantiku.
V srpnu roku 2003 si jedna soudkyně z ostrova Skye ve Skotsku vyšla na procházku nedaleko svého domu. Na pláži najednou uviděla cosi žlutého. Když přišla blíž, spatřila malou kačenku, na níž byla žlutá barva již dost vybledlá. A protože předtím četla o nalezených hračkách v novinách, věděla, jak kačenku identifikovat. Na jejím boku skutečně objevila nápis The First Years. Žlutá rekordmanka musela urazit bezmála 25 tisíc kilometrů. Tímto nálezem se dovršila cesta asi nejodvážnějších kachniček na světě.
Pokus, který nebyl v plánu
Už s prvními zprávami překvapených nálezců se o osud dětských hraček vypuštěných do oceánu začali zajímat vědci. Oceánografové tušili, že by putování kachniček mohlo vést k rozluštění hned několika otázek. Do té doby vědci dělali pokusy maximálně s několika stovkami kontrolních láhví. Ty vypustili do oceánu a zkoumali, kudy je proudy ponesou. Úmrtnost těchto pokusných flaštiček však byla vysoká. Naproti tomu vodotěsné kachničky byly vlastně jako malé bóje, které přežily všechny útrapy divokých proudů bez újmy. Byly vypuštěny v obrovském množství na velmi strategickém místě, kde se potkává několik oceánských proudů. Byly snadno identifikovatelné podle loga výrobce. A navíc - sytě žlutých kachniček si na břehu hned každý všiml.
Byl to vlastně dokonalý pokus, který se odehrál, aniž by o něm vědci měli tušení. Těm nakonec stačilo jen vymyslet počítačový program, do něhož pak zadávali místa a časy objevení vyplavených hraček.
Kachničky nalezené na Aljašce a ve východní Asii díky tomu pomohly lépe zmapovat severní tichomořský koloběh, ve kterém se oceánské proudy točí v obrovském kruhu sahajícím od Japonska až po USA. Vědci o něm věděli už dlouho. Nikdy ale neměli dostatek dat o jeho rychlosti a přesné intenzitě. Oceánské proudy totiž nejsou jakési řeky proudící v mase slané vody, jak se mnoho lidí domnívá. Ve skutečnosti je lepší spíše přirovnání k větru. A stejně jako větry na zemi, jsou i proudy v oceánu vzájemně propojeny, navzájem se ovlivňují a vyvíjí. A právě toto propojení a vývoj dokázaly kačenky odhalit.
Curtis Ebbemeyer s kachničkami firmy The First Years. Americký oceánograf využil nalezené kačenky k tomu, aby zmapoval oceánská proudění.
Podle frekvence, s jakou byly na Aljašce kačenky vyplavovány, vědci spočítali, že jedna otáčka severního tichomořského koloběhu trvá přibližně tři roky. Kačenky, které proud poztrácel u břehů Číny nebo Japonska, zase ukázaly na drobné odchylky od hlavního proudění. Další hračky, které zamířily na jižní polokouli, pomohly zmapovat bouřlivou změť proudů okolo rovníku. A konečně kachničky, které vlny vyplavily na březích Atlantiku, prokázaly existenci proudů tzv. severozápadní cesty. Tyto proudy, které vedou skrz zamrzlou pustinu Severního ledového oceánu, propojují Pacifik s Atlantikem.
(Ne)nápadné kačenky
Na základě analýz, které vědci díky kachničkám zpracovali, tak dnes můžeme snadněji odhadnout vývoj klimatu na zemi, lépe předpovídat počasí nebo například přesněji určit polohu trosečníka plovoucího na záchranném člunu.
Význam kačenek ale nespočíval jen ve zmapování oceánských proudů. Kachničky byly velkým přínosem i pro ekology a ochránce přírody. Pomohly totiž lokalizovat nejedno ložisko plovoucího odpadu. Odpad v oceánu je stále větší problém. Částečně i proto, že se jedná o odpad neviditelný. Většina lidí si tzv. plovoucí ostrovy odpadků představí jako spojenou jednolitou masu, zpevněný ostrov tvořený odpadem. Mnohdy se ale jedná o změť malých plovoucích částeček - mikroplastů - kterých si nevšimnete, ani když jimi proplouváte. Malé částečky jsou drženy pohromadě právě díky proudění. A právě taková ložiska pomohl pohyb kachniček lokalizovat.
Umožnil též lépe pochopit, jak plast stárne a degraduje v prostředí mořské vody a jak dlouho v oceánu vydrží. Některé kačenky sice měly mechanická poškození. Většina z nich ale zůstala i po dvaceti letech bloudění oceány prakticky neporušena. Jedinou vadou na kráse byly zbytky mořských řas, pozůstatky korýšů a značně vybledlá žlutá barva. I tato trvanlivost dokládá, jak velký problém plasty v oceánech představují.
Hrdinné kačenky všechno přežily. Jejich osud je ale vlastně smutný. Nikdy se nedostaly ke svým dětským parťákům. Nikdo si s nimi nikdy nehrál v napuštěné vaně nebo v bazénku. A některé z nich zůstaly dodnes uvězněny v nekonečném koloběhu proudů v Tichém oceánu.
Přesto jsou pro mnoho lidí symbolem. Symbolem globalizace. Symbolem ochrany životního prostředí. Symbolem nicotnosti člověka a jeho výtvorů v porovnání s mocnou matkou přírodou.
A pokud se vám teď kačenek zželelo, tak vězte, že jednoho z „kamarádů plaváčků“, jak jim komunita nadšenců něžně přezdívá, si můžete dodnes pořídit. Některé jsou k dostání dokonce stále ještě porostlé mořskou řasou.
Cena jedné originální kačenky se údajně pohybuje okolo 20 tisíc korun.
Zdroje
https://www.sundaypost.com/fp/rubber-ducks-help-solve-the-seas-mysteries-%E2%80%8B/
https://www.independent.co.uk/climate-change/news/lost-at-sea-on-the-trail-of-mobyduck-2226788.html
https://www.npr.org/2011/03/29/134923863/moby-duck-when-28-800-bath-toys-are-lost-at-sea
https://www.iflscience.com/28000-rubber-ducks-accidentally-embarked-on-an-epic-ocean-current-study-in-1992-58342
https://hub.jhu.edu/magazine/2021/summer/rubber-duckies-ocean/
